Camargue - zvláštní kraj na jihu Provence

V rámci cyklozájezdu po Provenci jsme zavítali až na samotný jih, do kraje zvaného Camargue. Tato nížinatá krajina se rozkládá v deltě řeky Rhony a má zcela zvláštní charakter. V její severní části se pěstuje rýže a chová dobytek, jih je z velké části přírodní rezervací, ale také se zde těží mořská sůl. Utábořili jsme se na dvě noci v příjemném kempu poblíž městečka Saintes-Maries-de-la-Mer: moře na dosah, jen večer trochu obtěžovali komáři. Máme celý den na volné ježdění po kraji, každý, jak se mu zlíbí. Místní silničky jsou málo frekventované, jezdit se dá i po prašných cestách, i když se docela snadno zabloudí.

Jižní část Camargue je kraj močálů, lagun a mělkých slaných jezer, prostředí vyhovující nejrůznějším druhům vodního ptactva. Mají tu být také plameňáci, na které jsme nejvíc zvědaví. Už po pár kilometrech jízdy vidíme první dva, později jich uvidíme celá hejna. Kromě plameňáků jsou tu spousty racků, hojní jsou i bílí čápi. U usedlosti Méjanes, která je centrem místních turistických atrakcí, rodea a corridy, prvně vidíme i bílé koně speciálního místního plemene a pro corridu chované černé býky. V ohradách u silnice budou k vidění ještě několikrát. Jak jsme se dozvěděli, corrida v Provenci se od té španělské liší tím, že se zde býci nezabíjejí - sympatické.

Objíždíme největší slané jezero Vaccarés a po hrázi mezi dalšími menšími jezery se přiblížíme až k moři. Pobřežní silnice postupně přechází v udusaný písek dlouhé pláže, plné rekreantů, kteří se koupají, opalují nebo surfují s pomocí malých padáků. Vítr je tu tak silný, že před koupáním odložené šatstvo je nutno navléknout na řídítka, jinak bychom se s ním neshledali. Koupání je tu opravdu pěkné, parádní vlny. Pláž, po níž běžně přejíždějí auta, se však postupně stává kvůli hlubokému písku pro kolo nesjízdná a začínáme pochybovat, že se na jejím konci objeví cesta, která nás dovede ke vzdálenému majáku. Když ne, budeme se hezkých pár kilometrů vracet - sem jsme se totiž podle trasy naplánované podle mapky vůbec neměli dostat. Vypadá to beznadějně, ale ochranář střežící vstup do rezervace nám poradí, kudy se přes duny dostat na hráze, po nichž se dá pokračovat. Je to trochu těžší terén, ale brzy jsme na slušné cestě a krátce na to u majáku. Trochu nás překvapuje, že vůbec nestojí u moře, jak bývá zvykem. Ještě pár jezírek s plameňáky a jsme zpátky na kempu.

Večer jedeme ještě na projížďku do městečka Saintes-Maries-de-la-Mer. Kostel ze 12.století, který působí spíš jako pevnost, už je bohužel zavřený, a tak nemůžeme ani vylézt na věž, z níž musí být krásný rozhled. Městu dala jméno legenda o třech Mariích a jejich služebné černé Sáře, které na toto pobřeží dovezla bárka hnaná větrem. Svatá Sára se stala patronkou Cikánů, kteří se sem prý sjíždějí na její oslavy i z velké dálky. Teď je tady naštěstí klid, tak si užíváme krásný podvečer.

Více o cestování po Provenci na http://www.poutnice.cz.