Šumperk – dvě výstavy jedním vrzem, tedy 25 ročníků BA a 80 let BD

Kam a jak jedeme?

Téměř každoročně od roku 1996 se do Šumperka kolem poloviny listopadu sjíždí posluchači z celé republiky i zahraničí (hlavně Polsko, Slovensko, ale nacházejí sem i cestu exotičtější cizinci. Někdo přijede po vlastní ose, někdo vlakem, autobusem, nás domorodců je už paradoxně menšina.

Za čím jedeme?

Důvodem je samozřejmě již proslulý festival Blues Alive, který po loňském celostátním lockdownu se opět dočkal pokračování a to rovnou s číslem 25, tedy jubilejního. Důvodem článku ale není zvát na už ukončenou akci (která ani pozvánku nepotřebuje, protože festival bývá už řádku let beznadějně vyprodán. Pozvánka se týká dvou doprovodných akcí, které si případný návštěvní „brány Jeseníků“ ještě nějakou dobu užít.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Vzhledem k tomu že jde o výstavní akce, které se konají ve výstavních prostorách Vlastivědného muzea, musíme se na místě víceméně obejít bez občerstvení (to ale není problém pořídit v blízké pěší zóně), a výstavy nejsou zas tak objemné, aby si vyžadovaly delšího pobytu.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Sice jsem výstavy absolvoval v opačném pořadí, začněme tou „prostornější“. Tedy věnovanou 25. výročí festivalu. Exponáty, převážně velkoformátové fotografie jsou umístěny na panelech ve velkém výstavním sálu (tedy bývalé konírně Pavlínina dvora). Jde o výběr nejpovedenějších snímků předních českých fotografů, kteří se zaměřují na koncerty a vystoupení bluesové hudby a blues spřízněným žánrům (Ivan Prokop, Tomáš Turek aj.), kteří už patří takřka k listopadovému šumperskému inventáři. Od svých začátků v roce 1996 se festival z jednodenní akce s přehlídkou českých, případně slovenských interpretů rozrostl do aktuálně třídenní akce, kde už domácí interpreti tvoří výraznou menšinu, a který pravidelně vrcholí nějakou veličinou přímo z vlasti blues, Ameriky. Mimo snímků domácích i zahraničních hvězd objevíme i nějaké doprovodné předměty (trička, CD, plakáty). Výstava může být zajímavá i pro nepravidelné nebo i nezasvěcené návštěvníky.

Zároveň s tou „velkou“ výstavou ale zahájila v menším rytířském sále výstava na pohled méně velkolepá, ale pro zasvěcené možná daleko zajímavější a poučnější. Však i autor to blues prošel za nějakou čtvrthodinku, ale té druhé věnoval skoro hodinu. Letos v květnu oslavil významné životní jubileum 80. let Robert Allen Zimmerman. Pro mnohé neznámé jméno. Značně připomíná ale jméno největšího Čecha, tedy Járy Cimrmana. Náš Jára je sice vymyšlený, ale i tak můžeme Boba Dylana považovat za jednoho z největších umělců druhé poloviny 20. století. Ano Bob Dylan je umělecké jméno uvedeného Zimmermana. Výstava je věnována stopám Boba Dylana v Česku (i Československu) a možnostem, jak jsme měli možnost i nemožnost poznávat jeho tvorbu v průběhu let. Pro někoho může být objevem i jen objev prvních nesmělých pokusů, jak propašovat jeho písně přes železnou oponu. Že by k nám přijížděli američtí umělci v dobách socialismu, bylo takřka nemožné (ačkoliv už v 60. letech se tu objevili takoví velikáni jako Armstrong, Fitzgeraldová, ještě dříve i trošku jinak žánrově zasazený Leonard Bernstein). Vzít si ale na triko nějaké protestsongaře už bylo horší, Pete Seeger sem přijel spíš jako folklorista a po té co se z Dylana stal skoro pravověrný rocker si už bolševici takovou veš do kožichu nasadit nechtěli. Museli tak stačit relativně neškodní Beach Boys apod. V podstatě až do konce 80. let jsme se museli s tvorbou Dylna seznámit raději díky soukromým dovozům a pololegálním burzám. I tak byl skoro zázrak že Supraphon v 60. letech vydal výběrovou desku rané Dylanovy tvorby, dokonce i textovou přílohou (což je u Dylana skoro nutné), v dalším desetiletí syrový Hard Rain je záznamem tehdejšího „Nekonečného turné“. Paradoxně koncem 80. letech vydal národní podnik další výběrovou desku, zaplněnou ale znovu starým materiálem z 60. let, kde vévodí snad jen slavná skladba Like a Rolling Stone. A to v době, kdy měl Dylan za sebou takové opusy jako Blonde on Blonde, Blood on the Tracks, Desire, Slow Train comming, Infidels (samozřejmě i HW 61 revisited, aj.). Prostě tou dobou už Blowin´in the wind bylo pasé.

Nakonec stačí vzpomenout, jakou „ostudu“ provedla raná Dylanova souputnice Joan Baez na Bratislavské lyře. Naštěstí listopad už byl skoro na spadnutí a tak se dočkali i četní dylanologové a snad i sousedova bejby Milena. Sice poprvé přijel Mistr na živo až v roce 1994, ale pak už na svém nikdy nekončícím turné navštívil naše kraje vícekrát. A samozřejmě už známe Boba i různých filmů, dostupných rozhovorů, knih apod. Teď ve svých osmdesáti letech už to zřejmě s koncertováním nebude sice tak horké. Ale i díky internetu můžeme objevit jinou Dylanovu tvář, coby rozhlasovému komentátoru kořenů americké (nejen) lidové hudby, ale paradoxně i přednáškám o dobrých doutnících, nebo i whisky, kterou Dylan namíchal. Výstava se zabývá i např. Tématem, kdo je naším Dylanem. Mohl to být Karel Kryl, ale ten zůstal myslím nakonec dosti „naštvaným“, z dalších se nabízí možná Hutka, svým způsobem se možná k Dylanově zajímavě přiblížili bratři Spálení (Petr i Jan, byť každý zvlášť). Co se týče ale způsobu podání, podle autorů výstavy by to mohl být nebožtík Petr Kalandra.

Ačkoliv pokud přihlédneme k faktu, jakým způsobem Dylan ovlivnil americkou scénu, hlavně tu rockovou, folkovou, country i pop (rock skoro všichni, folk taky všichni, namátkou Johnny Cash, Byrds, Kris Kristoferson, Olivia Newton-John!, i Elvis zpíval I shall be realised, a dalších nejmíň tisíc jmen, vč. Peter, Paul & Mary).

U nás by takovým ovlivnitelem mohl být snad jen jiný letošní jubilant, Jiří Suchý. Není mnoho žijících osob, o kterých již za života vznikají dizertační práce a udělují se za ně doktorské tituly. Však i samotný Bob Dylan několik (čestných) doktorátů vlastní. A navrch ta Nobelova cena.

Ačkoliv není Dylan vnímán jako bluesman, pár bluesových písní na kontě má, takže nebylo divu že v rámci Blues Alive proběhly i speciální koncerty a dokonce i kolokvium s odbornou přednáškou. První koncert s Dylanovými songy byl k vidění v pátek v klášterním kostele, další v sobotním odpoledni v nezvykle zaplněném hlavním sále kulturáku (většinou ty odpoledne byly komornější). Do programu sice zasáhl Covid, takže místo Druhé trávy (Robert Křesťan má na svědomí výtečnou desku „Dylanovek“) na rychlo zastoupila formace Living Free. Za bicí ale usedl „special guest“ Winston Watson, který s Dylanem jezdil v l. 1992–96, takže byl i v Praze na prvním Bobově koncertu.

Ostatní informace

Raději už skončím, o Dylanovi se dají psát stohy článků (nebo dnes kilobajaty), takže jen to důležité. Výstav věnovaná Blues Alive je krátkodobá, do 28. listopadu 2021, ta dylanovská naštěstí delší, do konce ledna 2022. Takže jen aby to nepřerušil zase nějaký pitomý lockdown…

Muzeum je otevřeno klasicky denně mimo pondělí, vstupné na výstavy je 40,- Kč/ks.

A ještě nějaké foty z letošního Blues Alive.
11. 11. 2021
12. 11. 2021
13. 11. 2021