Po mnoha letech opět na milovaném Valašsku, aneb jak si se mnou Lačnovské skály hrály na schovávanou.
Turistické cíle • Skalní útvar
Po mnoha a mnoha letech jsem opět zavítal do kopců na milované Valašsko. Není to možná až tak úplně pravda, protože přibližně měsíc nebo dva zpět jsem se vypravil na Vsetín a do jeho blízkého okolí. Nebudu předbíhat, snad se mi to podaří popsat v některém z dalších článků, ale jednalo se spíš o zpestření mého staronového nadšení se jménem „pokus o běh“. Pro posměváčky mohu uvést, že se mi v jednom místě podařilo velice šikovně na mokré trávě nebo spíš již bahníčku nečekaně vymáznout. Tak se mohou už teď chichotat. Nyní se jednalo o návrat do míst, které mě patrně velice nenápadně pomohly nakazit se nevyléčitelnou chorobou, jak říkají jiní jeskyňařině. Nebo minimálně patřily k těm prvním, jež jsou touto závislostí vinné. Možná už se z této nemoci léčím. Spíš je to jen iluze, protože se jim nyní již vyhýbám jako čert kříži (lehce se to říká, hůř dělá) – nacházejí se totiž velmi často v NPR, kam není vstup dovolen. On je v určitém ohledu povolen, ale vstupenky jsou nesmírně drahé, někdy to znamená i zavolání „na kobereček“… A věřte mi, že se nejedná o žádný radostný v cílové rovince. Takový „kobereček“ je často oním posledním hřebíčkem do rakve jeskyňářského nadšení dobrodruha samotáře.
Ale přece jen něco takového, hluboce zakořeněného v nejniternější nátuře dobrodruha asi není možné vymazat. Něčeho, co jej při pohledu na skálu, nějakou puklinu nebo díru v zemi zahalenou tmou opět „probudí“ a silně rozbuší srdce, když už už si myslí, že se „vyléčil“. A opět je jen kousek od toho, aby do této závislosti zase spadl. Mnozí tomuto volání tajemna neodolají až se nakonec stanou skutečnými „oficiálními“ jeskyňáři v nějaké skupině. Myslí si, že vyhráli. Ale opak je pravdou a zatím o tom ani netuší. Jak těžce je tato choroba napadla pochopí teprve tehdy, když do milovaných jeskyní nebudou moci. Já se tomuto volání snažím odolávat, ale vím, že je to prohraný boj. Zbaběle se těmto místům vyhýbám, protože vím, že bych byl opět lapen. Období opatrného poznávání jeskyní (uznávám, že někdy tak opatrné nebylo a měl jsem vcelku „namále“) určitě bylo tím nejkrásnějším a nejsilnějším časem, které jsem v přírodě zažil. Okamžiky, které se z paměti nevymažou.
Teď už se snažím být „slušným turistou“ a nelézt tam, kam se nemá, protože vím, že na scestí se dá sejít velice snadno. A za pokuty by si člověk dokázal zařídit velice drahou dovolenou!
Ať je to tak nebo onak, chtěl jsem se vrátit do míst, kde to vše asi začalo. Protože jsem se pokusil v poslední době dívat na krajinu i tím rychlejším pohledem (zkušenější tomu říkají běh), tak jsem si v rámci „testu nových běžeckých bot“ vybral zajímavou krajinu, kde najdu VŠE. Tou jsou nepochybně poctivé valašské kopce, hluboká údolí a drahokamy krajiny – skály.
Zkušenější běžci by tomu řekli regenerační běh. Totiž jen den předem jsem běžel „Memoriál Františka Ohery“ v Třebovicích, což je část Ostravy (k tomuto půlmaratonu bych se chtěl také nějakým článkem vrátit už jen proto, aby i ostatní zájemci o něj věděli kudy vede jeho trasa – nikde na internetu se mi ji totiž předtím objevit nepodařilo). Delší dobu se mi zdálo, že jsem nějaký „nabouraný“, ale zase ne až tolik. Vcelku zajímavé zdraví-nezdraví. 21 kilometrů mi dalo hodně zabrat a tak jsem čekal, že se na Valašsku spíš jen projdu. V rámci „rozcházení“ jsem si ovšem vzal Salomony v jejichž názvu je zdůrazněno slovo „rychlost“. První uběhnuté metry po asfaltovém chodníku byly velice divoké. Chůze pohodlná, ale pokud jsem se pokusil běžet, tak mě během mžiku dovedly do takových rychlostí na které jsem nebyl vůbec zvyklý. Končilo to tedy tak, že po stech, možná dvou stech metrech, jsem musel přejít do chůze. Inu chůze dobrá a sprint taky, ale do pohodlného klusu ne a ne se uklidnit. Jakoby taková rychlost byla pro tyto boty zakázána. V pátek ráno před prací jsem si dal alespoň 7 krátkých kilometrů a tam již to vypadalo, že jsem trochu schopen jejich rychlost ovládat. Druhý den na mě čekaly „Třebovice“, no a neděle je výlet, který popíši právě v tomto článku.
Jednou jsem zkusil v Západních Tatrách běžet po jednom jednodušším hřebínku (nejednalo se pochopitelně o hlavní hřeben) a tento pocit mě zcela uchvátil. V tom okamžiku jsem nepotřeboval, aby mi někdo vysvětloval proč tolik lidí rádo běhá po horách v náročném terénu. Protože nejsem žádný běžec, tak jsem jen sebíhal, ale i to byl obrovský zážitek, zejména v okamžiku kdy přebíhám hřebínek skalky (ne až tak nízké) a teprve v posledním okamžiku si uvědomuji, že bych neměl až tak rychle, pokud to nechci vzít neplánovaně přímo dolů. Byla to skutečná hra nohou na „poslední chvíli“ a úchvatný Ostrý Roháč s nezaměnitelnou „čepičkou“ po mé pravici vše s nadhledem sleduje. To byl okamžik, který se mi vryl hluboce do paměti. Od něj vede má cesta k běhu po hřebenech. Cesta dlouhá a těžká, ale určitě krásná. A takovým prvním stupněm pro nás běžné smrtelníky, co jsem si usmyslel, nemohlo být nic jiného než mile vypadající, ale pot a slzy žádající valašské kopce. Kopce na mém milovaném Valašsku, kterým jsem poslední dobu nevěnoval skoro žádný čas.
Tedy je to i jakási malá omluva jim samotným a místům, kde jsem strávil nemálo „turistického času“. Místa, která se stala součástí mého srdce. A jednu zajímavou část bych chtěl ukázat právě tímto povídáním.
Z Ostravy přijíždím přes Hranice na Moravě a Vsetín do Horní Lidče, kde začíná můj výlet. Z vlaku beru prvních pár set metrů chůzí jako rozehřátí, ale poté již musí přijít na řadu rozklusání. Čím déle to budu odkládat, tím horší bude se rozeběhnout. Je lepší se na chvíli rozeběhnout (aby si hlava uvědomila o co dál půjde), když to nepoběží ubrat, zpomalit nebo třeba i zase přejít do chůze. Ale poté se opět s nevelkou pauzou pokusit rozeběhnout třeba pomaleji, ale na delší dobu. Pak se vše nakonec poddá a již člověk může běžet i déle. Záleží na formě a terénu, kolik kilometrů nebo třeba jen set metrů „DÉLE“ znamená. Po hlavní cestě vedoucí do Lačnova již běžím a určitě mi zima není – Slunce již pěkně svítí. U Lačnovských rybníků se vydávám do kopce o kterém vím, že bude „hezký“. Pamatuji si ho z předešlých let, ale z opačné strany. To jsem ho sebíhal a byl skutečně dlouhý. Teď mě čeká ověření toho, jak poctivě jsem trénoval. Nečekám zázraky, protože den předem jsem si zaběhl poctivých 21 kilometrů v Třebovicích v jednom závodu. Nečekal jsem, že vůbec budu nějakého běhu schopen a plánem byla regenerace. V rámci „rozcházení“ nových Speedcrossů jsem si je vzal i na toto. Spíš jsem čekal, že se jen projdu, sem tam něco seběhnu. Nic víc, nic míň. Nicméně, když jsem byl schopen svým tempem běžet kolem rybníků, tak jsem si usmyslel i výzvu vyběhnout celé táhlé stoupání.
NESPĚCHAT, NEPŘEPÁLIT!
Kopec se táhne, slunce pálí. Ale výzva je výzva. Asfaltová cesta je pro běžce zajímavá i tím, že už už jak si myslí, že by stoupání mohlo konečně skončit, tak se ukáže, že se doběhlo jen k hraně a kopce stále není konec. To se stane možná až po třetí nebo čtvrté „iluzi vrcholu“. Po něm následuje kratší seběh do jakéhosi menšího sedla a pak zase stoupání. Stále jsem schopen běžet a tak si své cíle posouvám dále a dále. Zastavuji se jen na místech, kde jsou krásné výhledy, abych udělal nějaké fotky nebo natočil kratší video. Je krásný pocit do jaké výšky jsem se během chvíle dostal. Údolí je již v pěkné hloubce – pohled dolů je zasloužená odměna po námaze. Jako dřinu to zde již ale necítím a i po včerejším půlmaratonu se cítím dobře.
Jsem zvědavý jaké dnešní dobrodružství bude a co mi „náhoda“ připraví. Chtěl jsem zajímavý terén a ani netuším jak brzo přijde. Ono totiž v předešlých dnech „trochu“ pršelo.
V horní části Lačnova končí asfaltová cesta a přecházím v klasickou polní a později již lesní cestu. Ta je pořádně blátivá a test nových bot zde začne, aniž bych řekl švec. Reklamy na ně říkají samé dobré a že mají patřit mezi terénní klasiku klasik. Tak jsem zvědav. Dnes se ukáže, zda je to pravda. Reklamní slogan je velice sebevědomý:
„ČÍM HŮŘ, TÍM LÉPE.“
Myslím, že už tady, na začátku, je blátíčko velice solidní… Jsem zvědav, kdy se poprvé vymáznu a přistanu na čumáku nebo mi nohy podklouznou dopředu. Zatím to jde a tak občas vyzkouším i bočně nakloněné boty, zda nepodjedou do boku. Zatím mě tam, kde je třeba velmi dobře „podrží“. Jsem spokojen. Po chvíli se dostávám k dětskému hřišti, kde cesta „vchází“ do lesa. Nechce se mi kličkovat po této hlavní cestě a přece jen si radši vyberu cestičku lesem, která je na tom lépe. V bahně se dá dokonce i běžet, ale radši si vyberu tu „čistější“ a v mapách neznačenou. Otázkou je, kam mě dovede. Přecházím malý potůček nebo spíš jen pramínek pomalu stékající někam dolů. Procházka lesem po dešti je velice uklidňující. Dobrodružství začíná…
Po pravici mám hluboký terénní zářez a na protější straně strmě stoupající svah. Už při pohledu na něj mě začínají pobolívat nohy. Určitě se mi nechce stejně krkolomným svahem sestoupit k potůčku a pak pro změnu zase stoupat nahoru. Jdu tedy podél (už neběžím) a hledám nějakou jinou cestičku. GPSku mám jen pro záznam trasy a pohled na ni by byla prohra. Pravé dobrodružství je orientovat se jen podle věcí kolem sebe bez pomoci jakékoliv techniky. Chvíli se v lese motám, ale snažím se alespoň trochu držet vytyčený směr k Lačnovským skalám. Občas se dostanu k nějaké lesní cestě, ale ta je tak rozbahněná, že po chvíli z ni rád zmizím, navíc vede špatným směrem. Vidím, že mi čas běží, ale jsem vcelku v klidu. Chtěl jsem dnešní výlet brát trochu jako odpočinkový běh, ale poctivou kopcovitou krajinou. Vzhledem k bahnu nemá cenu moc přemýšlet nad tempem. Chvílemi se dostávám do míst, kde se musím prodírat suchými větvemi kůrovcem napadených smrků. Nyní už ani tak není podstatné jak přesně jdu, ale abych se dostal z této „divočiny“ na něco schůdnějšího. Hádám, že jsem zde ztratil minimálně půl až tři čtvrtě hodiny oproti tomu, kdybych šel normálně po ověřené cestě z Lačnova. Až už to chci vzdát a potupně se podívat na GPSku, tak vylezu z lesa a mířím k pomyslnému nejvyššímu bodu v oblasti. Zde nacházím pouze nenápadnou tyčku, která je ovšem oním nivelačním bodem. Jak se toto místo jmenuje se ovšem nedovím. Dobré je, že vím, že jsem na nejvyšším bodě. Jsou zde krásné výhledy do většiny směrů.
Zdá se mi, že dole by snad mohl být výrazný strom u něhož je pomník na „Vařákových pasekách“. Naposledy jsem tam byl před mnoha lety a ještě byla tehdy mlha. Vůbec se mi nezdá, že bych měl dojít zrovna tady, myslel jsem si, že mířím trochu jiným směrem, mnohem blíž k Lačnovským skalám, tedy výrazně více „na východ“. Potkávám zde další dva turisty a ti můj odhad jen potvrzují. Konečně stojím na začátku louky a dívám se shora na místo tragédie z druhé světové války. Podobnými jsou v okolí například Ploština nebo „Juříčkův mlýn“ na opačné straně údolí řeky Senice u Leskovce. Až do tohoto okamžiku jsem si myslel, že pojmu den jako běžecký trénink, kde „trochu“ půjde i o čas, ale zde se rozpovídávám. Ale co, je třeba si krásný den vychutnávat a ne jen „tvořit“ nějaké „hodnoty do bezvýznamných tabulek“. Den beru tedy volněji, sem tam někde popoběhnu, někde se zastavím a vychutnávám si pocit, že „nemusím spěchat“. Posekaná louka mě ale sama o sobě láká do běhu a za chvíli stojím u stromu s pomníkem Vařákových pasek. Okolí neznám, protože před lety bylo v mlze. Chvíli musím přemýšlet, kudy správně vyjít, abych se vydal opět směrem k Lačnovským skalám. Matně si vzpomínám, že někde z louky jsem odbočoval ostřeji nebo jen mírněji, to si již nyní přesně nepamatuji, doleva. Najít cestu, kterou bych se dostal na křížení lesních cest pod vrcholem Láz. Od nich se již za chvíli dostanu ke skalám. Teď je ovšem podstatné se dostat alespoň k tomuto rozcestí. Jako prohru bych bral podívání se na GPSku v batohu, ale na druhou stranu zeptání se jiných lidí na správnou cestu za problém nepovažuji… :-)
Ty během pár desítek metrů doběhnu a potvrzují mi alespoň dobrý směr, i když onu správnou odbočku také přesně neznají. Už při seběhu dolů jsem zaregistroval zvláštní, částečně ohraničené území, kde by měly kvést šafrány [10] až [14].
Za chvíli se opačným směrem vracím a za zatím nekvetoucími šafrány odbočuji doleva a po hraně lesa začne užší cestička prudčeji klesat. Dostávám se na křižovatku a nezdá se mi, že by to byl dobrý směr. Klesá podle mě příliš výrazně. Zde tedy začnu opět stoupat a po chvíli již stojím na té správné. Je označena modrou turistickou značkou. Zde už vím jak pokračovat a tak východním směrem dobíhám k rozcestí „Vrátnice“. Cesta je pořádně blátivá a bude ještě hůř…
Následuje jen několik minut svižného běhu, chvíli z kopce, chvíli do kopce, chvíli po rovině. Po necelém půl kilometru již napravo mezi stromy vidím nenápadně se schovávající „Horní lačnovské skály“. Není jim to nic platné, jsou zmerčeny. Nejznámější místa nad obcí Lačnov pro dnešek svou hru na schovávanou prohrály. Nemohu odolat a mířím k největšímu lákadlu v mých očích. Tím je menší jeskyňka, nebo spíš jen šikovná puklina v pravé (severní) části mrazového srubu. Taktéž na ní je krásně vidět nevšednost charakteru místních skal a tím jsou „voštiny“. Tedy jakési menší nebo i větší převážně kulovité „dutiny“ nebo „poďobance“ způsobené snadnější erozí určitých částí pískovcových bloků. Na jiných skalách v Beskydech nebývá tento charakter až tak výrazný (jak budu pokračovat směrem k tajemnému hradisku „Kopce“ s mohutnými, prostornými a nebezpečnými jeskyněmi, uvidím ještě výraznější útvary tohoto typu).
Od té doby, co jsem jeskyňku „objevil“ má stále něco tajemného v sobě. Není ani velká, ani mohutná, ani nijak zvláštní, vlastně se ji ani jeskyně moc říkat nedá. Člověk se do této škvíry jen trochu nasouká. Láká ho a škádlí k postupu výš. Bohužel na nějaké „velelezení“ bych musel být mnohem útlejší. Tady je šance pro ty krásnější polovičky lidstva. Ale asi jich nebude mnoho, které by „pro poznání“ chtěly trápit svá tělíčka… Tak asi i jim zůstane „průstup do horních minipater“ utajen. Vlevo od „jeskyně“ mě láká několik zaklíněných balvanů. Ač mám běžecké boty silně zablácené z lesních cest po vydatných nočních deštích, tak si nemohu odpustit dokazovat, jaký jsem „nehorolezec“. Inu, výzva je výzva. Pochopitelně vše by se dalo obejít mnohem lehčí a jistější cestou, ale to by nebylo ono. Tak se snažím různě nepřirozeně zalamovat ruce a nohy, ale nakonec je snaha korunována úspěchem. V jedné ruce kamerka, abych toto své snažení a především krásu skal zdokumentoval, i když by opět bylo lepší využívat všechny čtyři. Horolezci by se asi při pohledu na mě pěkně smáli, jak „horolozím“ na obtížnosti ne větší než jedna… Ale mě to i tak neskutečně baví…
Skály mají své nezpochybnitelné kouzlo a určitě bych je nedokázal jen tak minout. Skalní hradbu si zleva obejdu a úzkým ale snadným „žlebem“ se dostávám na hřeben „skalního schodu“, útvaru odborně nazývaného mrazový srub. Mohu ho ale takto vůbec nazývat? Kde je ono suťové pole a mírně nakloněná kryoplanační deska? Přece jenom se skály na Valašsku svým charakterem poněkud odlišují od těch které znám severovýchodněji odtud a musím se k nim často dosti kostrbatě vyškrábávat velice strmými a nejistými svahy, kde skutečně suťová pole jsou a „mírně nakloněné desky“ jsou nakloněny vcelku dost. Inu, ať už si tyto skály kdo chce zařadí pod co chce, jejich kráse a „duši“ to nic neubere.
Horní lačnovské skály mohou z dálky i z bližší vzdálenosti vypadat jako „malé“. To vše skončí, pokud člověk chce podél hrany přeskakovat z „kamene na kámen“ a ještě se dívá dolů pod sebe. Velice rychle se zvyšuje tepová frekvence. Není to až tak malá výška jak se dole zdála. S úctou sestoupím dolů a vydám se k třešničce na dortu, ke skálám nejmohutnějším a pojmenovaným jako Dolní lačnovské skály. Když jsem zde procházel stejným směrem před mnoha lety poprvé, tak jsem je úplně přehlédl. Nechápu jak je to možné, ale tehdy se jim schovávaná vydařila. Napodruhé již ne a nyní jsem zde potřetí. Jejich mohutnost a i to, že jsem si jich nevšiml, i když byly jen několik desítek metrů ode mě, mě zcela uchvátila. Mnohem drsnější terén než u skal Horních, jež částečně zmírňuje potůček tekoucí v jejich západním údolí s drobnými zajímavostmi v blízkém okolí jasně nalíčil na mou mysl past. Nyní jsem se mu chtěl podívat mnohem blíže na kořínek. Opět mé představy a očekávání úplně převrátil naruby. Mohutné skalní stěny mířící až někam do nebe rozpraskané zářezy jsem již znal. Před mnoha lety jsem byl již dost unavený a také jsem chtěl stihnout spoje z Horní Lidče, tedy bohužel na tento skalní skvost Valašska jsem neměl tolik času, kolik bych si přál. Sice jsem ráno plánoval výlet jako „běžecký v kopcích“, jakousi valašskou náhradu tatranských Roháčů, ale časy jsem zhatil ztracením se před Vařákovými pasekami a tak už mi to bylo vcelku jedno. Vzhledem k blátu se ani moc spěchat nedalo a čas by neměl výraznější hodnotu. Opět přešlo do popředí to hlavní a tím je samotný ZÁŽITEK z výletu. Mezi mohutnými pískovcovými bloky se opatrně dostávám až nahoru a očekávám opět „krajinný skalní schod“. Jaké je mé překvapení, když zde žádnou „náhorní plošinu“ nevidím.
ŽASNU…
Jsem na jedné hraně úchvatného skalnatého hřebínku. Čekal jsem všechno, jenom toto ne… Opatrnost při pohybu zde nekončí, ale naopak právě začíná. Po jednom strmém svahu jsem zde vystoupal, ale na opačné straně pod sebou vidím podobně úchvatné hlubiny. Snažím se pokračovat po hřebenu jižním směrem k jedné puklině, která mě už zdola fascinovala. Musím ještě trochu dopředu a pak doprava a mírně nahoru. Na opačné straně mám ovšem vztyčený prst a tím je strmá úzká šikmina. Určitě nechci po ní sjet dolů možná několik desítek výškových metrů. To co se mi otevře při pohledu úzkým svislým „oknem“ na opačné straně (západní) mě zcela pohltí. Vidím solidní „propast“ do míst odkud jsem přišel. Určitě nechci uklouznout ani na jednu, ani na druhou stranu. Nad pohybem je třeba s rozvahou myslet, přitom pochopitelně chci tuto nádheru zdokumentovat (pokud někde nebude záběr dostatečně stabilní nebo mu budou chybět „kompoziční základy“, tak je to z důvodu, že se mi „vnějšími vlivy“ zvyšuje krevní tlak). S novými běžeckými botami a to ještě dost od bláta zde musím jen velice opatrně „zjišťovat“ jejich „přilnavost ke skále“.
Netušil jsem, že již první dny budou jejich obrovským neplánovaným testem.
TESTEM, KTERÝM PROJDOU BEZ ZTRÁTY KYTIČKY… :-)
Krása i samotné znovunalezení Lačnovských skal je vhodným okamžikem k ukončení prvního dílu vyprávění a u dalšího se můžete těšit na ještě mnohem zajímavější a tajemnější cestu k významnému hradisku „Lidu popelnicových polí“ (podle způsobu pohřbívání) na kopci nad řekou Senice. Místu s tajemnými, temnými a nepřístupnými pseudokrasovými jeskyněmi.
DOPORUČENÁ LITERATURA A ZDROJE:
[1] https://www.youtube.com/watch?v=KwLaRpaloi0 … Lačnovský kopec.
[2] https://www.youtube.com/watch?v=EGYNKg9vWC0 … Maraton, půlmaraton a desítka v Třebovicích - „Memoriál Františka Ohery“.
[3] https://www.youtube.com/watch?v=dhuRkVshXGI … Pomalé proběhnutí se k valašským skalám, skalkám a jeskyním.
[4] https://www.youtube.com/watch?v=60YLf6KU9mk … Dolní Lačnovské skály.
[5] https://www.youtube.com/watch?v=oOnnj2L9aUk … Horní Lačnovské skály.
[6] https://www.youtube.com/watch?v=7w6XT-Hsocs … Vařákovy paseky.
[7] https://www.youtube.com/watch?v=1LX6PTMktEo … Hradisko Kopce.
[8] https://www.youtube.com/watch?v=LL7PE0AAS2U … Pseudokras Kopce.
[9] https://www.youtube.com/watch?v=ggpPslzSPc0 … Jihozápadní hřeben Krajčice.
[10] https://lesycr.cz/casopis-clanek/na-varakovych-pasekach-rozkvetl-safran-belokvety/ … Šafrány na Vařákových pasekách.
[11] http://moravske-karpaty.cz/toulky/166352/ … Šafrány.
[12] https://alena.ilcik.cz/1503-safrany-lacnov.php … Skvělá inspirace na zajímavé výlety s nádhernými fotkami.
[13] https://www.turistika.cz/mista/varakovy-paseky-a-safran-belokvety/detail … Článek od velkého znalce Valašska (nejenom) nevšedních i skoro zapomenutých míst. Další nekonečná studnice nápadů kam vyrazit. Stejně jako předešlý odkaz silně nedoporučuji číst například večer před pracovním dnem. Po přečtení mám často neodolatelnou „touhu po poznání“, kterou je třeba „naplnit okamžitě“.
[14] https://www.lacnov.eu/turista/ … Další článek o šafránech na Vařákových pasekách.
Přidat do oblibených uživatelů
Lačnov
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Po mnoha letech opět na milovaném Valašsku, aneb jak si se mnou Lačnovské skály hrály na schovávanou.
