Nová libeňská synagoga v Praze

Udává se, že libeňská židovská čtvrť byla po staroměstském Josefově druhým nejvýznamnějším židovským osídlením na území dnešního hlavního města Prahy. Vznikla kolem roku 1746, kdy císařovna Marie Terezie vypověděla Židy z Prahy a vykázala jim stálé bydliště v nizko položené Libni, jež díky své poloze trpěla častými povodněmi. Nacházela se přibližně v místech současných ulic Voctářovy, Koželužské, Vojanovy a zaniklých ulic Jirchářské a Kožní. Jak tehdy Libeň vypadala, tak to nám ukazuje I. vojenské mapování z let 1764-1768 a jeho rektifikace z let 1780-1783 (viz http://oldmaps.geolab.cz/map_viewer.pl?lang=cs&map_root=1vm&map_region=ce&map_list=c107). Nedlouho poté byl sice vypovídací příkaz zrušen, ale mnozí osídlenci se již do Prahy nevrátili a zůstali v Libni, kde bychom koncem 18. století napočítali 126 židovských rodin.

Jakýmsi centrem libeňského židovského ghetta, jež tu nemělo na růžích zrovna ustláno, se stala právě Koželužská ulice, v jejímž středu vyrostla již roku 1592 stará synagoga, o níž se začala v 19. století šířit řada legend, z nichž nejzajímavější je ta, v níž se tvrdí, že stála již v době kněžny Libuše, která dala v Libni vystavět hrádek a povolila, aby se v jeho podhradí usadilo 10 židovských rodin. Pověst pěkná, ale ani zbla na ní pravdy, protože libeňské Židovské město se objevuje na scéně až v roce 1595 pod jménem Judendorf a roku 1656 mu byla udělena Janem hrabětem Hartvíkem z Nostitz-Rienecku (viz https://www.historickaslechta.cz/osobnosti/nostitz-rieneck-jan-hartvik-1610-†-1683-tento/) privilegia, jejichž konec přineslo až období po revolučním roce 1848, kdy byl dosavadní vládní a zákonodárný systém velice pozměněn. Jeho rozsah nám dokládá indikační skica stabilního katastru z roku 1841 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=KRM221018410) a jeho reambulace z roku 1879 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=omc&idrastru=B2_a_4C_5751_6), k čemuž dodejme, že Tóra ze staré synagogy byla vystavena v roce 1791 na jedné z libeňských slavobrán při korunovaci císaře Leopolda II. na českého krále.

Kvůli častým povodním, zejména v letech 1764, 1785 a 1824 se však začalo uvažovat o jejím zbourání a vystavění nové, která by se nacházela v příhodnější lokalitě. Nešlo jen o již zmíněné povodně, ale také o vysokou vlhkost objektu kvůli spodní vodě, jež způsobovala plísně a další problémy, a to včetně až zatuchlého zápachu. První tyto nápady se objevily v roce 1845, kdy přišla další velká povodeň, která však ničila i jinde, neboť tehdy stoupla hladina o více než 5 m nad normál a jen ze 1 778 domů Starého Města, Židovského města a Malé Strany zatopila 785 domů a podobně tomu bylo přímo v Libni, přičemž nejhůře dopadli právě místní Židé. Jak to tam tehdy vypadalo, tak to si můžeme domyslet podle litografie „Povodeň v Praze roku 1845 v židovském ghettu“, jíž vydal tiskem V. Wach a jde o nejstarší známé vyobrazení zatopeného pražského Židovského Města na pravém pražském břehu řeky Vltavy, případně z toho, co o povodni napsal P. Václav Krolmus a Karolina Světlá. Ale na představu nám může stačit i zmínka Ing. V. Plenknera: „V Libni stála voda výše nežli roku 1784, tak že mnoho domků bylo až pod střechu ve vodě, 3 domy se sbořily, několik jich bylo na spadnutí, mezi nimi: Synagoga, ženské lázně, obecní dům atd.“

Po nějakou dobu trvajících jednání došlo k položení základního kamene nové synagogy, k němuž došlo 23. listopadu 1846 za účasti arcivévody Štěpána Františka Viktora Habsbursko-Lotrinského (viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Nová_synagoga_(Libeň)), který tu byl z titulu svého úřadu, protože v letech 1843-1847 působil jako místodržící v Čechách. Stavba se však později protahovala a nešlo jen o finanční stránku věci, i když ta byla nejdůležitější. Svému účelu pak byla odevzdána až v roce 1858, aby o 4 roky později byla její stará předchůdkyně, od jejíž v roce 1848 zahájené rekonstrukce bylo upuštěno, zbořena. Nebýt však továrníka Leopolda Dormitzera (již roku 1830 zřídil v Holešovicích prosperující tiskárnu vlny, občas mylně řazenou do roku 1822, což se možná dělo kvůli tomu, že v roce 1832 se přesunul do nově zakoupeného Arnoštova dvora v Holešovicích, přičemž začínal nejprve ve šmelcovně ve Zlatnické ulici a později v místnostech u pivovaru v Bubnech), tak by možná ani nestála, případně by její budování trvalo ještě déle. Navíc zde neměla stát pouze synagoga, ale i špitál a škola. Dochoval se dokonce jejich rozpočet, v němž nalezneme to, že sama synagoga měla vyjít na 7 369 zlatých a 53 krejcarů, škola na 6 543 zlatých a 2 krejcary a špitál na 3 461 zlatých a 51 krejcarů.

Vznikla tak novorománská trojlodní stavba se sedlovou střechou s orientálními a eklektickými prvky, jejíž trojosé průčelí vybíhá do trojúhelného štítu a vstup v podobě trojarkády ho mírně předstupuje, přičemž z každé strany se nachází jedno půlkruhově zakončené okno. Nad vstupem se nachází trojice půlkruhem zakončených oken, z nichž středové je větší a má dekorativní výplň. Nad ním je navíc umístěno reliéfní vyobrazení Mojžíšových knih s desaterem a hvězdou ve vrcholu. Východní průčelí se však od předem zmíněného západního průčelí liší, neboť zde nalezneme pouze menší kruhové okno, členěné štukovou šesticípou hvězdou a barevnými skleněnými výplněmi. Fasáda se 2 řadami oken po 5 kusech v záklencích se šambránami je pak členěna lizénovými rámy. Zde však musíme uvést to, že původní fasáda měla mnohem bohatší a výraznější štukovou výzdobu, stejně tak bylo bohatší lemování oken, ale 20. století přineslo současný stav objektu.

Za vstupní předsíní s rituálním židovským umyvadlem kijorem po levé straně a se dvojicí vstupů na 2 protilehlá vřetenová schodiště na galerii je situován vchod do hlavní části synagogy. Sálové trojlodí bazilikální podoby je zaklenuté křížovou klenbou a členěné obloukovou arkádou, nesoucí emporu po celé délce boční lodi. Arkádové i emporové hranolové sloupoví (vždy po 5 kusech) s rostlinným ornamentem zdobenými hlavicemi je obloženo umělým mramorem. K pilířům jsou přisazeny pilastry vysokého řádu, jež mají společné hlavice s arkádami empory. Nad arkádami je navíc obloučkový vlys, čelo arkád má zábradlí vyplněné poli s geometrickým glazovaným ornamentem. Před východní zdí je monumentální portálová oltářní stěna s arabizující ornamentikou a na západní stěně je situována kruchta. Řady lavic jsou pak orientovány k východu, kde je umístěna bima, což je jakýsi vyvýšený stupínek, na němž tradičně stává pultík ke čtení z Tóry, jemuž se říká šulchan (nebyl zachován). Vedle se pak nachází dřevěný svatostánek pro uložení svitků Tóry (viz https://rg-encyklopedie.soc.cas.cz/index.php/svatostánek_(JKI-J)), jehož tenké postranní sloupky nesou půlkruhově zakončený nástavec se zlaceným hebrejským nápisem a Davidovou hvězdou ve středu. Pod nimi je série zlacených reliéfních symbolů, jež mají připomínat původní Šalomounův chrám v Jeruzalémě.

Zdejší Židé, kterých bylo roku 1890 386 ze 12 536 libeňských obyvatel, se zde modlili až do německé okupace, kdy byli deportováni do koncentračních táborů, odkud se většina z nich nevrátila. V roce 1941 došlo k uzavření synagogy a budova začala sloužit jako sklad židovských konfiskátů (zejména nábytku), což se nezměnilo ani po osvobození, protože se židovská obec v Libni neobnovila a synagoga jako arizovaný majetek zůstal v rukou státu. Stavba tak začala chátrat a skladovalo se zde ovoce a později kulisy Divadla S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou), což se projevilo tím, že se v synagoze často pohyboval spisovatel Bohumil Hrabal, když v 50. letech 20. století působil jako kulisák. Do počátku 70. let 20. století tu tak probíhaly literárně-filozofické debaty a výtvarné seance, které měla na svědomí trojice bohémů-outsiderů: již zmíněného Bohumila Hrabala alias Doktora, explosionalistického grafika a malíře Vladimíra Boudníka a filozofa Egona Bondyho.

V souvislosti s výstavbou stanice metra Palmovka měla být synagoga v roce 1989 zbořena, díky sametové revoluci však byl demoliční výměr zrušen. Měla tak štěstí na rozdíl od původního rabínátu, jenž byl zbourán v souvislosti s výstavbou nedalekého autobusového nádraží ČSAD. Počátkem 90. let 20. století došlo k jejímu vyklizení, když došlo k jejímu navrácení pražské židovské obci a občasně se v ní konaly různé kulturní akce. Prošla též důkladnou rekonstrukcí, ale byla také terčem vandalských útoků. Zmiňme to, že roku 1996 bylo její průčelí i zdi zhanobeno nacistickými hesly a symboly. 14. června 1991 byl podán návrh na její památkovou ochranu, což se stalo 29. listopadu 1993 (viz https://pamatkovykatalog.cz/nova-libenska-synagoga-15065568). V roce 1995 začalo užívat synagogu Sdružení SERPENS, jež zde pořádalo řadu výtvarných, divadelních i hudebních akcí a vzájemně propojovalo všechny obory umělecké činnosti. Roku 2023 se však dostalo do likvidace.

Dnes je tedy synagoga jedním z posledních pozůstatků po libeňském židovském městě, k němuž se vztahovala řada pověstí, např. o čarodějném učiteli a rabínu Lazarovi. Vedle ní jde ještě o dvojici domů v Koželužské ulici – dům U Horkých čp. 595, kde býval hostinec Adolfa Kohna a nyní je zde hrabalovská hospoda U Horkých (viz https://uhorkych.cz), a dům čp. 589 z 1. poloviny 18. století, na němž jsou zvláštní zesílené zdi, a to jako ochrana před častými povodněmi.