Eisenstadt - 200. výročí úmrtí Josepha Haydna

23. 4. 2009

U příležitosti 200. výročí úmrtí Josepha Haydna jsem navštívila hlavní město rakouské spolkové země Burgenland Eisenstadt. Na základě Trianonské mírové smlouvy po první světové válce tato původně maďarská oblast s hlavním městem Šoproní připadla Rakousku. Vzhledem k hustému osídlení maďarským obyvatelstvem bylo v okolí Šoproně vyhlášeno referendum s tím výsledkem, že Šoproň a okolí zůstane Maďarsku. Proto byl hlavním městem Burgenlandu ustanoven dne 30.5.1925 KISMARTON, německy Eisenstadt, sídlo mocného uherského rody Eszterházy.

Přes toto obrovské vinařské území se od počátku naší civilizace přehnal kdekdo: Keltové, Římané, Germáni, Hunové, Mongolové. V 15. století ho získávají Habsburkové, na kterých si ho vybojoval Matyáš Korvín. V době výbojů Osmanské říše v 16. století bylo město téměř smeteno a vypáleno bojovnými Turky. Od roku 1622 se stalo sídelním městem bohaté maďarské rodiny Eszterházy, která nechala původní hrad ze 14. století přestavět na nádherný barokní zámek, který v 18. století prošel rozsáhlými klasicistními úpravami. Kolem zámku se nachází krásný anglický park s oranžérií. Ve většině prostor zámku nyní sídlí zemská vláda, v době mé návštěvy byla v části zámku výstava, věnovaná pobytu Josepha Haydna (1732-1809) jako dvorního kapelníka a sbormistra u rodiny Eszterházy od roku 1761. Výstava byla zajímavá a přehledná, staré nástroje, dobová oblečení, rozsáhlý notový archiv, vše s akustickým doprovodem do sluchátek.

Joseph Haydn byl geniální rakouský skladatel, který sypal noty z rukávu, kdykoliv si gróf Paul Anton zamanul. Ráno třeba řekl, že odpoledne přijedou noví hosté a on chce nový kvartet ke slavnostní večeri. A Haydn už ho večer hrál se svými hudebníky. Eszterházyové byli velcí příznivci umění a mecenáši umělců. Měli vlastní orchestr, marionetové divadlo i vlastní operní dům pro 400 diváků. Rychlost, s jakou skládal tento „otec symfonií" své skladby překvapila i samotného Mozarta, který se ním spřátelil. Haydn nebyl fyzicky příliš přitažlivý, byl malý (následek podvýživy v dětství) s tváří poďobanou od neštovic, byl ale velmi laskavé, přátelské a optimistické povahy, takže byl všeobecně oblíben. Psal komorní díla (velmí známá jsou smyčcová kvarteta), koncerty, vokální díla i opery. Známá je jeho symfonie č. 45 fis-moll, tzv. „na rozloučenou", kterou si letos na novoročním koncertu zahráli i Vídenští filharmonici. Hodně jeho rakouských přátel mu totiž vyčítalo, že pracuje pro maďarské grófy, takže naznačoval svému zaměstnavateli, že by se měl posunout kousek dál (měl pozvánky do Vídně i do Londýna). Složil symfonii, při které postupně odcházejí jednotliví hudebníci, až zůstane sám dirigent. Slavil mimořádné úspěchy jak ve Vídni, tak v Londýně jako skladatel i dirigent. Jako jeden zmála hudebníků zemřel ve Vídni 31. května 1809 jako bohatý muž.

Zajímavá byla i jeho posmrtná cesta. Haydn byl nejdříve v dobách neklidných napoleonských válek pohřben na tichém místě ve Vídni a v roce 1820 měl být převezen do Eisenstadtu. Při otevření rakve se s překvapením zjstilo, že lebka chybí. Získal ji fanatický „průzkumník geniálních mozků", tajemník Eszterházyů Joseph Carl Rosenbaum. Vídeňští patologové zkoumali genialitu jeho mozku a hlava, oddělená od těla se jaksi ztratila. Dokonce se objevil na policejním ředitelství i jeden fakzifikát. Prostřednictvím dědických řízení se lebka dostala až do Vídeňského hudebního spolku. V roce 1909 u příležitosti 100. výročí Haydnova úmrtí byl učiněn pokus o sjednocení těla a lebky. Další pokus v roce 1932, kdy bylo zřízeno v Bergkirsche na kopci Kalvarienberg téměr v centru Eisenstadtu mausoleum, rovněž ztroskotal, neboť Vídeňský hudební spolek se nechtěl této relikvie vzdát. Sarkofág zůstal prázdný až do roku 1954. Na několik pokusů se podařilo nakonec v polovině 20. století identifikovat tu pravou lebku v patologickém ústavu ve Vídni, takže v roce 1954 spočinul tento geniální skladatel v mramorové rakvi, na níž jsou busty jeho hudebních přátel Liszta, Mozarta a Beethovena, k nerušenému odpočinku v hrobce v Bergkirche v Eisenstadtu.

Venku bylo jaro a v kostele mráz.

Prošla jsem i vinné sklepy pod zámkem, koupila Eszterházy Rosé, ale bylo příliš „suché".