Kolem Čečele na Sychrov (Šumperk – Hostice – Písařov – Horní Studénky a zpět)

V současné době se na nás valí neustále výzvy (zejména z vládních řad) opouštět bydliště jen na dobu nezbytně nutnou, tedy pokud máte (ještě) práci, tak do zaměstnání, pak maximálně nakoupit něco, abyste nezemřeli hlady (možná tak ještě mýdlo, zubní pastu a něco podobného abyste zcela neobrostli mechem). Jinak víceméně trčet doma. Pravda, my co máme u domu zahradu, máme částečnou výhodu, že se můžeme takřka volně pohybovat po tom kousku půdy. A pokud má člověk příbuzné (rodiče) na venkově, dá se celkem snadno na tyto skutečnosti vymluvit a vypadnout i z rodného města.

Paradoxně odborníci studovanější tvrdí poněkud něco jiného. Pohyb v přírodě a sport imunitu posiluje (vlastně i celý organizmus). Tím pádem má člověk naději, že případný útok zákeřného viru lépe odolá.

Když tedy o víkendu přijde pěkné počasí, není divu, že to nedá a vyrazit do přírody prostě musíte. Naštěstí my tady kolem Šumperka máme do kopců a hor celkem blízko a tak se dá vyrazit na výlet. Naštěstí jsou tu i lokality poměrně méně navštěvované, takže máte i šanci, že příliš podobně zatížených výletníků nepotkáte a tím minimalizujete možnosti přenosu nákazy.

Takto jsem se tedy vypravil (vybaven šálou přes ústa i nos jak nařízení vlády přikazuje) na horském kole hned do dvou pohoří v jednom dni. To jedno pohoří je Hanušovická vrchovina, kterou ovšem máme hned za humny, tedy už tím, že přes Temenici (městskou část) vyjíždím k hájovně Vápenice (tedy jak říkáme na Hrabeňák), dolů přes Hrabenov do Rudy a hned odbočkou u benzínové pumpy směrem k Hostýzi, tedy správně přes Hostice (Hostýz je takový lidový název).

V podstatě tím mám na delší dobu splněnou pohodlnou část po silnici. Až v místní části Na Drahách začíná ta porce dřiny. Odbočka na žlutou cyklotrasu (6223) míří mezi pár chalup, ještě částečně asfaltem zpevněnou cestu, ale u poslední chalupy pohoda končí a začíná šotolinový povrch (řádně proložený šutry). To by zas tak nevadilo, ale po pár metrech se prudkost cesty natolik zvyšuje, že už je lepší z kola sesednout a zvolit nožní převod (pravděpodobně nějaký elektrikář by to zmákl, ale my staromilci ještě pořád jezdíme vlastní silou).

Naštěstí občas z taktických důvodů provádím nějaké focení, míst výmluvy že jen tak oddechuji. V jednom kratším úseku se zdá cesta i mírnější, ale bohužel jen na krátko, takže dál tlačím až k samotě s jednou chalupu, které se říká Žampach (nebo na Žampachu). Název připomíná jedno zpustlé šlechtické sídlo ve východních Čechách, a zřejmě nějaká souvislost by tu mohla být, protože tu měl řádit nějaký zpustlý rytíř. O tom ale někdy příště.

Vlastně již na horizontu je rozcestí se zelenou turistickou trasou a protože se na vrcholu v sedélku mezi sousedními kopci stoupání ukončuje a připojuje se slušně upravená cesta, pokračuju už zase kolmo. Zas tak liduprázdno ale není (chalupáři byli na Žampachu, ovšem zcela mimo nějaké místní obyvatelstvo), dohání mě i jeden cyklista. Pár slov prohodíme samozřejmě s předepsaným (i větším) odstupem. Tak zjišťuji, že zpočátku máme podobné cíle, ovšem kolega má lepší stroj, takový vlastně cyklokrosový speciál, tak mi brzy zmizí z dohledu. Ovšem na Žampachu je obstojný výhled na severozápad (na Jeseníky) ta na druhou stranu, tedy kopce kolem Janoušova, který je tu poblíž.

Bílá cyklotrasa příjemně vede nad vesnicí zprvu mírně do vrchu, posléze za sjezdovkou o něco sjede na „výpadovku“ z Janoušova. Tady se připojuje modrá pěší a část další cesty se provádí v souběhu po starodávné silnici pod Čečel. Pěší značka se odpojuje pod posledními chalupami už mimo Janoušov (vlastně jsou to normální chaty, zcela mimo vesnici). Tady člověku připadne, co je za nařízení, aby lidi na chalupy nejezdili za smysluplné. Ono těch chalup je tu skutečně pár a jejich obyvatelé se spíš rozptýlí v lese (ono v Janoušově vlastně nic není, hospoda, ani obchod). Pravda, v chalupářských oblastech poblíž Prahy je asi větší nával, tak tam by to opatření určitý smysl dávalo.

Už tedy osamocená cyklotrasa vystupuje přeci jen snesitelným stoupáním dál do lesa vlastně po jižním svahu hory Kamenec, která je vlastně takovou dvojvrcholovým (přesněji troj) kopcem se severnější Boudou.

Na rozcestí U Koubovy louky se dočtu, že silnička, kterou užívám zas tak stará není, že vznikla v roce 1930 při „hladových“ pracích. To vlastně bylo takové opatření během tehdejší krizi. Tak se nabízí otázce, jestli se teď budu taky stavět (opravovat) další takové hladové cesty.

Už jsem vlastně celkem blízko dnešního vrcholu, což je rozcestí Čečel-silnice. Čečel je blízký vrchol a jinak rozcestí je poměrně frekventovanou křižovatkou více turistických tras a cyklotras (červená, modrá, bílá cyklo). Většinou se tudy chodí (jezdí) na (nebo od) Svatou Trojici nebo Severomoravskou chatu (teď pochopitelně zavřenou).

Já pokračuju (pěšky)po červené pěší (je to pěkná lesní cesta), ale jen kousek k přechodu zelené pěší značky, přes mírný kopeček na druhou stranu masivu k partyzánskému bunkru. Byly kolem tu dva, o jednom jsem psal loni, ten druhý možná přibude.

Vlastně je to kousek k okružní cestě, která směřuje k hájovně U Tří tabulí. Ta se zdá bez života, ale opodál svačí skupinka výletníků, tak zůstáváme v odstupu, abychom zachovali patřičné vzdálenosti, když nejsme z jedné domácnosti.

Z vlastních zásob provedu rovněž občerstvení. Od hájovny je pěkný výhled na pár blízkých kopců. Zaujmou věžovité útvary (vysílače) na Suchém vrchu, nebo zbytky sněhu na Bukové hoře (což jsou vlastně Orlické hory). U hájovny vlastně končí bílá cyklotrasa, ale značení pokračuje červenou cyklotrasou 4071 (ta jede na tu SM chatu), sice jsem původně plánoval vzít to po ní až na konec Písařova, ale nakonec volím bližší odbočku na trasu s číslem 6229 (ta je vedena jako silniční, ale tady je to značně terénní úsek), tak jen tak projedu kole pomníčku tragedie nad Písařovem a pak se ještě pokochám výhledem nad obcí. Abych nikoho nenakazil, povytáhnu šálu a tentokrát bez zastávky (až dole u Kocandy) Písařovem profrčím.

Na Hambalku (jak tu říkají) zas na lesní cestu. Červená pěší značku provází cyklotrasa s č. 6229. Kolem se dá pozorovat kůrovcová kalamita. Před časem jsem tu maloval značení a kolem byl celkem les, jen malá tabulka upozorňoval na celkem neviditelnou skálu. Ta je dnes vidět přímo z cesty. Cesta celkem přijatelně stoupá k vrchu Pustina, respektive jeho úbočí.

Zhruba od informačního místa (rozcestníku) je poměrně zajímavé seskupení kamenů až balvanů v hřebínku, který se táhne nad cestou zhruba až k rozcestí poblíž rybníku Sychrov. Být šutry o něco větší, už bych to nazval takovou miniaturo Českou Kanadou.

K rybníku směřuje žlutá pěší TZ a vlastně jsem se k němu podíval pořádně poprvé. Vlastně i to tak trošku to tu „naši“ Kanadu připomíná. Tam je takových výše položených rybníků poměrně dost. Tady v Zábřežské vysočině (to jsou ty druhé hory) je takových rybníků poskrovnu.

Přes návrší už jsou Horní Studénky a ačkoliv jsem původně uvažoval o sjezdu po turistické modré, nakonec volím už pohodlnější silnici na Zborov, do Klášterce a kolem Moravy k Bludovu (se zastávkou u rodičů).