Lisabon – Belém – Velký mýval (Bordalo II – Guaxinão)

Při toulkách evropskými velkoměsty narazí turista často také na nejrůznější ukázky prací „pouličních“ umělců. Každý jednotlivec může mít k tzv. street artu postoj zcela odlišný, protože někdo řadí vzniklá díla mezi vrcholy současného umění a někdo může pro zločinecké tvůrce street artu žádat minimálně trest smrti. Autor tohoto článku má v této souvislosti asi nejraději označení „vizionářský vandalismus“. Mezi jeho čelní představitele – tedy minimálně v Portugalsku, ale zřejmě také na celém Pyrenejském poloostrově i ve větší části jižní Evropy – bezesporu patří umělec říkající si Bordalo II.

Jedno z jeho největších a nejzajímavějších děl najdeme od února roku 2015 v jihozápadní lisabonské občanské farnosti zvané Belém, tedy v naší mateřštině Betlém. Velký mýval, někdy také označovaný jako Vačice, je údajně také Bordalovým dílem vůbec nejoblíbenějším a zdobí štítovou stěnu domu (jedná se vlastně o opuštěnou část Muzea moderního umění) v těsné blízkosti lisabonského Centro Cultural de Belém. Celé dílo vzniklo během několika dní a stalo se následně součástí umělcovy velké výstavy nazvané – dnes, bohužel, až příliš aktuálně - „Pânico, Drama, Terror” (jistě netřeba překládat).

Ztvárňování velkých zvířat z nálezů při „železné neděli“, je přitom u Bordala II poměrně běžnou záležitostí. Údajně se tím snaží upozornit na velký aktuální problém, kterým je produkce odpadů a následné znečištění naší planety, a současně vyjádřit své myšlenky, strach a obavy. V jeho dílech tak najdeme všechno od automobilových karoserií, přes poškozené nárazníky, spálené popelnice, staré pneumatiky nebo nejrůznější domácí spotřebiče.

Betlémský Velký mýval je také dílem impozantním a monumentálním. Jeho rozměry jsou totiž 9,6 krát 9,1 metru. Zajímavé přitom je, že celé plastické 3D dílo působí tak nějak roztomile (asi jako každý mýval, že ano). Důležité však je podívat se na mývala z několika různých úhlů pohledů i vzdáleností.

Na závěr pár slov o samotném tvůrci. Bordalo II se narodil v Lisabonu v roce 1987 a umělecké sklony zřejmě zdědil po svém dědečkovi, který byl poměrně známým malířem lisabonských zákoutí a scenérií (proto také ta dvojka za jménem). Tento mladý, v Lisabonu sídlící, portugalský umělec je považován za vysoce inspirativního, někdy až šokujícího, a ve svých dílech používá zejména posprayovaný kovový odpad, např. zmíněné karoserie aut z vrakovišť. Nebojí se však ani jiných materiálů. Můžeme tak vlastně hovořit o účelné – i účelové - recyklaci odpadů. Autor sám o sobě tvrdí, že „strach, drama a hrůza v jeho rukou získávají novou barvu“.