Lisabon - Belém - klášter jeronymitů (Lisboa-Belém - Mosteiro dos Jerónimos)

Klášter jeronymitů, klášter Panny Marie Betlémské nebo klášter řádu sv. Jeronýma. To všechno jsou názvy pro jediný stavební komplex, kterým je nádherný goticko-renesanční klášter na předměstí Lisabonu, zařazený plným právem již v roce 1983 na prestižní Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. A tento fakt s sebou nese všechna možná pozitiva i negativa. Běžného turistu např. nepotěší fakt, že na placený vstup do kláštera si musí počkat v nekonečné frontě, příjemným zjištěním je naopak volný vstup do interiéru pohádkově krásného klášterního kostela, zasvěceného místní Panně Marii. Na úvod si ještě prozradíme, že Mosteiro dos Jerónimos založil – na místě kaple sv. Jeronýma z I. poloviny 14. století - roku 1502 portugalský král Manuel I. coby projev díků za úspěch cesty Vasca de Gama do Indie, která nedaleko od dnešního kláštera v roce 1497 odstartovala. Stavba v manuelském stylu byla dokončena v roce 1511. Jednalo se ale jen o první stavební etapu v dějinách kláštera. S jeho podobou jsou spojováni nejslavnější portugalští architekti a stavitelé své doby, např. Diogo de Boitaca, João de Castilho (jeho role zde byla zřejmě rozhodující), Diogo de Torral nebo Jerónimo de Ruao.

Klášter, resp. klášterní kostel, slouží také jako národní pantheon. Najdeme zde totiž hrobky krále Manuela I., jeho manželky Marie Aragonské, krále Jana III., jeho choti Kateřiny Habsburské, mořeplavce Vasco da Gamy nebo spisovatele Luise Vaz de Camões. Temnou stránkou novodobé historie je pak fakt, že klášterní zdi zažily svou „nešťastnou třináctku“ (prosinec 2007), kdy musely sledovat podepsání nechvalně známé Lisabonské smlouvy. Václav Klaus u toho tehdy ještě, naštěstí, chyběl. Jednalo se přitom o druhý takový akt v dějinách, ale první Lisabonská smlouva, podepsaná roku 1668, ještě měla smysl. Jednalo se totiž v podstatě o mírovou smlouvu mezi Portugalskem a Španělskem.

Je však docela možné, že nic z výše i níže uvedených skutečností si návštěvníci kláštera vůbec neuvědomují. Někteří jdou pouze obdivovat nádhernou stavbu, jiní si jen „nutně potřebují“ odškrtnout další viděnou položku na seznamu památek UNESCO. V každém případě si klášter na nedostatek zájemců o prohlídku stěžovat nemůže; jen v I. polovině roku 2015 údajně chybělo jen 60 tisíc duší k dosažení půlmilionu. V roce 2014 byl tento počet přes 800 tisíc a klášter byl označen jako jeden ze symbolů portugalského národa. Kromě zápisu „unescového“ se jedná rovněž o národní památku portugalskou, a to od roku 1907. Dne 7. července 2007 byl klášter zařazen mezi sedm divů Portugalska.

Klášter Santa Maria de Belém je všeobecně považován za absolutní vrchol manuelské architektury, nejpozoruhodnější portugalský klášterní komplex své doby a také klášterní kostel se řadí mezi nejvýznamnější halové kostely celé Evropy. V následujících řádcích si proto o této úžasné památce, i její historii, prozradíme více s tím, že čarokrásnému klášternímu kostelu bude – z pochopitelných důvodů – věnován také samostatný článek.

Tam, kde dnes najdeme klášter jeronymitů, stávala původně malá vesnička na břehu řeky Tejo. Z té se později „vyklubal“ strategický a významný obchodní přístav, z kterého vyráželi objevitelé směrem indickým i africkým. Tato situace však byla doprovázena různými problémy s onemocněním původního obyvatelstva a nedostatkem pitné vody i zemědělské půdy, ale také chybějícím svatostánkem, kam by slavní mořeplavci zašli před cestou vyjevit své hříchy, požádat o odpuštění a vzápětí si hned vyprosit podporu shůry při následném dobývání i dobívání světa. A tak v roce 1496 požádal král Manuel I. Svatý stolec o povolení stavby nového velkého kláštera na místě malé staré kaple. V roce 1502 (i když se občas uvádí také rok 1501) bylo dílo zahájeno. Práce byly hrazeny z peněz, které král vydělal na obchodu s Východem. V roce 1518 se pak Manuel rozhodl, že klášter bude i jeho vlastním pantheonem.

Základní stavba byla postavena během roku z bílého vápence, těženého v nedalekém lomu. Samotný majestátně zdobný klášter však vznikal celé jedno století a postupně se na jeho podobě podíleli Diogo de Boitaca, João de Castilho, Diogo de Torralva A nakonec také Jerónimo de Ruao. Ve vrcholné podobě manuelské architektury se zde dokonale pojí architektonické prvky pozdní gotiky a renesance, včetně jedinečně kombinovaného začlenění náboženské symboliky. Klášterní komplex pak sloužil mnichům řádu sv. Jeronýma až do roku 1834, kdy tento řád zanikl. Následně je sem umístěna instituce Real Casa Pia de Lisboa, tedy zařízení určené k péči a vzdělávání sirotků, žebráků a postižených. Ty zde najdeme ještě v roce 1940. Klášterní kostel stále slouží jako farní, ale v době, kdy je součástí farnosti Santa Maria de Belém z něj „záhadně“ zmizí velká část cenného mobiliáře.

Vraťme se ale ještě k samotné stavbě klášterního komplexu. Za časů krále Manuela I. přebírá tuto stavební „zakázku“ jako první Diogo de Boitaca, který také navrhl základní podobu kláštera i kostela. Na počátku roku 1517 jej střídá João de Castilho, který vytvořil např. jižní portál; kapitulní síň, sakristii, refektář nebo chórové kaple. Hlavně ovšem zahajuje výstavbu unikátního druhého podlaží křížové chodby a mění interiér kostela v bezprecedentně jednotný prostor zdobného halového kostela, kde v architektonické ornamentice kde pozdní gotika již přechází v „renesanční klasicismus“. V roce 1530 de Castilho klášter opouští a na jeho místo nastupuje – ale až o deset let později – Diogo de Torralva, který zde setrvá do roku 1551. Jeho podíl na podobě kláštera již není tak výrazný; zmínit můžeme zejména úpravu chóru a kaple s ostatky krále Manuela I. Celou stavbu pak dokončil Jerónimo z Rouenu v letech 1563 až 1601. Vznikají nové kaple a klášter lehce zasáhne manýrismus. I dnešní podoba celého komplexu má nejblíže k 16. století, byť je řada změn a doplňků ze staletí následujících dobře patrná.

Asi nejvýraznější je však rekonstrukce, provedená v 19. století, v rámci níž byla postavena na západní straně kláštera dlouhá budova v neomanuelském slohu. Právě sem byla umístěna dvě poměrně dosti uznávaná muzea: Národní archeologické muzeum a Muzeum námořnictva. Další úpravy zde proběhly ještě ve století minulém, jednalo se však jen o dokončovací práce, včetně těch na hlavních varhanách, úpravě kruchty (coro-alto) nebo instalaci vitráží jižních oken (návrh Abel Manta).

Středobodem kláštera je jistě kostel Panny Marie. Je zřejmě i částí nejnavštěvovanější, pochopitelně hlavně proto, že je sem vstup bezplatný. Jedná se o halové trojlodí, postavené na půdorysu latinského kříže, nad kterým se vznáší kopule, nesená šesti sloupy. V chrámových kaplích spí svůj věčný spánek velcí mužové portugalské historie, v čele s mořeplavcem Vascem da Gama a králi Manuelem I. a Janem III. Panovníkům ovšem ve spánku pomáhají jejich manželky. Oltářní obraz namaloval Lorenzo de Salzedo. Pozoruhodný je také pěvecký kúr s de Vriesovou sochou Ukřižovaného Krista a nádherná sakristie, jejíž klenba je svedena na středový pilíř. Její součástí je také část mobiliáře a olejomalby z přelomu 16. a 17. století. Samostatnou kapitolou jsou pak oba portály. Boční (tedy jižní) i ten hlavní (neboli západní či axiální) jsou vysoce ceněny pro svou uměleckou a ikonografické hodnotu a údajně vznikly jako diptych ke slávě krále Manuela I. 32 metrů vysoký jižní portál je všeobecně považován za jednu z nejkrásnějších ukázek portugalské pozdní gotiky. Západní portál bývá zase označován za klenot ve stylu francouzské klasicizující renesance.

Nejznámější a svým způsobem i nejkrásnější částí kláštera je jeho dvojpodlažní ambit, první svého druhu v Portugalsku, Čtvercový půdorys má seříznutá nároží a tvoří tak virtuální oktagonál. Ambit je oprávněně považován za mistrovské dílo světové architektury, pyšnící se nejen krásou a jemností, ale také estetickou harmonií, která může i lehce překvapovat vzhledem k tomu, že jej postupně ve třech etapách vytvořili tři různí architekti: Diogo de Boitaca, João de Castilho a Diogo de Torralva. Podobně jako tyto křížové chodby je i celý klášter syntézou mnoha stylů, dekorativní pozdní gotikou počínaje a vrcholnou renesancí zdaleka nekonče. I symbolika stavby je jak sakrální (umučení Krista), tak civilní (královský štít) nebo tzv. naturalistická (rostlinné motivy, fantaskní zvířata). Velmi málo evropských staveb té doby se může pochlubit dekorací zaměřenou na oslavu královského páru a utrpení Krista současně.

Na závěr ještě musíme zmínit některé, pro klášter celkem důležité prostory. Jedná se o kapitulu, refektář, zpovědnice a knihovnu, Kapitulní síň byla dokončena v roce 1518, její vnitřní výzdoba však až roku 1886. O dva roky později byl do středu sálu umístěna hrobka spisovatele Alexandreho Herculana. Tu poté následovaly další hrobky, ale po roce 1940 byly přemístěny do Národního pantheonu. Jídelna neboli refektář pochází ze stejné doby, obkladové kachlíky jsou z let 1780 až 1785. Zpovědnic je celkem dvanáct a svým zpracováním a umístěním připomínají spíše malé ambitové kaple. Knihovna pak byla postavena okolo roku 1640 a v době zrušení řádu se v ní nacházelo asi 8.000 svazků. Dnes se v ní nachází výstavní místnost.