Zaniklý Císařský mlýn v Pardubicích

Mlýn byl v těchto místech při hlavní cestě z tehdejšího rynku (dnes Pernštýnské náměstí) na zámek založen někdy po roce 1501, kdy došlo k úpravě Městské strúhy, později zvané i jako Císařský náhon nebo Náhon "císařského mlýna". Zda vznikl dříve než sousední kamenný most, o tom se nám nedostává informací. Oba objekty mohly vzniknout ve stejné době, neboť měly stejnou důležitost. Od té doby tu proběhla řada proměn. Měnila se rovněž pojmenování mlýna - v letech 1507-1560 je nazýván jako Panský a v letech 1560-1759 jako Královský, resp. Císařský.

Když vrchnost roku 1531 přidělila jedno mlýnské kolo obecnímu mlýnu, měl tehdejší panský mlýn 4 moučná složení a 1 jahelku. Protože však byl v městské Strúze častý nedostatek vody, nebyla v něm od jeho počátků spolehlivá živnost, a tak si zdejší mlynáři mnohokrát užili velkých problémů. I když byl mlynář dosazován do mlýna vrchností, byl v mnohém svým pánem. Nejprve za to platil ročně 200 kop a vykrmoval zámeckému panstvu určitý počet vepřů, později byl tento úrok zvýšen na 250 kop míšeňských a vykrmování 4 vepřů v hodnotě 23 zlatých a 20 krejcarů. Tento úrok se často měnil a podléhal tehdejší době, zda byl stav míru či války a zřetel byl brán i nad tím, jak se vrchnosti hospodářsky vedlo. Kolem poloviny 18. století činil 296 zlatých a 30 krejcarů a mnoho se již neměnil. Vrchnost sem naopak mletím přidělila vsi: Hradiště, Němčice, Pohránov, Brozany, Trnovou, Hrádek, Doubravici, Hrobice, Ohrazenice, Kunětice, Stéblovou a Srch.

Pro velké dluhy prodal Jaroslav z Pernštejna 1. srpna 1560 pardubické panství císaři Maxmiliánovi I., čímž se stalo komorním. Od té doby nesl mlýn výše zmíněný druhý název. V roce 1596 došlo pouze k jeho přestavbě. Jinak se pro mlynáře mnoho nezměnilo. Až raabizace byla příčinou, že se stal soukromým majetkem. 1. ledna 1759 totiž císařská komise prodala Císařský mlýn se 3 složeními a 4 stoupami kromě ostatního inventáře "reservato jure reluitionis" Karlu Palmovi, který z dohodnuté částky 2 200 zlatých ihned zaplatil 1 000 zlatých, 700 zlatých slíbil splatit k sv. Jiří a zbytek uhradil v ročních splátkách ve výši 60 zlatých. Součástí této smlouvy byl mlynářův závazek, že se bude řádně starat o budovu, mlýnské zařízení i panský vodovod v Cernšteinovském domě pro potřebu zámku a pivovaru, a to téměř zcela ve své režii. Na opravy vodovodu a potrubí dával zámek od té doby potřebný materiál a mlynář práci. Na zimní ohřívání vodovodního potrubí bylo dáváno do mlýna 10 sáhů panského dříví. Dělníky, kteří kladli potrubí, dozoroval mlynář a platilo je panství. Zároveň zdejší mlynář mlel zámeckému pivovaru všechen slad a za práci měl obdržet z každé várky 1 vědro piva po zaplacení 2 zlatých a 20 krejcarů "tácu" ze sudu. Zároveň se tu drtilo obilí pro panskou vinopalnu, za což mlynář obdržel vždy půl měřice ze strychu obilí. Změna nastala též v počtu vsí, které tu byly nuceny mlet. Od toho času sem byly přiděleny vesnice: Hradiště, Kunětice, Brozany, Trnová, Pohránov, Lukovna, Zminný, Časy, Třebosice, Popkovice, Mnětice, Drozdice, Černá za Bory a Žižín.

Novému majiteli se však ve mlýně nějak nedařilo, protože již 18. srpna 1759 připadl mlýn kupní smlouvou Antonínu Ditrichovi a ten ho 2. října 1764 prodal Jiřímu Bubeníkovi, jenž sem přišel z poděbradského panství. Když zemřel, ujal se mlýna Václav Jaňura, který zde měl hospodařit podle kontraktu ze 13. června 1786 až do plnoletosti Bubeníkova syna Antonína. Ten nezapřel svého podnikavého otce a v roce 1811 spojil Císařský mlýn s Obecním mlýnem čp. 13. Tehdy také došlo k důkladné obnově mlýnského areálu. Po jeho smrti roku 1839 převzal otcovské hospodářství syn Josef Bubeník, jenž v roce 1854 koupil od Josefa Friedricha sousední dům čp. 12 v Pernštýnské ulici a druhý dům Obecního mlýna a vše spojil do rozsáhlé usedlosti.

Ohledně dostatku vody ke mletí docházelo k řadě sporů s ostatními mlynáři. Do roku 1846 mezi nimi docházelo i k pěstním soubojům a rvačkám. Teprve později začaly problémy řešit úřady. Zmiňme např. rozsudek c. k. krajského soudu v Chrudimi ze 24. října 1849 č. 15044, v němž bylo pardubické obci nařízeno, aby byly neprodleně vantroky mlýnů mosteckých uzavřeny, jakmile voda klesne pod normální znamení čili pod cejch. Poškození mlynáři to pokládali za politické rozhodnutí ve prospěch majitele Císařského mlýna a rozčilovali se, že kvůli němu již mnohokrát nemohli obilí domlet, a tudíž jim vznikly velké škody. Časté byly rovněž policejní návštěvy na oněch mlýnech, a to na popud mlynáře Josefa Bubeníka a později i jeho bratra. Různé protesty tak můžeme číst v tehdejším tisku.

Nástupcem roku 1862 zemřelého Josefa Bubeníka, který byl rovněž starostou města, se stal jeho bratr Václav Bubeník, jenž skončil ve stejném úřadě jako jeho sourozenec, i když svým věhlasem ho dokázal překonat (navíc byl v letech 1865-1872 a 1875-1878 starostou pardubického okresního zastupitelstva, nehledě na jeho další funkce v řadě spolků a korporací). Netrvalo dlouho a Václav Bubeník se pustil do přestavby mlýna, čehož důkazem může být inzerát, jenž vyšel v "Hospodáři" 20. června 1872: "Mlýnské nářadí jako železí, krupičné stroje, kola atd. se následkem přestavení mlýnu levně prodají. Bližší správy podá V. Bubeník, majitel "císařského mlýnu" v Pardubicích." Po jeho smrti v roce 1879 mlýn změnil vlastníka. V letech 1880-1910 držel ze 4 domů sestávající mlýn Josef Odkolek, který byl vlastníkem hotelu "U Pivničků" v Heřmanově Městci, náměstkem pardubického starosty a též posledním pardubickým městským mlynářem, protože v roce 1910 mlýn odkoupila pardubická obec, aby po regulaci Chrudimky zrušila tok "řeky městské" a zdejší mlynářskou živnost, jenž roku 1887 během srpnového požáru sousedních domů přežila jen tak tak. Tímto krokem však obec též zastavila dlouholeté spory majitele mlýna s ostatními mlynáři, zejména s Antonínem Charvátem a jeho mezimostskými kolegy, kdy oboustranně jedna žaloba stíhala druhou a všechny místní noviny měly dlouhá léta co psát.

Ještě v roce 1903 bylo v pozvánce na Východočeskou průmyslovou, zemědělskou, národopisnou a uměleckou výstavu napsáno o mlýně toto: "Zajímavým zjevem architektonickým jest hlavní náměstí pardubické, jakož i některé ulice vnitřního města, jež vyznačují se starobylým rázem domů se štíty, z nichž některé jsou z přechodní doby gotiky do renaissance, většinou průčelí barokových; zvláště upoutá cizince dům "s Jonášem" s krásnými reliefy a v Pernštýnské ul. "Císařský mlýn", jehož okna zdobena byla pažením slohu renaissančního ze století 16., která pocházela asi z téže dílny, jako skvostné portály v domě Pernštýnském, z nichž jeden jest v museu království českého a druhý v museu pardubickém."

Obytná stavení s prázdným mlýnem koupila o rok později Marie Kyprová, ale později zakoupilo objekt čp. 109 město, jak bylo zmíněno výše a dosvědčuje to i publikace "Adresář města Pardubic spolu s průvodcem po městě a okolí" z roku 1911. Důvodem bylo to, aby získalo moc nad zdejším kanálem a jeho vodami. V letech 1969-1970 proběhla rekonstrukce činžovních domů v původním mlýnském areálu. Během ní byl odstraněn nápis "Císařský mlýn", jenž byl na fasádě čp. 12 umístěn neprávem. Kromě toho byly objeveny niky s gotickými malbami, které byly datovány do období po roce 1507. Sám mlýn však chátral a nakonec z něj zbylo jen boční průčelí o 5 okenních osách se zachovanými částmi renesančních sgrafit a nápisů. Toto torzo bylo 12. března 1964 zapsáno do státního seznamu kulturních památek, ale již 14. září 1965 bylo upuštěno od památkové ochrany jeho části, a to kvůli demolici. Ta proběhla téhož roku, i když Klub přátel Pardubicka navrhoval, aby byl objekt opraven a umístěno do něj mlynářské muzeum.

Po zbourání tohoto torza zde zůstala pouze část severní obvodové zdi ve výši přízemí, a to do výšky profilované kordonové římsy, nad níž bylo zdivo uměle vodorovně zarovnáno a překryto prejzy. Na první pohled zde zaujmou 2 objekty - portálová kartuše se stáčenými okraji a s textem: "MLEYN TENTO WYSTAWEL WILYM WEGWODA Z PERNSSTEINA 1515. ROZDELIL SYN GEHO WOGTĚCH 1531. CÍSAŘ RUDOLF II. PŘESTAWĚL 1596. A MLINAŘ ANTONÍN BUBENÍK ZASE SPOGIL Y OPRAWIL 1811." a podobná kartuše nad oknem vpravo od portálu s nápisem: "RVDOLPHVS II. DEI GRACIA ELECT. ROMANORVM EMPERATOR VNGARIE BOHEMIAE... REX. ANNO 1.5.9.6.", která se původně nacházela v mlýnici a na venkovní zeď byla umístěna roku 1910, aby bylo pamatováno na to, že se zde dříve mlelo obilí. Tento zbytek zdiva byl naposledy zrestaurován v roce 2011, a to Martinem Pokorným. Více o tomto mlýně, vlastně o jeho torzu, lze nalézt zde: https://pamatkovykatalog.cz/vodni-mlyn-cisarsky-torzo-13418986. Na závěr ještě dodejme, že mlýn býval častým námětem řady malířů, z nichž jmenujme zejména akademického malíře Jaroslava Gruse.

Zaniklý Císařský mlýn v Pardubicích na mapě