K Drozdovské Pile na Lichtenštejský památník a přes Jedlí

Velký Pátek 2020 pokračuje v nastolené tendenci prosluněného a suchého počasí, takže další volný den vyzývá k nějakému výletu. Tentokrát se připojuje Marek, takže limitně naplníme nařízení vlády, že se nemáme pohybovat ve větších skupinkách. Vlastně pokračujeme v nastoleném trendu z předchozích víkendů, tedy objíždění okolí Šumperka. A protože vlastně vše činíme na bicyklech, ani nemusíme zavdat zprávám, které ve sdělovacích prostředcích kritizují výletníky, kteří parkují v leckdy mohutných skupinkách kolem lesů.

Sraz v 10 hodin u „žosky“, tedy už oficiálně u závodu Škoda Pars, opravně železničních vozidel. První kilometry v rovinném terénu kolem Desné, po cyklostezkách u Dolních Studének a Sudkova, za Sudkovem polní asfaltečkou k lávce přes Moravu, průjezdem kolem bývalého pískáče, dál podle Moravy k Novému Dvoru. Silnička do Zábřeha vlastně využívá původní hráz bývalého Závořického rybníka, který býval největším rybníkem soustavy, kterou začal budovat známý kruťas Jiří Tunkl starší ze Zábřeha a Brníčka. Právě někdy u bývalých Závořic (jižně od Postřelmova) ho přepracovaní robotníci natolik zbili, že po několika měsících na počátku roku 1494 zemřel. Jde tak o jednu z prvních selských rebelií na našem území.

Příliš se v Zábřeze nezdržujeme, jen v Bille zakoupíme nějaký pamlsek na cestu a pokračujeme výpadovkou k Lupěnému. Tady bývá obvykle už živěji, nejen díky blízkosti Zábřeha, ale i faktu že silnička je pěkně v rovině poblíž Moravské Sázavy. Zastávku si dáme u Šubertovy kapličky na břehu Mlýnského náhonu. Mlýn v Zábřeze už vlastně není, ale voda napájí velký rybník Oborník a menší sádky. Vlastně zbytek Tunklovy rybniční říše. Po občerstvení k podjezdu a odbočka na cyklostezku po opuštěné železnici. Vlastně už od Nového Dvora mimoděk sledujeme silniční cyklotrasu 6232., byť s mírnými odbočkami. Přeci jen je nám Zábřežsko dostatečně známé, takže nějaké vedení nepotřebujeme. Samotná cyklostezka vlastně není příliš dlouhá, ale navazuje na ni za Hněvkovem silnička do Hoštejna s omezeným vjezdem a povětšinou tu jezdí jen místní a znalci. Za Hoštejnem odbočíme k Březné. Tím i vystřídáme značnou cyklotrasu na č. 521. Klidné malebné údolíčko bývá v létě obsazené několika dětskými tábory, v současnosti povětšinou opět skautskými. Zhruba na půl cesty k Drozdovské Pile je vybudován nový rybníček, na jehož přítomnost silně navázala populace obojživelníků. Nejdřív před námi odskočil nějaký skokan, ale skutečně překvapující bylo množství ropuch obecných. Ty sice nejsou tak elegantní jako skokan, ale patří ke chráněným druhům. Některé skupinky už prožívají pravé sexuální orgie.

Sluníčko a už i teplo nás dovádí k Drozdovské Pile. Za první republiky to bylo oblíbené letovisko i díky hotelu. Za války z něj udělali lazaret a po té se už neobnovil. Místo toho zřídil dětský tábor. Drozdovská Pila je vyhledávaná i díky hospůdce, která byť omezeně může něco nabídnout i v čase karantény (provoz ale bývá omezen jen na víkend a odpolední doby).

Doposud jsme absolvovali známý terén, dál už to bude (pro nás) neznáme. Drozdovská Pila vlastně leží na křižovatce, údolím se dá dojet např. do Štítů, kolem potoka Šumvalák k Janoušovu a Cotkytli (nebo Lázku). Opačný směr do Drozdova. Tam vede lesní asfaltka (cyklo 6230), která je v závěru značně strmá. Směřujeme tedy tímto směrem, ale po necelém kilometru z udaného směru odbočíme na neznačenou cestu. Jde o rovněž asfaltovanou cestu. Povrch je sice staršího dta, ale naštěstí stále slušné kvality. Silnička obtáčí kopce nad údolím Březné, Stoupání je sice značné, ale při zařazení nejlehčího stupně se dá celkem celá vyjet vlastní silou (záleží na trénovanosti). Postupně překonáváme převýšení takřka 250 m. Vlastně jsem chtěl tuto silničku projet kvůli jednomu z mnoha Lichtenštejnských památníků, které lesy v našem okolí skrývají. Tento je skoro již na vrcholové plošině návrší, jehož nejvyšší bod je označen jako Michalův vrch (602 m). Pomník je poblíž lovecké chaty a je ti zřízen i turistický přístřešek. U chatky se v lese na severním úbočí objeví i skromný výhled směrem k Bukové hoře, ale i dál na Králický Sněžník, nebo Jeřáb. Svah už je celkem značně zarostlý povětšinou mladými buky až se olistí, už toho asi vidět moc nebude. Vlastně až pod Michalovým vrchem na silničce mizí asfaltový povrch a poslední metry k silničce mezi Drozdovem a Jedlím je povrch šotolinově kamenitý. U křižovatky je k vidění mírně poškozený sloup sv. Trojice s poněkud netradičním pojetím. V blízkém lesíku pak malebná kaplička. Přes malé návrší (a kolem dalšího křížku), se blížíme k Jedlí. Vesnici vévodí celkem velký kostel sv. Jana Křtitele. Co jsem tu byl naposled, kostel značně stínila dvojice vzrostlých stromů, ty byly ale mezitím odstraněny. Kostel je díky Velikonocem otevřen, takže se daří i prohlídka inetriéru.

Od Jedlí směřujeme polní cestou v doprovodu značení cyklotrasy 6229. V kratším úseku kolem statku ji provází asi 400 m zelená pěší TZ do Štítů. Za kravínem odbočí na samostatnou trasu. Díly okolním lukám a polím se nám otvírají i vyhlídky do okolí, jak na Jeseníky, ale i do dáli do nížiny až někam k Olomouci.

Pohorské Horní Studénky jsou už ve známých končinách a už i celkem pokročilá doba velí pokračovat jednoduše na Zborov, do Klášterce. Kolem rybníčku do Bohutína. Po další zastávce k občerstvení to vezmeme po hrázi k Bludovu (cyklo 6231). Pak už jen přejet kopec přes Bludoveček a jsme u cíle.