Cesta za tragédií Vařákových pasek

Dnešní pouť nebude cestopisem v pravém slova smyslu. Navštívíme sice překrásné místo na hlavním hřebenu Vizovických vrchů, ale my podnikneme spíše cestu do minulosti - do doby, kdy tady ještě stávaly usedlosti valašských kopaničářů. Místo se jmenuje Vařákovy paseky a postihl je stejně tragický osud, jako nedalekou Ploštinu a dědinu Prlov. Odvažuji se tvrdit, že stejně jako v případě Ploštiny byl tragický osud zdejší osady zapříčiněn hlavně "hrdinným" chováním partyzánů.

Za časů mého mládí mělo slovo partyzán dráždivou příchuť. Byl to neohrožený bojovník, který se nelekal větru, deště, mrazu a na potkání likvidoval značné procento fašistických nepřátel. Díky komunistické propagandě byl pro nás téměř nepřemožitelným hrdinou, jak jsme se ostatně mohli dočíst v mnoha knihách. Souběžně s periodiky umocňoval legendu o partyzánech nejeden film, běžící v kinech. Na 1. či 2. programu ČTV běžel nekonečný sled seriálů o hrdinných partyzánech. Byly to seriály nejen sovětské, vzpomínám hlavně na jeden obzvášť "dokonalý" buharské provenience s názvem "Na každém kilometru" - přeborníkem v kvantitě se staly produkty Slovenské televize. ( Velmi sledovanýma díky reprízám také oblíbeným hitem byl polský seriál "Čtyři z tanku a pes" - ten ale nebyl o nepřemožitelných partyzánech ...) Díky několika mimořádně stupidním seriálům ve mně poprvé zahlodal červíček pochybností - jestli byli ti partyzáni skutečně takoví hrdinové a sami pobili většinu Němců na okupovaných území - s tím zbytkem potom přece už neměla postupující Rudá armáda téměř žádnou práci ...

V době, kdy jsem chodil do 6.třídy a vstoupil do oddílu Orientačního běhu, zúčastnili jsme se jednu nepracovní sobotu všichni členové pochodu "Po stopách padlých hrdinů". Start i cíl této asi 30 km dlouhé trasy byl ve Valašských Kloboukách. Na konci města jsme okolo kaple sv.Cyrila a Metoděje vystoupali lesem na silničku, vedoucí po hřebeni do Lačnova. Zanedlouho náš vedoucí zabočil vpravo do lesa a dovedl nás k památníku. Toto místo se nazývá Březinka a klobucký gestapák Adler zde na samém sklonku války nechal popravit 14 zajatých partyzánů. Měli jsme veliké štěstí na vedoucího oddílu, který byl člověkem velmi vzdělaným a dokázal odpovědět i na dětské dotazy, na které bychom v komunistickém tisku nikdy nenalezli odpověď. Bohužel mnohé místa a věci byly v té době tabu, jak jsme se mohli sami přesvědčit při návštěvě dalších míst. Těsně před Lačnovem jsme minuli novostavbu pěkného kostelíka, který se ale směl používat jen jako smuteční síň. V Lačnově jsme si v obchůdku koupili limonádu a kondenzované mléko v tubě, které bývalo našim oblíbeným dětským pamlskem. Po krátkém odpočinku jsme se vyplazili na horní konec dědiny, potěšili se dalekým rozhledem na to naše Valašsko krásné a pak nás čekalo stoupání po lesní cestě nahoru na hlavní hřeben. Stejně jako kdykoliv teď, tak ale samozřejmě především tehdy - jsem byl ohromen ohromnou plochou louky tvaru srpu, táhnoucí se v délce 1 km těsně pod hřebenem. Vedoucí nás zavedl k pomníčku se šesti jmény a vysvětlil nám, že se nacházíme na místě, kde stávaly Vařákovy paseky.Němci je vypálili a některé obyvatele zabili.Víc chudák sám nevěděl ... Toto místo na mne silně zapůsobilo a už tehdy jsem si umínil, že se o něm musím dozvědět co nejvíce ... stejně jako o Ploštině, která byla hlavním cílem našeho pochoďáku ...

Ono to ale nebylo tak jednoduché, jak se to na první pohled zdálo. Zatímco o Ploštině jsem nalezl v brumovské knihovně - ( počtem 15 000 svazků druhá největší v tehdejším Gottwaldovském okrese ) - "materiálu" víc než dost, o Vařákových pasekách neexistovala nikde žádná podrobnější zmínka ... Zato se mi ale do rukou dostala kniha Ve dvojím ohni, která pravdivě popisovala historii partyzánského oddílu Olga. Tady moje víra v mé hrdiny bez bázně a hany dostala povážlivé trhliny. Nejen podle vlastního textu, ale i mezi řádky jsem vyčetl, že do historie tohoto oddílu se sice mohly započítat četné hrdinné úspěchy, ale co si myslet o tom, že převážná část jejich činnosti spočívala v tom, že členové oddílu jako zbojníci "přepadali" hlavně obchody, řezníky a hospody - ( mnohdy za použití násilí ) - a brali si svévolně proviant, alkohol a kuřivo !!

Více literatury k mání nebylo ... A to jsem ještě tak jako ostatní netušil, jak byla veškerá fakta o partyzánech dovedně překroucena na samé pololži. Pravda vyplula na povrch až po sametové revoluci, začala vycházet kvalitní literatura faktu, z trezoru vyklouzl film o Ploštině - "Smrt si říká Engelchen", konečně znovu vyšla stejnojmenná Mňačkova kniha ... Jenom tomu tajemství osudu Vařákových pasek trvalo dlouho předlouho, než se plně otevřelo veřejnosti. O osudech pasekářů bylo možné se před nedávnem dočíst hned dvě verze, pod hlavičkou Toulavé kamery vznikl krátký dokument ... A jakže to tehdy vlastně bylo a co se tady stalo, to se vám pokusím přiblížit v krátké rekonstrukci :

Jakýsi Martin Vařák z Pozděchova si vyhlédl zdejší odlesněný hřeben a už před r. 1870 si tu postavil chalupu. O 20 let později tu stály tři usedlosti, které obývalo 18 osob. Za stejnou časovou periodu přibyl další pasekářský barák a počet obyvatel se zvýšil na 26. Všichni nesli příjmení Vařák, protože otcové rodin byli synové "patriarchy" Vařáka. Před koncem II. světové války zde stálo už 10 chalup - dvě stavení byla oddělena - a žilo zde 56 osob ! K obživě lidem sloužilo na 60 drobných, málo úrodných a dlouhých políček s pastvinami kolem. Protože pasekáři patřili svým náboženským vyznáním k evangelíkům, o nedělích navštěvovali kostel v Pozděchově. 9 stavení spadalo do katastru této obce, jedno patřilo k Lačnovu a podle toho navštěvovali děti také obecní školy. I přes svoji chudobu se pasekáři nebránili dávat z toho mála co měli partyzánům, kteří Vařákovy paseky mnohokrát využili jako své útočiště. Hlavně se tady a v bezprostředním okolí zdržovali po vypálení Ploštiny ( 18.4. 1945 ), čímž pasekářům působily dlouhodobé psychické strádání. Lidé se báli, chtěli se dožít brzkého konce války, ale zasáhl neúprosný osud a partyzánská zbrklost !

Němci sice při svých pravidelných pochůzkách po pasekářských osadách na ukryté partyzány nikdy nenarazili, ale zřejmě na udání byl zatčen Tomáš Vařák a na následky bití při výslechu dne 23.dubna zemřel. ( To byla první oběť Vařákových pasek ). 1.května navštívil tato místa německý raiotelegrafický oddíl, aby zde nainstaloval vysílačku. ( Jak vidno, ani blízká přítomnost fronty a doba do osvobození, která se počítala už jenom na hodiny, nezabrzdila chod rozjeté německé mašinérie !! ) Přichází 2.květen a tragický osud Vařákových pasek dochází svého naplnění ...

Tehdy desetiletá Božena Vařáková vzpomíná, jak to tehdy bylo : před polednem přišli na paseky v dobrém úmyslu čtyři němečtí vojáci z radiotelegr.oddílu, kteří si své zbraně odložili ke skříni v jejich chalupě. Mezitím, co se chystali odejít na Rozhlednu k vysílačce, kontaktovala pobíhající a hrající si děti u lesa skupinka partyzánů. Vyzvídali po nich, co tu Němci dělají ... a pak, aniž by děti varovali, aby se se svými matkami schovaly ... rozhodli se na neozbrojené Němce zaútočit. Výsledkem jednostranně vedené přestřelky byl jeden mrtvý Němec a partyzán Josef Mikulín !! ( Jeden Němec uprchl). "Hrdinní" partyzáni následně Vařákovy paseky opustili, zoufalí lidé se utekli schovat do lesa. Padal ale sníh, bylo tam zima a tak se později vrátili do svých domovů ...Protože ten samý den předtím v lese partyzáni zastřelili další 3 Němce, přihnal se sem v podvečer německý trestný oddíl. Všichni lidé byli vyhnáni z chalup ven, z chlévů také dobytek a 8 domů Němci podpálili. ( Dva domy, stojící o kus dál a které odsud nebylo ve večerní tmě vidět, ohnivému "kohoutu" unikly ). Střecha jedné ze stodol byla pokryta v té době módním eternitem, ten začal v žáru praskat a "střílet", což vedlo Němce k domněnce, že to vybuchuje ukrytá partyzánská munice ! Jen pláč a křik obyvatel a jejich zoufalé prosby, než se to vysvětlilo, zabránily tomu, aby je fašisté na místě všechny nepostříleli. Všech zadržených 16 osob pak hnali nocí až do Valašské Polanky. ( Němci se prý v lese tak báli partyzánského útoku, že by se při jednom jediném jejich výstřelu dali na útěk ! Partyzáni ale nezaútočili a později se vymlouvali na to, že museli operovat jinde ...) Na přímluvu faráře v Polance - ale hlavně jeho německé hospodyně - byly matky s dětmi propuštěny na svobodu. Ale František Žák, Jan Polčák, teprve 20 - letý Karel Vařák a Růžena ( Rozálie ) Šopová, což byla 22 - letá slečna, která na paseky přijela v tento den na návštěvu a ocitla se tak v nesprávný den na nesprávném místě ... tak tito byli gestapem převezeni do Hošťálkové, kde byli v noci na 3.května brutálně umučeni !!!

Stalo se tak v den, kdy už v mnohých valašských obcích slavili jejich obyvatelé své osvobození rumunskými oddíly, které byly součástí Rudé armády !!

Těsně po válce opustily lokalitu Vařákových pasek i obyvatelé těch dvou nevypálených chalup a meze původních políček byly časem rozorány. Na místě tragédie zůstalo stát několik ovocných stromů a dvě lípy. V roce 1965 - při 20.výročí události - tu byl slavnostně odhalen pomník se šesti jmény obětí. V roce 2005 byly při 60.výročí obě lípy vyhlášeny za památné stromy a od té doby nesou jména dvou nejmladších obětí - Lípa Karla Vařáka a Lípa Růženy Šopové. A konečně v roce 2009 dochází k další úpravě tohoto místa a památník získává mnohem důstojnější podobu ...

Vařákovy paseky jsou dnes přístupné nejen po modré značce, která je jakousi hřebenovkou Vizovických vrchů, ale i po trase Naučné stezky Vařákovy paseky a ta začíná v Horní Lidči. Kromě jiného vás provede okolo krásných Lačnovských rybníků, z návrší nad nimi a z horního konce obce Lačnov vám nabídne kouzelné výhledy na krajinu Jižního Valašska a navštívíte také moc hezké Dolní i Horní Lačnovské skály. U hlavního cíle pak prosím věnujte alespoň krátkou tichou vzpomínku na zcela zbytečná lidská neštěstí a oběti, za které nesou vinu především ti všude oslavovaní "hrdinní" partyzáni ...

( K článku čerpány fakta z tabulí NS a také z článků ve Valašském deníku).