O Slunečníku, Větrníku a Potůčníku (Od Šumperka na Rejchartice, Potůčník, Hanušovice a Nový hrad)

První dubnový víkend přinesl dvě verze počasí. Spíše zatažená sobota se hodila na nějaké domácí práce, případně práce na zahradě. Zahradničení ostatně doporučují i psychologové, jako nejlepší lék na depku, kterou někdo má z omezeného pohybu. Naši naštěstí zahradu mají, takže jsem se mohl věnovat prořezávání a stříhání stromků (ačkoliv správně se to má dělat do 31.3., ale u nás pod horama a je jaro vždycky opožděnější).

Nakonec i předpověď počasí slíbila krásnější neděli, tedy příležitosti k další vyjížďce. Ono vlastně to omezení pohybu má nějakou tu výhodu, tedy v tom, že si můžeme (kdo tedy chce) udělat výlet do míst neznámých, nebo dlouho nenavštívených. Je fakt, že kolem Šumperk toho neznámého už tak není, takže platí spíše varianta 2. Vzal jsem to trošku nepřímo k prodejně Mountfield, bo jsem zjistil, že nemám skoro žádné náhradní lepení (sotva 6 fleků na 2 kola). Prodejna by měla být otevřená, bohužel lepení neměli (jinak ho mívají), takže jsem musel doufat že nepíchnu, případně mě zachrání náhradní duše a 3 laty (ty další 3 jsou na silničním kole).

Takže na Jesenické uhnu k Pekárně a na Holubáku odbočím na modrou pěší TZ směrem k Novým Domkům. Je to celkem slušná plně-lesní cesta, zatím žádné velké kopce, po kratší zastávce na louce nad osadou dál k Tulince. Chtěl jsem se podívat, jak na jaře vypadá nová (loni) vybudovaná přehrada (spíš přehrádka). Vidím, že přibyla nějaká chata, asi pro porybného.

Vracím se k Tulince a stále v doprovodu modré TZ. Je to trasa nesčetněkrát absolvovaná, doprovázená dřevěnými výtvory, které vznikají při sochařských sympoziích v Rejcharticích. Podle ztvárněných výtvorů se dočkala názvu Andělská stezka.

Stále je to slušná lesní cesta s kamenitým, ale zaježděným povrchem, a protože už dlouho nezapršelo, ani ne moc bahnitá (občas ve stínu nějaká louže zbyla). Před Rejcharticemi si uvedu roušku do pohotovostní polohy, ale až na pár vyjímek nejsou skoro žádní obyvatelé v dohledu. Snad jen jedna paní okopává záhumenek a protože je mimo plot tak řádně s nasazenou ochranou (cca 50 m od cesty). Jak vidím pod Andělskou loukou vzala za své vysoká židle s andílkem, zřejmě nevydržela jeden z četných vichrů uplynulé zimy.

Protože hospody jsou zavřené, nic mě tu nezdrží a vesnicí vzhůru k Rejchartickému sedlu. Nahoře parkuje pár aut, ale asi takový nával jako měli na Valečově to není, takže policisté tu nic zavírat nemusí. Ze sedla se otvírá krásný výhled na blízká pohoří, ale asi nejvíc přitahuje bílá čepička Králického Sněžníku. Dole svítí věž kostela v Kopřivné, poblíž jsou kopce Jeřábské hornatiny (Bouda). Obzor pokračuje Rychlebskými horami (Zbytky sněhu na Paprskové sjezdovce) a dohlédnout se dá až někam k Ramzové. Odbočka ke Štolnavě vlastně stále v doprovodu modré TZ, ale kousek pod větrnou elektrárnou zatočím na Hynčice. Jako asfaltka se už cesta dá nazvat stěží, ale byly doby, kdy se tudy dalo jet i na silničce. Pod Pršným kopcem je poměrně nový rozcestník, díky přeložce červené pěší značky (zemědělec ji na svém pozemku nechtěl). Původní trasa vlastně vedla po východní straně Pršné, teď jde kousek po té bývalé asfaltce (cca 1,5 km). Tou červenou odbočkou směřuji přes louku, kde sbírají místní obyvatele nějaké klacky a kamení. Zprvu to jde, ale přes další louku je cesta značně rozrytá, řekl bych nějakými divočáky, takže kolo spíš tlačím. Za dalším vrcholkem se cesta spojí s uježděnější komunikací, takže do Potůčníků se už opět dojíždí v sedle.

Toto je vlastně horní konec osady, kde v podstatě nikdo trvale nebydlí, všechny objekty jsou zřejmě jen rekreační chalupy,. Nějací obyvatelé sídlí dole v údolí Branné. Podle kostelíku a hřbitova ale centrum bývalé vesnice bylo zřejmě tady uprostřed kopců, dolů se nějaká zástavba přesunula až když se vybudoval železnice na Ramzovou (jak se říká Slezský Semmering). U hřbitova stojí takový kostelík, spíš větší kaple mučedníků Jana a Pavla. Kaple v roce 2007 vyhořela, ale postupně se obnovuje, viditelné je to hlavně na zakryté střeše. Červená značka stoupá od hřbitova přímo do svahu, ale volím poněkud mírnější pokračování mezi chalupami, kde odbočím asi po 400 m k severu abych se dostal k průběhu značené trasy. Občas jedu, někdy zase pěšmo, ono ta cesta je po louce rozjetá traktorem a v hlubokých stopách po pneumatikách to dost nepříjemně hází. Po chvíli je naštěstí sjízdná pěšinka, kterou si zřejmě vyšlapal pasoucí se dobytek. Pastvinou se blížím k označení další křižovatky turistických tras, tentokrát mě zajímá žlutá. Jde vlastně o dvojitou křižovatku s hlavním označením Nad sv. Annou. Ta první křižovatka pouze udává dva odchodné směry (jeden je můj kde jsem přijel, další ja na Prameny). Asi po 50 m je další strom s celkovou situací, tady i směrem dalším, červená pokračuje na Horní Bohdíkov a do Pekařova, ta žlutá dolů k lesní kapli sv. Anny. Vzal jsem to podle doporučení po okraji esa, ale kdo tu pojede po mě, klidně doporučuji vzít to úplně po louce, jen nepřehlédnout odbočku do lesa. Po 100 m je tu lesní kaple. Kaplička vznikal nad zázračným pramenem ve 30. letech minulého století, po válce zanikla. Nová byla postavena v roce 1991. Podle výzdoby je to místo oblíbené, poutníci sem nosí různé obrázky a sošky. Od mé poslední návštěvy už uteklo ve kolem tekoucím potůčku (jmenuj se se taky Potůčník) hodně vody, takže netradiční křížová cesta z železničních pražců tehdy ještě nestála. Lesní cesta je poněkud blátivá, přece jen je dosti ve stínu, ale protože si dělám zastávky u každého pržace (jsou tak po 50 m), ani se to moc nerozjede. Na konci, vlastně na začátku křížové cesty se připojím na asfaltku (z dolního Potůčníku do horního) a tady už je zase sucho. U křižovatky mě potěší shluk jarních květin, kterým tu evidentně prostředí ve stínu lesa svědčí.

Hanušovicemi to projedu s polonasazenou ochranou a na jejich konci za mostem přes Moravu volím odbočku na další modrou turistickou značku. Vždycky na ni hledím, když jezdíme v zimě vlakem na hory. Je kousek z vlaku vidět. Na začátku vlastně vede mírně nad tratí, potom spadne až k zastávce Holba a zase se vrací na kraj lesa. Ještě pře Raškovem se značení strmě obrací vzhůru a stoupá k Furchtenberku. Tedy po našemu Novému hradu. Před časem jsem hrad celkem dosti prolezl, tentokrát mám v plánu pořídit nějaké dronové záběry. Ovšem nejdřív se musím dostat na horu. O jízdě do kopce ani nemá cenu uvažovat, díky strmosti by zřejmě měli problémy i „elektrikáři“, prostě by se na kole převrátil na záda. Takže tlačím kolo.

Už mám dron v provozu, když se od Kopřivné přibližuje povědomě vypadající dvojice. Spolužačka se svým mužem. Takže nezapomeneme probrat a zkritizovat různá opatření, zákazy a příkazy co nám aktuální doba připravila. Na Novém hradu prý ještě nebyli, tak je nechám pokračovat. Já už nejbližším směrem, tedy stále po modré značce (občas na kole, občas vedu) na Lužnou.

Doba už přeci jen pokročila a ač celý den svítilo sluníčko, občas profukoval celkem svěží větřík, tak jednoduše po asfaltce, silnice II. třídy 446 do Bratrušova, do Šumperka po nové cyklostezce, kde je celkem zvýšený pohyb čerstvého vzduchu chtivého obyvatelstva.