Olomouc - Arcidiecézní muzeum (AMO)
Turistické cíle • Památky a muzea • Muzeum
Olomoucké Arcidiecézní muzeum patří beze sporu k tomu nejzajímavějšímu, co svým návštěvníhům může stotisícová hanácká metropole nabídnout. Najdete ho v komplexu někdejšího Přemyslovského hradu Václavském náměstí, kterému dominuje olomoucká katedrála sv. Václava; tedy v podstatě v centru města. Jedná se o muzeum, jehož význam překračuje hranice ČR a které svým záběrem (převážně církevní umění 12. až 18. století), nemá u nás obdoby.
Arcidiecézní muzeum Olomouc bylo založeno – jako první muzeum tohoto typu u nás - v roce 1998, a to v rámci Muzea umění Olomouc. Jeho součástí se postupně stal románský biskupský palác při bazilice sv. Václava s částí křížové chodby a Kaplí sv. Jana Křtitele, budova kapitulního děkanství s hospodářským dvorem i někdejší románská okrouhlá věž Přemyslovského hradu, ve které se dnes nachází Kaple sv. Barbory. Celý areál je skutečnou učebnicí architektury, protože dokumentuje tisíciletí stavebního vývoje a celkově patří k nejstarším trvale osídleným lokalitám střední Evropy. „Popularitu“ tohoto místa navíc zvyšuje fakt, že zde byl – roku 1306 - zavražděn poslední český Přemyslovec, král Václav III.
Prostory dnešního muzea (severní části někdejšího hradního komplexu) tedy byly od roku 1999 - nebo spíše od počátku roku 2000 - postupně rekonstruovány a AMO bylo – v podobě jak ho známe dnes - slavnostně otevřeno dne 1. června 2006. Podle oficiálních údajů jen stálá expozice představuje v 16 sálech (a na ploše 1.100 m2) více než 300 cenných děl z období od románského slohu po pozdní baroko. Další 4 sály (360 m2) jsou určeny pro krátkodobé výstavy. Nachází se zde i víceúčelový sál Mozarteum pro 120 diváků nebo muzejní kavárna, která současně slouží jako malá galerie, např. pro výstavy fotografií.
A ještě než si přiblížíme výstavní prostory a sbírkové fondy muzea, připomeňme si alespoň pár historických souvislostí. Území, na kterém byl později vybudován tzv. Přemyslovský (nebo Olomoucký) hrad, bylo prokazatelně osídleno již v období okolo roku 4000 př.n.l. V I. polovině 11. století se zde nacházelo sídlo moravských přemyslovských knížat a o sto let později zde vzniká biskupský palác Jindřicha Zdíka. V období třicetileté války je areál – stejně jako většina země – silně poškozen a poté barokně upraven. Od roku 1962 je románský biskupský palác prohlášen národní kulturní památkou, v roce 1995 tato pocta „postihne“ celý areál.
Ten tedy zahrnuje prostory olomouckého děkanství a románského Biskupského paláce. Kapitulní děkanství je oním místem, kde byl dne 4. srpna 1306 zavražděn poslední český král z rodu přemyslovců, Václav III. V roce 1524 byla budova děkanství renesančně přestavěna a jeho současná podoba je výsledkem přestavby po zničení starého děkanského domu během švédské okupace města (1644). Barokní přestavba v 18. století obohatila rezidenci zejména o malířskou a štukovou výzdobu. V roce 1767 zde přespal jedenáctiletý W.A. Mozart s rodinou. Malý Mozart měl neštovice a byl zachráněn zřejmě jen díky péči děkana Leopolda Antonína hraběte Podstatského.
Zdíkův neboli Biskupský palác tvoří vlastní jádro areálu Přemyslovského hradu. Na jihu sousedí s katedrálou sv. Václava, na západě s kostelem sv. Anny a Kaplí sv. Barbory v někdejší románské obytné věži. Palác byl postaven ve 12. století, následně vyhořel a byl přestavěn v pozdně románském slohu. Tato – sezónně otevřená část AMO – je všeobecně řazena k absolutnímu vrcholu evropské románské obytné architektury. Z budovy Zdíkova paláce se dones dochovaly západní a severní obvodové zdi s dvojitými a trojitými sdruženými románskými okny, severní gotická Kaple sv. Jana Křtitele s expozicí inástěnnými malbami z počátku 16. století a gotická křížová chodba z poloviny 14. století se souborem fresek z konce 15. století, na kterých jsou zřetelné vlivy tvorby Albrechta Dürera.
Stálá expozice AMO se jmenuje „Ke slávě a chvále – 1000 let duchovní kultury na Moravě“ a je tvořena dvěma základními okruhy. První z nich, chronolgicky poskládaný, se jmenuje „Umění olomoucké diecéze“ a najdete zde architektonické fragmenty, malířství, sochařství a různé druhy uměleckých řemesel.. Vše v rozpětí od období románského slohu 12. století k pozdnímu baroku konce 18. století. Součástí tohoto okruhu je – v období od 1.5. do 31.10. - prohlídka biskupského paláce (viz. https://www.turistika.cz/mista/olomouc-biskupsky-zdikuv-palac), nejvýznamnější románské stavební památky palácového typu v českých zemích.
Druhý okruh, nazvaný „Sběratelství olomouckých biskupů“ představuje malířství italské, nizozemské a středoevropské provenience a.tvoří jednu z nejkvalitnějších středoevropských kolekcí starého malířství, jejíž původ můžeme hledat již v 17. století. Tuto sbírku doplňují soubory slonovinových řezeb, numismatiky, Kabinet textilu nebo trezorové Klenotnice a ukázky liturgických předmětů v kapli sv. Barbory.
V následujících řádcích bych rád – alespoň částečně – představil jednotlivé části sbírkových fondů AMO.
1) Evropská kresba 16.-18. století. Základ sbírky pochází z olomouckého Městského muzea. Renesanční a barokní kresbu zastupují umělci jako Carlo Cagliari z Benátek, Holanďan Dirk van Deelen, M.J. Schmidt z Dolního Rakouska nebo náš J.K. Handke.
2) Medaile. Jedná se převážně o mince a medaile z arcibiskupských kroměřížských sbírek.
3) Malířství. Většinu sbírky představují obrazy z 16.-18. století, ale naleznete zde i díla ze století14. a15. Obrazy jsou ve stálé expozice různě „střídány“ a byly představeny v různě komponovaných expozicích, např. Olomoucká obrazárna I.-III.
4) Užité umění. Tato sbírka prezentuje výrobky zlatníků, liturgické textilie, výrobky ze slonoviny a různé liturgické předměty.
5) Volná grafika 15.-19. století. Ve sbírkách AMO se nachází více než 13 tisíc grafických listů ze střední Evropy, Itálie, Francie a Nizozemí. Nejstarší jsou německé dřevořezy z konce 15. století. Najdeme zde i rozměrné lepty G.B. Piranesiho, reprezentativní kolekci Václava Hollara nebo japonské grafické listy z pozůstalosti Karla Svolinského.
6) Staré sochařství. Základ sbírky pochází opět z bývalého olomouckého Městského muzea a její většinu tvoří díla moravských barokních sochařů17. a18. století. Příznivci gotiky se ovšem nemusí obávat, nejstarší exponáty pocházejí ze století 15.
Za skutečné klenoty muzea jsou považovány zejména následující „kousky“. Číslem jedna – alespoň pro mě – je socha Šternberské Madony (blíže viz. https://www.turistika.cz/mista/olomouc-sternberska-madona-klenot-expozice-arcidiecezniho-muzea). Dále je nutno uvést obraz Kojící Madona od Cavallina, monstranci Zlaté slunce Moravy, Sattlerovu sochu archanděla Michaela, del Plombův obraz Madony s rouškou nebo – z Náměště dovezený – kočár biskupa Troyera (viz. https://www.turistika.cz/mista/olomouc-kocar-olomouckeho-biskupa-ferdinanda-julia-troyera).
Rád bych také – proti toku času – zmínil alespoň bodově nejdůležitější výstavy, které v AMO proběhly, probíhají a doufejme, že probíhat budou.
V roce 2012 to byl určitě výběr z děl barokního sochaře J.A. Heinze (výstava byla zahájena již na podzim roku 2011), výběr japonského umění „Stín kvetoucí sakury“, restaurování Opatovického misálu nebo – v pravdě gigantická výstava „Od Tiziana po Warhola“, která skončila letos v březnu. Roku 2011 (a prosinci 2010) jasně vévodila výstava "Olomoucké baroko aneb výtvarná kultura let 1620-1780“, kterou jsem navštívil – ač gotik – nejméně třikrát. A přidal byh ještě alespoň sbírky velikonoční liturgie a výtvarného umění pod názvem „Victimae Paschali laudes“nebo výběr z díla barokního malíře J.I. Sadlera.
V roce 2010 si pamatuji zejména na výstavu „Zbožných duší úl“ o náboženských bratrstvech a výběr z díla rakouského barokního malíře Josefa Winterhaldera mladšího. Rok 2009 patřil také k těm – alespoň co se menších, ale hodnotných výstav týče - bohatým. Za pozornost stály hlavně „Růžová zahrádka“ o rukopisných modlitebních knížkách z 18. a 19. století, restaurování milostného obrazu Panny Marie Zašovské nebo výborný Ondřej Zahner, barokní sochař, pocházející z Bavorska. A to nejlepší na závěr: „Jindřich Zdík – olomoucký biskup uprostřed Evropy“. V roce 2008 se jednalo o výstavu o kardinálovi Františku z Dietrichsteina, výběr z díla pozdně barokního sochaře Severina Tischlera nebo restaurování Ukřižovaného ze Zašové.
V roce 2007 jsem z nepochopitelných důvodů pár skvělých věcí „prošvihnul“, ale jmenoval bych určitě výstavu „Petr Brandl – malíř neřestí pozemských“, malované renesanční epitafy „Ku věčné památce“, restaurování monstrance Zlaté slunce Moravy a výstava grafiky „Od Hollara k Beuysovi“. Ve startovacím roce 2006 to pak byla výstava „Du bon du coeur“ s poklady francouzského středověkého umění a obraz Adam a Eva od Lucase Cranacha staršího. Radost z toho, že mohu vidět dílo svého oblíbence mi trošku kazil fakt, že jsem ho pár dní před tím viděl v Drážďanech. Zapomenout nejde ani restaurování Troyerova kočáru nebo výstava „Neklidem k Bohu“. V současné době zde můžete shlédnout výstavu „Mezi východem a západem“, představující sv. Cyrila a Metoděje ve výtvarné kultuře.
AMO, nacházející se na olomouckém Václavském náměstí, je otevřeno denně mimo pondělí, a to v čase od 10,00 do 18,00 hod.. Vstupná je 50,- Kč (slevněné 25,- Kč), přičemž ve středu, v neděli i ve většinu státních svátků je vstup volný. Vstupenka platí také pro olomoucké Muzeum moderního umění.
Jedna z expozičních částí AMO Olomouc je celá věnována umění období vrcholné i pozdní gotiky a je tedy – celkem pochopitelně – mojí sekcí nejmilejší. Většinou zde sice najdeme plastiky Madon, ale to jí v žádném případě neubírá na atraktivitě. Naopak, právě na Madonách je zde dokumentován vývoj slohu. Vrcholnou gotiku poloviny 14. století, navazující na francouzskou poklasickou gotiku, zde reprezentuje velmi kvalitní plastika Madony z Hrušek, pocházející z moravské dílny Mistra Michelské Madony. Nepůvodní polychromie byla odstraněna, ta původní se téměř nedochovala, ale přesto tato dřevěná plastika oprávněně vzbuzuje obdiv. A to určitě nejen svou výškou 165 centimetrů.
Většina přítomných Madon však již reprezentuje období Krásného slohu konce 15. století. Krásný sloh – jak známo – charakterizuje zejména půvabná tvář, esovité prohnutí postav a bohatá drapérie oděvů. Madony jsou zde zastoupeny jak v podobě s malým Ježíškem, tak mrtvým Kristem. První skupinu zde zastupuje hlavně - skutečně Krásná – opuková Šternberská Madona od Mistra Toruňské Madony nebo některého z Parléřů a dřevěná Stařechovická Madona, kterou vytvořil neznámý moravský sochař koncem poloviny 15. století. Z té druhé je třeba uvést alespoň Pietu ze sbírky kanovníka Křiváka, dílo českého nebo moravského sochaře z konce 14. století. Najdete zde ovšem i ukázky prací kovotepců, například zlacené ostensorium sv. Martina, tedy relikviář z katedrály sv. Václava v Olomouci.
Vrcholně gotická díla doplňují exponáty z období pozdní gotiky. I zde převládají ukázky sochařství, zejména ty, pocházející z olomouckého chrámu sv. Mořice. Odsud pochází nejen skutečný klenot neznámého středoevropského (možná pražského) sochaře, kterým je – realismem ovlivněné – pískovcové sousoší Olivetská hora z 30. let 15. století, ale i reliéf Smrt Panny Marie (po r. 1480). Za pozornost stojí určitě minimálně také Ukřižovaný z okruhu Veita Stosse (1500-1510), kamenný retábl sv. Jakuba Většího (1496) od Stossova olomouckého následovníka, několik monstrancí nebo slatinická Assumpta z polychromovaného dřeva (cca 1600).
A nebojte se, sbírky gotického umění v Arcidiecézním muzeu tímto výčtem zdaleka nekončí. Čeká vás ještě minimálně Zdíkovský palác s křížovou chodbou, fresky a obrazy z okruhu následovníků Albrechta Dürera nebo několik relikviářů a monstrance ve zdejší klenotnici.