Vycházka Střelná - Čubův kopec - Kobzova lípa - vrchol Mykata - pramen GOŘALKOVICA - Butorky - skalní vyhlídky před Šerklavou - Skaličí - Lidečko.

Kam a jak jedeme?

     V tomto článku popíši delší výlet, ale s o to zajímavějšími místy. Vycházím z nádraží ve Střelné a pokračuji směrem na stejnojmenný vrchol nebo též k oblasti označené „Tisůvek“. Zde mě čekalo první velmi milé překvapení a tím byla nádherná dřevěná zvonička a za ní v lese velmi vtipný „Hotel pod širákem“. Každého zde uvítá dřevěná socha tuláka Karla. Místo si nepochybně zaslouží i díky výhledu chvilku odpočinku abychom po chvíli mohli již pozvolnější cestou pokračovat k dřevěné rozhledně na Čubově kopci.

 

     Pata této několikaposchoďové dřevěné rozhledny je v nadmořské výšce 720 m.n.m. a do nejvyššího patra se dostaneme pomocí 58 schodů. Kdyby kolem nebylo tolik, nyní již vzrostlých stromů, tak by byl nepochybně i velký rozhled po okolí. Celková výška je přibližně 18 metrů a nejvyšší vyhlídková plošina je ve výšce patnácti metrů. Postavena byla v roce 1991. Po Hornolidečské magistrále a naučné stezce Javornický hřeben po chvíli začneme výrazněji klesat k asfaltové cestě nedaleko usedlosti „Jáma“. Zde již cesta klesá volněji podél nevýrazného potoku Kočičina. Dostáváme se do oblasti Poschle. V místech, kde se potůček dostává na opačnou stranu cesty musíme zpozornět. Právě v těchto místech se nachází odbočka doleva, mírně do kopce mezi chalupy. Tímto směrem se dostaneme do míst, jež by bylo hříchem jen tak projít.

 

      O sto metrů jihovýchodněji se nachází mohutná, v kmeni notně vykotlaná, památná lípa, pojmenovaná Kobzova. Jde o tak nádherný strom v němž je vidět každý rok jeho těžkého života a bylo by určitě hříchem jej minout. Zde si člověk uvědomí, že i když se cítí slabě, když již na mnoho věcí třeba nemá sílu, tak zde je vidět, že i tak to jde… :-)

 

     A teď uvedu další zajímavosti. Jedná se o největší památný strom Vsetínského okresu, který spoustu zažil. Vysazen byl v roce 1530 a jako památný strom je chráněna od 11.4.1972. V roce 1958 dosahovala výška stromu 22 metrů, v roce 1967 o dva metry více a konečně v roce 2002 výšky 34 metrů. Obvod při měření v roce 1958 byl 610 cm a v roce 2002 dokonce 740 cm. Obvod koruny 16 metrů.

 

     Vykotlaný kmen stromu je „památkou“ na rok 1663, kdy zde tataři chtěli z koruny stromu vyhnat některé obyvatele, kteří se zde před nimi pokusili zachránit. Tehdy měla lípa krásný věk 130 let a vypálení přežila. Do roku 1890 v okolí stály ještě další čtyři lípy. Do dnešních dní zde hrdě stojí už jen tato jediná… Vzhledem k tomu, že se jedná o nesmírně důležitý památný strom, v roce 2003 byly pro příští generace odebrány rouby…

 

    Nyní můžeme tomuto krásnému stromu jen přát další stovky let košatého života…

 

    Od Kobzovy lípy se vrátíme dolů na asfaltovou cestu a od stejnojmenného rozcestí se vydáme prudce doprava do kopce. Postupně se otevírají stále vzdálenější a vzdálenější výhledy. Za chvíli již mám dědinu Poschle i Francovu Lhotu hluboko pod sebou, ale stále stoupám. V ostré zatáčce se připojím na asfaltovou cestu nad Lázkem. Za nějakou dobu míjím „Kulanský kříž“ s kalichem na podstavci. V těžkých dobách i těch lehčích byly kříže tady i jinde oporou lidí a měli odhánět vše špatné od polí, dědin i lidí. Je zvláštní, že jen málokdo se u stojícího kříže nezastaví a mine jej bez povšimnutí. Ani tento kříž neměl osud úplně lehký, dokonce v první čtvrtině minulého století do nedaleko stojícího stromu za prudké letní bouřky udeřil blesk a padající větev kříž poškodila. Později byl opraven. Od kamenného kříže to již není daleko k další památce, kterou je pro změnu dřevěná kaplička sv. Huberta nedaleko Surového vrcholu s výškou 686 m.n.m. Vedle je i malý rybníček.

 

     Stále postupuji po Hornolidečské magistrále kolem vrcholu Chmelinec, kolem Mikolinova vrcholu ke slovenské hranici až nakonec na vrchol, který mě skoro vždy přivítal sychravým počasím a to na vrchol MAKYTA. Ne jinak tomu bylo nyní. Kousek odtud se nachází v lesích utajená skalní věž s nadějným názvem „Vetrná veža“. Kousek znamená přibližně 3 km vzdušnou čarou. Horší je, že je velmi umě skryta v hustých lesích. Nejsem zdaleka jediným, kdo ji napoprvé nenašel. Napoprvé jsem se k ní ani v nejmenším nepřiblížil. Nakonec mi už nezbývalo tolik času a tak jsem musel pomalu, ale jistě začít přemýšlet nad zpáteční cestou. Nerad chodím stejným směrem a tak jsem jako zpáteční zvolil podobně dlouhou cestu, ale do Lidečka.

 

     Na sever od hřebene se rozléhá rozsáhlé území přírodní rezervace Makyta o rozloze necelých 200 hektarů. Jedná se o významné prameništní území v první zóně chráněné krajinné oblasti Beskydy. Vedle menších živočichu zde občas pobývají i významnější savci jako lynx lynx, ursus arctos nebo canis lupus. PR Makyta je největším maloplošným zvláště chráněným územím v Javornících (jeho beskydské části). Z vrcholu Makyty sestupuji západním směrem do sedla Valašské Kyčery i kousek dál na stejnojmenný vrchol. Za vrcholem Butorky mě přivítalo kamenné království s uklidňující vyhlídnou, později skupina nevšedních balvanů i velký rozhled z louky před vrcholem Šerklava. Dostávám se do již známých míst, ze kterých je možno pokračovat až do Vsetína, ale to již je na jiný, mnohem náročnější a únavnější výlet. Nyní jsem šel cestou kratší, ale neméně kouzelnou.

 

      Pokračuji na významný rozcestník Radošov – sedlo od nějž je možné ještě mnohahodinovým pochodem pokračovat právě do Ústí před Vsetínem. Nyní jsem na rozcestníku odbočil doleva k rozcestí Skaličí. Těžko jsem mohl toto nádherné, tajuplné i poněkud nebezpečné skalní seskupení minout. Pokud bych měl energii i odvahu, tak bych mohl velmi opatrně mezi skalními „plotničkami“ sestoupit k níže vedoucí lesní cestě. Protože jsem měl poměrně čerstvé vzpomínky na stoupání mezi nimi nahoru, přičemž jsem se tehdy poněkud zapotil, tak jsem tyto sestupové ptákoviny velmi rychle vypudil z mysli a jako uctivý turista místo obešel. Zastavení na spodní cestě jsem si ale neodpustil a teprve pak přiblížil k lesní zkratce v oblasti Rozsoší, pod níž jsem se již připojil na známou asfaltovou cestu, která mě dovedla až pod most v Lidečku a dále doleva k železniční zastávce Lidečko – ves.

 

 

Za čím jedeme?

Za přírodními zajímavostmi a klidem.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Vše jsem si bral s sebou, ale možnosti občerstvení zde určitě jsou.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Jako vždy bylo vše super...

Ostatní informace

Bezvýznamné, už si je nepamatuji....