Rovinkou na SM chatu a zpět kolem Zašívárny

Druhá říjnoví sobota byla poněkud větrnější a protože byla věnována sklizni ovoce (jablek) nabídla se k nějakému většímu výletu neděle. Naštěstí pokračovalo slunečné počasí (s chladným ránem), ale plusem byl fakt uklidnění rychlosti větru. Sice jsem původně uvažoval o Rabštejnu, ale ten už se letos konal vícekrát, tak po přehodnocení mi vyšla jako smysluplný cíl Severomoravská chata. Nakonec od zimy už nějaký ten měsíc uplynul (kdy jsme tady byli na běžkách), takže nejvyšší čas vyrazit, než se dostaví další zasněžené období.

Za ta léta ovšem už znám spoustu přístupových tras, takže přemýšlím, kde je nějaká ta skulinka, kterou zcela neznám. A ejhle, ono se dá i přes Komňátku. Tedy ne že bych tuto možnost neznal, ale nikdy jsem ještě neabsolvoval.

První kilometry tedy vedu směrem na Bohdíkov, tedy přes Temenici, sedlo Pod Lovákem a dolů do Bohdíkova.

V podstatě už od Lováku se mi občas připlétá k trase žlutá TZ, která mě vlastně s větší nebo menší pravidelností dovede téměř k cíli. Hned v Bohdíkově tato značka sleduje i místní silničku, odbočí přes koleje kolem Komňátecké zastávky a vzorně vystupuje vesničkou vzhůru. Zpočátku je stoupání celkem mírné, ale zhruba za polovinou zástavby (kostelíkem a hřbitovem) svah jeví tendenci většího náklonu, tedy nutnosti řazení lehčích převodů. Asi 150 m za zmíněným kostelíkem se provázející žlutá značka odpoutá z hlavní vesnické cesty, já ale pokračuje vzhůru po asfaltce, netuše, že na horním okraji se skrývá možná komplikace. Kdy by mě tedy chtěl následovat, zde má možnost poněkud trasu upravit. Závěrečné stoupání je už dosti prudké, takže rychlost jízdy se příliš neliší od chůze (jezdím na vlastní pohon).

V podstatě na konci vesnice projíždím uličkou mezi staveními, kde mě zaráží podivná tabulka. Nápis s vyobrazením postavičky s vidlemi mě upozorňuje, že vstup na soukromý pozemek se zakazuje. No naštěstí na mě nikdo vidle nehodil (asi obědvali), takže jsem proklouzl nezraněn. Za stvením asfaltka končí a cesta odbočuje doprava (k severu) navíc v citelně příjemnějším vzestupu.

Pár set metrů se opět připojuje zmiňovaná pěší žlutá, poněkud horší je fakt, že polní cesta je značně kamenitá, což špatně snáší i horské kolo.

Naštěstí je okolí cesty prosté většího porostu (mimo ovocných stromů), takže se pomalu otvírají nějaké výhledy do krajiny. Než vystoupám na hřebínek, je to hlavně blízké okolí kopců na východní straně Moravy, více ke severovýchodu i část Hrubého Jeseníku, postupně i západní vrcholky nad Štědrákovou Lhotou (Kamenec a Bouda). Celé panorma se pak otevře při sedélku s turistickou křižovatkou Rovinka. Rozcestí je pojmenováno podle blízkého vrcholu (615) ale pojmenování je ryze zavádějící, žádná rovina to není. Ještě nějakých 300 m si užívám otevřené krajiny, než se přihlásí les. Výhledy jsou sice ty tam, ale citelně se zlepšuje povrch cesty. Jde sice stále o šotolinu, ale protože v lese bývá větší vlhko, kamenitý povrch je více zaježděný. Nehledě k faktu, že i to stpuání se značně sklidňuje, takže tím pádem se zrychluje rychlost. O nějaký kilometr se k trase připojuje cesta od horního konce Štědrákovy Lhoty a navíc jde o asfaltový povrch. Rozcestí U Lazů napovídá nedalekou samotu. V podstatě se kolem stále vine žlutá TZ, ale tady doporučuji už jen využívat lesní asfaltku. Informační tabulka na rozcestí ale obsahuje značnou chybu, rozcestí je ve výšce cca 620 m, rozhodně ne v udávaných 700. Silnička stále stoupá ke křižovatce s další cestou od Raškova. Ta zde vytváří ostrou serpentinu a asi právě zde je těch zamýšlených 700 m, kde mohlo být původně zamýšlené rozcestí. Tady už to ale důvěrně znám (vlastně i od těch Lazů). Sympatické je, že lesní cesta poměrně nedávno (asi 3 roky) dostala nový povrch a i díky mírnějšímu sklonu zase na chvíli zařadím vyšší rychlost. Zatímco opět přítomná turistická značka stoupá k cíli příměji, asfaltka vytváří v lese zajímavý skoro kolotoč, než se otočí u chaty Ida v další serpentině a táhlým obloukem k levotočivé zatáčce k poslednímu stoupacímu úseku. Ten poslední kilometr a něco k rozcestí Bouda býval šotolinový, v současnosti je ale asfaltka až nahoru a pokračuje i dál kolem Grabnerova pramene a ke Svaté Trojici. O potním místě je myslím na Turistice dosti zmínek, takže ponechám na čtenáři. K Severomoravské chatě by to sice šlo jednoduše po asfaltce, tentokrát si ale vybírám červenou turistickou značku k blízkému nepojmenovaném vršku. Rozcestí Nad pramenem Březné (s modrou TZ) je tak mimoděk nejvyšším bodem celé trasy (881 m). Tím pramene Březné by mohl být právě Grabnerův pramen, protože má i své označení, nicméně říčka se tu sleévá z více nepojmenovaných potůčků, které se stékají z relativně širokého závěru údolí mezi Jeřábem (1003) a Boudou (956).

Od rozcestí následuje spíše kamenitý a kořenový sjezd k asfaltce a ke kýženému cíli, Severomoravské chatě. Přes relativně slušné počasí je celkem volno, pominu-li fakt, že ve větším sále vedle hospody patrně končí nějaké školení nebo podobná akce.

Občerstvení si dopřeju v podobě hrachovky a dvanáctky Radegast. Ke Sv. Trojici se ale vracím pohodlněji po asfaltce a už bez zdržení se spouštím po silničce rovně k Moravskému Karlovu. Tentokrát ale nevyužiju celou „hlavní“ cestu (kterou trošku znám), ale po kilometru a půl odbočka k další lesní cestě (stále asfalt, byť horší). Ta v podstatě ve vrstevnici míří k lovecké Františkově chatě a až za ní odbočí poměrně prudce dolů. Směr dolů tolik nevadí, horší je spíš fakt, že cesta sice kdysi asfaltová je značně rozbitá. Víc tak musím užívat brzd a není čas prohlížet závěr celkem hlubokého údolí s názvem Černá Dolina.

Cesta se opět spojí se silnicí od Svaté Trojice a to už je vlastně okraj Moravského Karlova. Původně jsem spřádal plány pokračovat k Červené Vodě, ale nakonec se držím původního záměru, tedy z Karlova do Písařova. To znamená hned odbočit vzhůru (tím pádem i zařadit lehké převody). Silnice na Písařov totiž v počátku vykazuje celkem slušný sklon, který se mírní až před příjezdem k Písařovskému sedlu. Najednou ale nelituji rozhodnutí k tomuto směru. Už z povzdálí vidím, že u jedné z chatiček je nějaký shluk osob u stolků a laviček. Podle několika motorek usuzuji, že jde o nějakou partu, která tu tráví víkend s nějakým mejdane. Jaké je však milé překvapení, když vidím i tabuli s nápisem OTEVŘENO. Nejde tedy o soukromou akci, ale přímo o veřejnou občerstvovnu. Tedy nejde o velkou restauraci, ale o skromný podnik, který evidentně patří k vedlejšímu stavení. Nicméně za pěkného počasí jde o příjemnou zastávku. Navíc jak mi paní sděluje, fungují i v zimě a od horního konce Písařova se jezdí na běžky právě k Severomoravské chatě. Občerstvení je tu tedy druhým rokem a tím milejší, že vzniklo právě v době covidové…

Doba už i tak pokročila, takže dál už to bude skoro po velkých cestách, sice v Písařově odbočím kolem kostela a kolem hřiště ke sousoší Sv. Trojice, pak zpět do vsi a netradičně vynechám zastávku na Kocandě. Následuje pohodlný sjezd z Hambalku. Po hlavní silnici č. 11 pokračování až do Klášterce, kde od státní silnice odbočím k rybníčku a po hrázi Moravy zkratkou k Bludovu. Oficiálně jde o silniční cyklotrasu 6231. Ovšem nechápu, kdo koordinuje značení cyklotras a dokáže značně kamenitý povrch klasifikovat pro silniční kola. Sice je to v rovině, ale s klasickými silničními pneumatikami by tu cyklista neuspěl. Horské kolo nebo trek to jde, jinak velmi pomalu.

U mostu přes Moravu zpět na jednáctku, u sodovkárny nahoru ke kostelu a pak takovou speciální otočkou po bludovské uličce K Zámečku (teď je tam nová cyklotrasa 6289) k poslední zastávce na Bludovečku, a to už je skoro doma.