Pomník Michala Silorada Patrčky v Jaroměři

Pokud jedeme Jaroměří směrem na Náchod, uvidíme po pravé straně silnice v místech bývalého hřbitova u kostela sv. Jakuba pilíř bílé barvy, který je pomníkem Michala Silorada Patrčky. Ten tu sice byl pohřben, ale nikdo neví přesně kde, a tak se pomník nenachází na místě, kde spočívají jeho ostatky.

Nejprve bych však rád čtenáře trochu seznámil s osobou tohoto národovce. Narodil se 16. července 1778 v Solnici, kde se vyučil kupcem, aby převzal živnost po otci. Po takovém životě však netoužil, a tak se roku 1813 stal raději vojákem, přičemž od vojína povýšil až na šikovatele, aby nakonec svoji kariéru zakončil jako učitel na plukovní škole v Josefově, zřízené při pěším pluku Alberta hraběte z Guylay (pozdějším pěším pluku č. 21). Když na této škole skončil a armádě dal po 10 letech jednou provždy vale (z vojny mu měl údajně pomoci sám Josef Dobrovský), věnoval se mnemonice, strojnictví a rozhodl se svým dílem zapsat do dějin české literatury. Mnohé znalosti získal samostudiem, neboť měl až fotografickou paměť. Zmiňme, že se rychle naučil třeba latině, aniž by k někomu docházel, a takto to bylo s většinou jeho vědomostí. V roce 1813 vydal v Hradci Králové "Zpěv českých bojovníků", o 2 roky později "Písně vojenské" a vedle "Michanic" skládal veršované "Mravomluvy" a "Mudromluvy", jež měly prostřednictvím různorodých zábavných textů sloužit výchově obyvatel. Kromě toho publikoval některé humoristické a satirické povídky, básně a bajky v "Prvotinách pěkných umění", "Čechoslavu", "Dobroslavu", "Milozoru", "Příteli mládeže", "Vídeňských listech", "Poutníkovi", "Hyllosovi", "Květech" a v "Jindy a nyní", neúspěšně se pokusil být rovněž dramatikem ("Kaša a Bivoj") a při klavíru skládal nápěvy k písním. Nejvíce však na sebe upozornil "Ódou k jmenovinám Jeho Veličenstva Alexandra I." (1814). Jako zanikly vědomosti o jeho díle, tak se ztratily ze světa jeho různé vynálezy - Plavno ("stroj, v němž lehce přes vodu plovati lze a každé potopení se nemožné jest"), Hasič ("stroj, jímž se voda do ohně ne pramenem, nýbrž hromadou házeti může"), Hubice ("stroj ku potírání vojsk nepřátelských a vyhubení měst, bez užívání prachu"), Dmýchavka ("stroj ku posunování těžkých věcí") a Dělo ("studeným železem k vypálení bez prachu"), které nemohl kvůli své hmotné nouzi mnohdy úplně dokončit a ani komisi c. k. dvorskou radou válečnou zřízenou se nezdály něčím zajímavými. Snažil se stát učitelem, ale nikomu nebyl dost dobrým. V letech 1828-1829 dokonce strávil nějaký čas u nakladatele J. H. Pospíšila v Hradci Králové, odkud se na prosby a sliby své sestry a švagra přestěhoval do Plzně. Když zjistil, že byl opětovně oklamán, navrátil se zpět do Jaroměře, kde zemřel 25. dubna 1838, i když v různých pramenech nalezneme řadu alternativních dat jeho úmrtí (15. dubna, 1. května). I jeho konec nebyl slavný, neboť byl na hřbitov odvezen pouze na trakaři, pohřben byl poblíž domku hrobníka a navíc po sobě zanechal nezaopatřenou vdovu se 4 nezletilými dětmi, z nichž nejmladšímu Viktorinovi byly teprve 4 roky.

Svého času byla tato osoba středem zájmu a teprve po její smrti začal postupně ochabovat tak, že dnes tuto osobnost málokdo již po jménu zná. Přitom ještě P. Josef Liboslav Ziegler o něm říkával, že "minou věkové, než se opět narodí muž, jako byl Michal Silorad Patrčka" a zvěčněn byl také v Jiráskově "F. L. Věkovi". Ještě než se tak stalo, bylo znenadání oprášeno jeho jméno a v roce 1845 se objevily první snahy o zřízení jeho pomníku, neboť Josef Stráník vydal u J. H. Pospíšila veselohru "Pošta na Sebranici", jejíž výnos měl být věnován na zbudování Patrčkova pomníku. Následně se jaroměřská Občanská beseda rozhodla zřídit pamětní desku na domě, kde svého času žil, ale když bylo zjištěno, že byl již dávno předtím zbourán, nad vším se opět uzavřela voda. Teprve později bylo v Solnici utvořeno "Družstvo Patrčkovo" s obdobným nápadem. Ten byl završen 21. srpna 1887 slavnostním odhalením pamětní desky na domě čp. 26.

V samotné Jaroměři se však dlouho nic nedělo, i když Patrčkova dcera Bibiana byla manželkou purkmistra Františka Bolecha (v tomto úřadu strávil období let 1849-1864), pokud nepočítáme návrh Muzejní komise města Jaroměře z roku 1912 o pojmenování ulice, kde stával jeho domek, Patrčkovou ulicí. O vzniku pomníku na bývalém hřbitově u sv. Jakuba, jenž byl slavnostně odhalen 28. října 1929 (nikoliv v roce 1928, jak se mnohdy traduje; jeho základ původně zřídil na své zahradě notář Karel Exner z čp. 59, a to někdy mezi lety 1855-1865, alespoň podle profesora státní reálky Václava Nováka), píše Václav Hejna ve svých "Vzpomínkách ze staré i nové Jaroměře" toto: "V parčíku tomto nalézá se nyní pomník v Jaroměři zemřelého českého vlastence, básníka a spisovatele Michala Silorada Patrčky. Pomník tento stával v zahradě notáře Exnera a dosud je na něm zříti heslo »Stínům národovců.« K žádosti musejního spolku pro věčnou paměť byl pomník majiteli zahrady, manžely Vanickými, veřejnosti darován. Na čelné straně k silnici čteme nápis: »Památce národního buditele a spisovatele Michala Silorada Patrčky.« Narozen v Solnici 21. července 1787, zemřel v Jaroměři dne 25. dubna 1834, který na tomto místě, bývalém hřbitově po strastiplném životě nalezl věčného klidu. Na bočné straně: Věnovali manželé Vanický 1929. Na druhé straně: Postaveno obcí Jakubského předměstí. (Polický o Patrčkovi v knize o Jaroměři.)"

Zpráva o vybudování pomníku se dostala i na stránky celostátního tisku, např. "Československá republika" napsala 15. ledna 1929 toto: "Pomník českému buditeli M. S. Patrčkovi v Jaroměři. Museální komise v Jaroměři se usnesla označiti důstojně místo na hřbitově u kostela sv. Jakuba, kde je pochován český buditel a spisovatel Michal Silorád Patrčka, známý také z Jiráskova "F. L. Věka". Bude použito sloupu, jejž kdysi na svojí zahradě s devisou "Mrtvým vlastencům" zřídil notář Exner. Tak se dočká český buditel Patrčka, narozený v Solnici r. 1787, přítel Krameriův, Hankův atd., 90 let po své smrti památníku. Bylo by jistě důstojno vybudovati mu v dohledné době pomník nový."

Za 2. světové války se však pomník stal trnem v oku německým okupantům, a tak z něj byla nakonec odstraněna skleněná deska s výše zmíněným nápisem. K jejímu novému zřízení dala podnět muzejní komise města Jaroměře za podpory místního MNV. Nová deska z bílého kararského mramoru byla na pomník připevněna při jeho opravě v roce 1949 a byla opatřena novým textem, který se podobal tomu původnímu: "Památce národního buditele a spisovatele Michala Siloráda Patrčky * v Solnici dne 21. 7. 1787, † v Jaroměři dne 25. 4. 1838. který na tomto místě - bývalém hřbitově po strasti plném životě nalezl věčného klidu."

Byl to tehdy malý zázrak, který však byl způsoben tím, že tehdejší ministr školství a národní osvěty prof. PhDr. Zdeněk Nejedlý byl velkým obdivovatelem díla Aloise Jiráska, a právě v něm byl Patrčka zmíněn, jak již bylo dříve povězeno. Navíc, když byl přímo renesančním člověkem, jemuž nebylo dáno kvůli chudobě svůj talent řádně uplatnit, a tak šel zaškatulkovat do tehdejších osnov třídního boje. Od té doby se však s ním mnoho nedělo, až na drobné opravy, i když byl spíše ponecháván svému osudu. Výraznější úpravu a vyčištění zažil až roku 2007 v souvislosti s výročím 220 let od Patrčkova narození. 16. června 2007 byl navíc tento prostor nazván právě po této osobnosti (Park M. S. Patrčky).