Zřícenina poutního kostela sv. Blažeje u Branišova

Turistické cíle • Zřícenina

zřícenina kostela sv. Blažeje • Fotografie (14) • Foto: slaja

Vstoupit do fotogalerie (14 fotografií)

zřícenina kostela sv. Blažeje

Vstoupit do fotogalerie (14 fotografií)

Branišov je vesnice v Karlovarském kraji, která leží zhruba 7,5 km jižně od města Toužim. Pozůstatky kostela sv. Blažeje najdeme „co by kamenem dohodil“ od Branišova, na břehu Blažejského rybníka.

Jsou tam pouze zbytky kostela. Původně se jednalo o jednolodní barokní kostel. Dnešní stav je jíný. Obvodové zdivo zůstalo zachováno do původní výšky. Jen střecha, krov, strop i původní okna a dveře chybí. A kostel je samozřejmě již i bez fasády.

K dnešnímu stavu velice přispěl rok 1957. Ten se kostelu stal téměř osudným. V červnu 1957 začalo hořet po zásahu bleskem. Údajně ale shořela jen střecha. Klenba se zřítila později vlivem neúdržby kostela. Od té doby trval téměř padesátiletý nezájem o údržbu. Zlom nastal teprve nedávno. Před rokem 2009 byla zřícenina a okolí vyčištěno a zpevněno zbývající zdivo. Místo dveří jsou dnes mříže z roku 2009. Poutník se tedy dnes kromě pár kulturních akcí dovnitř nedostane.

Dnešní zřícenině předcházel barokní poutní kostel z roku 1732 až 1733, který nahradil středověkou kapli z roku 1320. Barokní kostel byl postaven nákladem tepelského opata Raimunda III. Zdejší krajina patřila tepelskému klášteru už od středověku. V 18. a 19. století býval kostel významným poutním místem.

Zajímavostí je, že na místě dnešního Blažejského rybníka stával dvůr Janov, který po husitských válkách zanikl. Opat tepelského kláštera nechal na jeho místě vybudovat rybník, který se údajně zprvu nazýval Janowec. Lze tedy z toho usuzovat, že kaple sv. Blažeje postavená už v roce 1320 byla svatyní dvora Janov.

Na hlavním oltáři barokního kostela byl obraz sv. Blažeje, který se sklání nad uzdravovaným nemocným. Světec svatý Blažej nebo někdy svatý Blasius žil na přelomu 3. a 4. století n.l. Zastával funkci biskupa v Sebastě (dnešní Turecko). V té době byli křesťané pronásledováni, proto se sv. Blažej uchýlil do jeskyně do hor, aby pronásledování unikl. Tam žil o samotě a společnost mu dělala pouze divoká zvěř. Divoká zvířata tam i léčil. Právě ale divoká zvěř Blažejův úkryt vyzradila, když se zvířata zaběhla pronásledováná lovci k němu do jeskyně. Biskup byl vyzrazen. Byl odveden zpět do Sebasty a nucen se klanět římským bohům. To odmítl, proto byl umučen. Ještě před tím než mu byla udělena funkce biskupa, se věnoval lékařské praxi. Traduje se legenda, když byl veden před svou popravou na popraviště, přistoupila k němu žena s chlapcem, kterému v hrdle uvízla kost. Se svázanými, zkříženými rukami biskup chlapci požehnal, kost se mu v hrdle uvolnila a byl zachráněn. Proto je sv. Blažej považován za přímluvce proti krčním nemocem. Křesťané slaví svátek sv. Blažeje 3. února. Při něm je udělováno tzv. svatoblažejské požehnání se dvěma zkříženými svícemi. Zkřížené svíce mají symbolizovat bezmocné, zkřížené a svázané Blažejovy ruce, když ho vedli na popravu. Další legenda praví, že sv. Blažej zachránil chudé vdově selátko ohrožované vlkem. Díky této legendě se stal i patronem domácích zvířat a dobytka.

Není možné si tady nevšimnout, že je to místo se silnou atmosférou, osobitostí či geniem loci – každý ať si tomu říká, jak chce. Vyplatí se tady na chvíli zastavit a zamyslet se. Můžeme si tady dovolit jít hlouběji v čase ještě před křesťanství, které tady zanechalo hmotnou stopu v podobě kostela sv. Blažeje. Kostel je umístěn na terase nad Blažejským rybníkem, který je středověkého založení. Rybník s kostelem leží v jakési kotlince obklopené vrchy. Jejich vrcholy jsou pokryty lesy. Rybník je obklopen pastvinami. Z pastvin stékají do kotlinky prameny. Místo rybníka i dříve před jeho založením muselo být vlhkým a bažinatým místem. Bažiny a pastviny pro dobytek, to jsou místa jako stvořená pro uctívání boha Velese. A právě na takových místech v nížinách, tam bývala obětiště boha Velese.

Kdo byl Veles? Moc o něm nevíme. Přímo od pohanských Slovanů o něm žádné zprávy nemáme. Jeho podobu a funkci ve slovanském božstvu jenom můžeme rekonstruovat z pozdějších křesťanských zpráv. Ty byly ale ovlivněné svým zpochybňováním a zatracováním toho všeho „špatného“ pohanského. Navíc jsou to prameny pouze z východoslovanského prostředí. Lze ale předpokládat, že byl všeslovanským bohem. Přímo u nás v Čechách na jeho kult upozorňují jen místní názvy. Další informace o něm získáváme srovnáváním náboženských postav z jiných kulturních vrstev.

Veles snad byl rohatý, oděný do černého rouna. Byl to bůh bohatství, skotu, podsvětí, magie, věštění, divokých zvířat, lovu. A hlavně bohem skotu. Protože stáda dobytka představovala dříve majetek a bohatství, byl právě proto ochráncem stád a bohatství. Přeneseně byl i bohem plodivé síly. Byl i vládcem podsvětí, a to podle slovanské představy, kde si podsvětí představovali jako zelenou louku, kde se pasou duše zemřelých lidí. K tomu se vztahuje to, že byl i vládcem podsvětních vod. Zároveň snad byl strážcem předělu mezi světem živých a mrtvých. Analogický je mu v tomto smyslu třeba baltský Velnias, kterého stihl v době christianizace stejný úděl jako Velese. To znamená, že byl ztotožněn s ďáblem či čertem. Typickým místem, kde se lze setkat s Velniem je les či bažina. Stejně tak Veles byl vládcem divokých, neobydlených oblastí jako lesy či bažiny. Další společné rysy s Velesem nalezneme i u severského boha Odina či védského Varuna.

V době, kdy se křesťanství snažilo zvítězit nad pohanstvím, degradoval Veles z ochránce na ďábla, čerta, démona. K tomu také přispěla jeho podoba s dobytčími rohy. Zajímavé je zamyslet se nad tím, jak je patronát nad divokou a zároveň i domácí zvěří, tedy dobytkem, propojen. Veles je nazýván tzv. „skotím bohem“. V tomto případě může jít o metaforu, kdy skot je pro Velese něco jiného než pro lidi. Pro Velese, který byl vládcem divočiny a lesa, tak divoká lesní zvířata mohla představovat jeho „skot“, který on pásl. A jeho funkci ochránce dobytka a stád převzal sv. Blažej. Ten se mimochodem také při pobytu v jeskyni staral o divoká zvířata a byl jejich ochráncem.

A jaký pocit lze při návštěvě zříceniny získat? Ačkoliv je to místo malebné a romantické, leží tady jakýsi tísnivý pocit. Místo je to spíše tvrdé, temné. Není tu cítít žádná jemná ženská léčivá síla. Snad jen památná lípa blízko zříceniny toto místo zjemňuje. Kostel leží u rybníka, který dříve mohl být nepřístupným bažinatým místem. Okolo rybníka jsou louky, které i dnes slouží jako pastviny. Kostel je zasvěcen sv. Blažejovi, který snad je následovníkem boha Velese. Místo má předpoklad toho, že tady mohl být uctíván Veles. Kdo to ale dnes ví?

I tak je to místo, které neomrzí navštivít vícekrát a každá jeho návštěva něco nového přinese...