Šumperské lavičky

Kam a jak jedeme?

Tento příspěvek by mohl být stejně tak tipem na výlet či cestopisem  jako popisem trasy, protože lavičky nejrůznějšího typu se staly nefalšovaným šumperským fenoménem. Hned na úvod si ovšem musíme prozradit, že se nejedná o takové ty běžné lavičky, sloužící jako oblíbené stanoviště kouřících i nekouřících maminek s kočárky, místo odpočinku důchodců krmících otylé ptactvo nebo odkladiště bezdomovců, znavených dlouhým pozorováním obrázku na krabicovém vínu. V případě Šumperka se jedná o atrakci, jejíž pořízení bylo občas naprosto zbytečné a jejíž cena byla mnohdy výrazně vyšší než káže dobrý mrav a než je obvyklé (naštěstí nebylo vše hrazeno z městského rozpočtu). Navíc jsou v podstatě všechny lavičky umístěny – velmi kulantně řečeno – poměrně nevhodně. Zkrátka a dobře ve většině případů adekvátní vizitka nedávno odejitého starosty, jehož jméno si, pochopitelně neprozradíme (jen naznačíme, že příjmení je shodné s jedním oblíbeným ženským šperkem, zdobícím zejména v minulosti šaty a kompletky, zakrývající ladné křivky krásnější poloviny lidstva. A tak nakonec bude z tohoto článku spíše takový komentář, fejeton či glosa. A možná jednou i svědectví doby … 

Za čím jedeme?

Naši cestu za šumperskými lavičkami začneme u sídla všech starostů, tedy u městské radnice. Zde se nachází bronzová Lavička vzkazů, která je z „našich posedů" tím nejstarším. Toto dílo zdejší rodačky (protože Temenice je dnes už součástí Šumperka) Ley Vivot, která je dnes slavnou – lehce kontroverzní a pro mnohé skandální až zvrhlou - kanadskou sochařkou. Erotika sice u ní bývá občas až na hraně, ale šumperská lavička se sochou Matky s dítětem (Kojící ženy zvané také Čekárna u gynekologa) je až neskutečně cudná. V tomto případě je také vše v pořádku. Lea prostě do Šumperka patří a Lavičku vzkazů svému městu věnovala. Vadit může jen to umístění. Lavička je totiž sevřena mezi přehnaně velkou radniční budovou a zaparkovanými auty, takže se zde většinou zcela ztrácí. A navíc místní k radnici prostě nechodí a současné dějiny města se tvoří někde zcela jinde.

Nedaleko odsud se v těsné blízkosti pozůstatků středověkého městského opevnění nachází Bluesová lavička, kterou vytvořil v roce 2016 mladý místní umělec David Bachroň. Blues k městu – díky slavnému mezinárodnímu festivalu Blues Alive - dlouhodobě patří a lavička snad nikoho neuráží (i když líbit se každému nemusí). Problém je, že o ní spousta lidí ani neví, protože je v tomto temném a nenavštěvovaném prostoru záležitostí víceméně neviditelnou.

Poté opustíme nejvyšší patra města a sestoupíme do „podhradí“, konkrétně k nové šumperské knihovně, která "zabrala" prostory někdejší II. či Masarykovy školy. Zde byla nedávno slavnostně odhalena Lavička Václava Havla. Ten má v Šumperku – asi jako téměř všude – své zcela nekritické obdivovatele i zarputilé odpůrce. Ve městě, kde starosta po smrti někdejšího prezidenta málem „zrušil Vánoce“ a tvrdě prosadil několikadenní prohibici, snad tato lavička nikoho ani překvapit nemůže. Zaplatil ji však soukromý investor a určitě se nejedná o záležitost nevzhlednou. Nachází se sice poblíž knihovny a busty TGM, ale její umístění ani tak nepatří k nejšťastnějším. I když pejsci, kteří její nárožní polohu využívají ke své značkářské potřebě, jsou možná jiného názoru.

Úplnou katastrofou je pak lavička nejnovější, které se asi bude říkat Poslední polibek čestného Zdendy. Jedná se o tzv. Chytrou lavičku, nacházející se nedaleko šumperského divadla. Stála více než 160 tisíc korun (tedy přibližně o třetinu více než v jiných městech) a v době chytrých telefonů je toto místo, kde je zadarmo wi-fi, záležitostí jistě zcela „nutnou, zásadní a nepostradatelnou“.      

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Vzhledem k tomu, že je Šumperk okresním městem, nikoho asi nepřekvapí přítomnost ubytovacích i stravovacích prostor v poměrně těsné blízkosti všech popisovaných "zastavení".

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Lavička vzkazů je klasickou Leou Vivot. Tady nelze nic namítat, i když autorovi článku vadí fakt, že díky své poloze socha vypadá spíše jako bojácná hlídačka parkoviště (a moc pochopitelný není ani fakt, že vedle 12 podpisů a vzkazů od lidí, kteří mají rádi své město, je zde v bronzu vyveden také podpis Indiry Ghandiové). Drátěná Bluesová lavička, která jako jediná neslouží k sezení, je v podstatě neviditelná a svým způsobem tak ztrácí smysl. Havlova lavička z října roku 2018 a dílny architekta Bořka Šípka svým vzhledem jistě nikoho neurazí, ale její umístění asi zcela šťastné nebylo. Ke knihovně, pochopitelně, patří, k nedalekému stromu Olgy Havlové také, ale pozice dále od silnice a restaurace Zátiší, tedy blíže k Masarykově bustě, by asi byla vhodnější. Ale třeba by s tím TGM nesouhlasil. No a chytrá lavička z roku 2019 je opravdu aprílovým žertem, naprosto zbytečným produktem a ukázkou toho, jak lze plýtvat městskými financemi. Ale názor na celou záležitost může mít každý jiný – jak říká klasik: "Záleží na vkusu každého soudruha" …

Ostatní informace

Na závěr tohoto beznákladového výletu už si pak můžeme koupit nějaký ten dobrý mok a v klidu zasednout na lavičku běžnou, vkusně umístěnou a sluncem ozářenou. I takové totiž v Šumperku, který navíc jako město své nesporné půvaby jistě má, jsou …