Na Lačnovské skály v zimě - retro 2002

Je začátek měsíce února. Jedu vlakem do Horní Lidče a zde dostávám téměř šok z okolních zasněžených svahů a plání - vždyť u nás v Brumově máme už skoro jaro a po sněhové pokrývce tam není ani památky ! Další překvapení mi přichystají Lačnovské rybníky. Ač jsou jejich vodní plochy ještě pokryty ledem, válí se nad nimi - ( teď v zimě !!) - mlha a přes ni procházím i po silničce, stoupající "zadem" k obci Lačnovu. Naštěstí ta mlhovina pokrývá jen údolí u rybníků, o něco výš už se mi nad hlavou rozprostírá nádherně azurové nebe a slunce velice plasticky osvětluje svahy a údolí okolních kopečků. Ta sice v těchto místech tak trochu připomíná nějakou vyšší pahorkatinu, ale vše kolem už je podhůřím Vizovických vrchů. Silnička stále mírně stoupá až k bývalému Lačnovskému JZD a poskytuje nádherné panoramatické výhledy nejen na Lačnovsko a hlavní hřeben Vizovických vrchů, ale také na Královecký hřeben Bílých Karpat a na jeho oddělenou skupinu - masív Hložce.

Stále po žluté značce se dostávám k prvním domkům té nejhořejší části veliké vesnice Lačnova - ( tomuto hornímu konci se říká "Kozinec") - a tady se na mne se zuřivým štěkotem vyřítí veliký vlčák. Velkým štěstím pro mne je, že má na té svojí vzteklé tlamě košík ! Nad Lačnovem jdu napřed po polní cestě, na které ještě leží několik desítek cm sněhu, pak klesám dolů k potoku. Přes velikou louku se brodím místy až po kolena ve sněžisku a o moc lepší to není ani dál, kde značka vede po lesní cestě. Vzdálenost, dlouhou asi 700 metrů, překonávám přibližně za půl hodiny !! Sníh je všude mokrý, takže se do něj bořím na každém kroku a když se konečně doplazím ke spodním Lačnovským skalám, jsem z té "necesty" vyfluslý jako myší hovínko !!

Spodním Lačnovským skalám místní domorodci říkají "Trčkovy skaly" a to podle nějakého Trčky, který si na soutoku potůčků prý kdysi dávno postavil mlýn. Dnes už po něm samozřejmě není nikde ani stopa - možná hlavně proto, že nikdy neexistoval ...( Je zajímavé, jak si na "cestovatelských" serverech autoři, kteří navíc opisují jeden od druhého, pletou zdejší dvoje hlavní skalní útvary. Někteří dokonce mají tu drzost, že označují jako Trčkovy skály ty Horní, nacházející se poblíž vrcholu Vrátnice ! Být místním domorodcem, Lačnovjákem, tož takém hlúpém autorovi urazím ručisko až u saméj řiti, aby příště už nepsál takové zmňaty !!)

Překrásný mrazový srub Dolních ( Trčkových) skal je dnes zespodu nádherně osvícený, navrch do skal ale dneska nelezu, protože si na ledovici nechci rozbýt hubu. Takže poslední pohled na překrásně vyzdobenou největší - ( a také nejvyšší ) - stěnu, jejíž výška se udává jen asi 15 m. Protože se ale čelo stěny vypíná nad strmým a vysokým srázem, laikovi připadají skály mnohem vyšší ... Pak už vyrážím dál po značce k vrcholu Vrátnice. Stoupání v délce asi 0.5 km je pěkně Ostré a aby toho nebylo málo, tak namísto lesní cestou člověk stoupá řečištěm potoka z tajícího sněhu !! Cestou k vrcholu míjím další, ale menší skalní výchoz. Tak jako všechny zdejší skály, je i tato stěna nižšího mrazového srubu tvořena pískovcem a pod jeho stěnou se ve svahu nachází několik Skalek a obřích balvanů, na jejichž tvarech už stačila pořádně zapracovat eroze.

Nejkrásnější mrazový srub na Valašsku - ( Horní skály ) - dneska vůbec nepřipomíná skalní stěnu, ale dílo nějakého význačného architekta : všechny skalní dutiny, římsy, spáry a převisky jsou únorovým, nízko položeným sluncem, fantasticky a plasticky nasvíceny. Detail každého čtverečního centimetru skal je vykreslen do všech podrobností a já mám při focení pocit, že nefotím skálu, ale spíš nějakou významnou uměleckou památku ... Je tu nádherně, je tu moc hezky, ale už musím bohužel dál ...

Nahoře na hřebenu opět pod nohama v kanadách přibylo sněhu a tak následující úsek - 1.5 km - překonávám za víc jak za hodinu ! Za rozcestím Láz a nedaleko od studánky a odpočívadla se najednou propadám po pás do sněhu - ( z toho po kolena do jakéhosi močálu )- a já cítím, jak se mi v mžiku valí menší vodní příval do jedné z kanad !! NO NAZDAR !!! Hlavou mi bleskne vzpomínka na jednu z povídek od Jacka Londona. Jeho hrdina se v třeskutém mrazu na Aljašce také propadl do vody a aby si zachránil život, měl jen několik minut na to, aby si rozdělal oheň a osušil se. Bohužel to v jeho případě nedopadlo dobře, neboť mu plameny uhasila lavina sněhu, spadlá z koruny smrku, pod kterým si ohníček rozdělál. Pak už byl zcela bez šance, protože v 50 stupňovém mrazu dál přežít nešlo ...

Zkouším si odplivnout a je to dobré, slina ve vzduchu nepraská ! Tudíž tady nemrzne tak jako někde u řeky Yukonu a mé šance na přežití jsou docela slušné. A tož si na ohništi u studánky rozdělávám pořádný "fajrák" a skoro hodinu se tady suším, jsem jen v ponožkách a tak usilovně hongám nohama, abych nezmrzl. A tu mokrou kanadu "opékám" nad ohněm namísto špekáčku !

Potom konečně dál. Okolo skalek "Žraloků" zestupuju dolů na louku, kde - děs a běs - napřed po kolena sněhem a pak bystřinou z tajícího sněhu, tekoucí po strmé lesní cestě, až úplně dolů k Čertovým skalám. Tady je pro změnu namísto sněhu zase všude na cestě i vedle ní asi 10 cm bláta !

Okolo prvních domů v Lidečku na hlavní silnici. Až téměř do H.Lidče přede mnou kráčí ogárek, který v ruce drží nějakou masku - ( asi byl na dětském maškarním karnevalu ) - a pořád se po mně s hrůzou v očích otáčí. Pak jde do protivky mladá maminka se dvěma cérečkami, ty na mne hledí s otevřenou hubou a potichu se ptají své rodičky : "Kdo to je ?!?"

Ano, milé děti, právě jste potkaly doopravdického bubáka, neboť čundrák zapráskaný blátem od hlavy k patě se v ZIMĚ jen tak nevidí !!!

( Sotva doma ulehnu do vany s teploučkou vodou, tak zvonek a synek kamaráda Tondy mi vzkazuje, že mám jít do Topasu hodnotit fotky. V restauraci jménem Topas, pak příjemně strávený zbytek večera, kdy my - členové fotoskupiny ANDROMEDA - hodnotíme fotografie ze soutěže tzv. mapového okruhu, zaslané nám členy jiných fotoklubů. Potom vyprávění a vtípky až téměř do půlnoci. Moc se mi líbilo, jak nám předseda a kamarád Tonda vyprávěl, jak byl fotit se svým starším kolegou na Vršateckých skalách. Bouře je pak zahnala do Vršateckého Podhradie do hospody, kolega Franta se při zvláště velikém úderu blesku pokřižoval a nahlas řekl : " Pán Bůh s nama a všecko špatné pryč na Slováky !!!

V ten moment prý jako jeden muž povstali všichni slovenští domorodci a od lynče zachránilo Frantu a Tondu jen to, že duchapřítomně začali všem místním poroučet veliké panáky kořalky ! Šak jich préj to "faux pax" přišlo najmeněj na pětistovku !!!)

Když pak doma uléhám do hajan, tak si připadám, jako bych ušél dnes těch kilometrů padesát a ne enom slabých 17 ...