Manětínsko a širší okolí - 1. den - 15 km dlouhý okruh: Dobrá Voda, Dřevohryzská kyselka, zřícenina Röllerova a Zuckerova mlýna, bývalá obec Dolské Domky, Nový Dvůr - klášter Matky Boží, Dobrá Voda (část je po Davidově NS a NS Vidžín - Telecí potok)

Koncem února jsme si udělali jeden výlet na Manětínsku. Moc se nám tam líbilo. Je tam řada možností na vycházky, jsou tam stolové hory a málo lidí. Už tehdy jsme litovali, že je v noci zima, že tam nemůžeme zůstat na víc dnů. V dubnu se sice udělalo na pár dnů hezky, jenže to se to nehodilo nám. Ale už jsme plánovali, jak vyrazíme co nejdřív v květnu. Jenže ten se moc nevyznamenal. K ranním mrazíkům přidal vichřici, že padaly stromy, a ještě lilo.

Konečně se vichr uklidnil, ranní teplota se snad už bude držet nad nulou, dokonce nemá ani moc pršet. Jiné roky by nám bylo líto zrovna v tyto květnové dny odjet, v Plzni jsou vždycky úžasné oslavy osvobození americkou armádou. Jenže letos se už 2. rokem nekonají. Ve městě je jen malá ukázka dobové vojenské techniky, tentokrát bez dalšího programu. Dokonce prvně sem přivezli i soukromý tank Sherman, jediný pojízdný tento tank u nás. Na náměstí pak byla vystavena přesná maketa stíhačky Supermarine Spitfire v měřítku 1:1. Samozřejmě jsme se tam v pátek zašli podívat. Koho tato technika zajímá, může se podívat na https://www.plzen.eu/o-meste/aktuality/aktuality-z-mesta/tank-sherman-zaparkoval-pred-besedou-stihacka-spitfire-na-namesti-republiky.aspx.

Přesto o oslavy nikdo nepřijde. Celé čtyři dny oslav se vysílají online, vč. živých vstupů amerických a belgických veteránů nebo videí, které předem zaslali.  Má to tu výhodu, že to lze pustit i později. Čtvrtek a pátek jsme si ještě pustili doma, sobotu a neděli si pustíme až přijedeme. Klidně si to můžete pustit taky https://www.slavnostisvobody.cz/online-studio-2021/ - právě tam v pátek povídali o těch unikátech - tanku Sherman a stíhačce Supermarine Spitfire.

To jsem trochu odbočila, ale Plzeňáka v sobě nezapřu a trochu reklamy jí musím udělat. Vždyť se o tom dlouho nesmělo mluvit, že nás osvobodili Američané.

Dopoledne vyrážíme. Už se těšíme, že konečně na pár dnů vypadneme trochu do přírody. Bohužel v úterý večer musíme být doma, Ota musí zvládnout důležitou preventivní prohlídku.

V této oblasti máme naplánováno 8 výletů. Ty první jsou skutečně z blízkého okolí Manětína, ale pak se to nějak zvrhlo a naplánovala jsem trasy i trochu ve větší vzdálenosti. Nakonec začínáme v Dobré vodě - je to jen 25 km západně od Manětína. Hlavní důvod je ten, že je to snad trochu stranou největšího zájmu a že by tam v sobotu nemuselo být moc lidí.
Parkujeme na konci obce, kde je poměrně velké parkoviště. Trochu nás zaráží, že je hned u domu plného Romů, je tu však klid, tak snad bude vše v pořádku. Naučná Davidova stezka prochází Dobrou Vodou. Celá tato okružní NS měří 31 km, vede od kláštera v Teplé a vede místy, které jsou spojeny s postavou Aloise Martina Davida, významného astronoma a geodeta z přelomu 18. a 19. století. Z obce má vést od parkoviště přes silnici, ale značení tu žádné není. Ani o chvilku později, když NS má odbočovat vpravo. Ani cesta v trávě skoro nebyla vidět. Naštěstí jsem s sebou měla tablet, takže jsme se zorientovali rychle a dobře. Jen cesta je po deštích dobře podmáčená. Když jsme došli na rozcestí u silnice, objevili jsme první informační tabuli. Ta se týkala této NS, ale také NS Vidžín - Telecí potok, která je označena jako zážitková trasa. Tyto dvě NS stezky se zde křižují. Každým směrem je něco zajímavého.

Začínáme hned vpravo, kde je pramen Dřevohryzské kyselky. Víme, že musíme po pěšině pod silnicí. Snad jediná značka je na kraji silnice. Vyber si sám, kudy chceš jít, zda po silnici vzhůru nebo po málo nápadné cestě dolů k Telecímu potoku. Vede ve svahu, moc pohodlná není. Místy ještě obcházíme popadané větve. Potok tu však krásně meandruje. Jdeme podle pastvin - jsou prázdné. Samozřejmě na nich je pramen. Cesta k němu vyznačená není, takže jdeme po něčem, co jako cesta ani nevypadá a pak rovnou vlevo k pramenu. Je to tu hodně mokré, největší močály obcházíme. Ještěže máme dobré boty, horem si snad nenabereme. Nakonec jsme se tam samozřejmě dostali. Minerálka nám chutná, i když takovým pramenům moc nefandím. Sotva si nabereme vodu, zkarblují se všechny usazeniny. K informační tabuli vede zchátralý povalový chodník. Tudy jsme asi měli přijít. Dozvídáme se, že studánka byla r. 2012 obnovena. Její název je odvozen od nedaleké dnes zaniklé obce Dřevohryzy, která byla založena již ve 13. století. Tady se 8. 12. 1757 narodil astronom Alois Martin David, po kterém je pojmenována již zmíněná NS. Po odsunu německých obyvatel byla obec ještě částečně osídlena. Trvale žijících obyvatel ubývalo, až v 60. letech 20. století odešel i ten poslední. To již většinu domů demoliční četa zbourala. Jako zaniklá je uváděna od r. 1970. Dnes tam k vidění prý skoro nic není.

Odcházíme tedy podle potoka. Cesta je zpočátku sušší, zase se však musíme dostat přes nějaký přítok. Ani nevíme, kde se tu vzal. Nahoře jsme ho nikde nepřecházeli. Ale i to jsme zvládli se suchýma nohama.

Teď jdeme ke zřícenině Röllerova mlýna, který stojí na opačném břehu Telecího potoka - o kousek dál ve směru jeho toku. Kde je - to naznačuje šipka na rozcestí. A pak už nic. Nenápadná cesta k němu odbočuje ze silnice v místě prudké pravotočivé zatáčky. Mlýn byl postaven pravděpodobně již ve středověku. Opuštěn byl až po r. 1945 při odsunu německého obyvatelstva. To se však nedozvídáme tady. Informační tabule tu není. Rozsáhlost ruin naznačuje, že se muselo jednat o skutečně velký mlýn s řadou dalších stavení.

Zpátky stejnou cestou se nám jít nechce, když NS Vidžín - Telecí potok pokračuje za potokem. V užším místě využíváme několika kamenů, dostáváme se přes potok a škrábeme se do nízkého, ale o to prudšího kopce na cestu. Pokračujeme podle potoka, který chvílemi nádherně meandruje, hlasitě bublá. Je vidět, že je vody víc, než je obvyklé. O to je to hezčí. Trochu do kopce, občas z kopce, ale vždy jen krátký úsek. Takže docela pohodička. Značky nikde nevidíme, tak vždy na rozcestí raději kouknu na mapy.cz do tabletu. Cestou si čteme informace o Telecím potoku, který je pravostranným přítokem Úterského potoka.

Dostáváme se do míst, kde máme prudce odbočit vlevo. Kupodivu je zde nezvyklý rozcestník. NS má pokračovat až do Vidžína, ale o této obci zde není ani zmínka. Stěnský rybník s NS nemá nic společného. Prostě na trase jsou samé zážitky, bez mapy se tu snad ani jít nedá. My víme, že po neznačené cestě musíme směřovat k Úterskému potoku, že musíme prudce odbočit a pokračovat podle Telecího potoka. Ten nás stále doprovází, i když dole pod námi v hlubokém údolí, do kterého i my klesáme.

Na kládách u bodu záchrany KV 030 dáváme svačinu. Je už docela teplo, ale všechen sníh u silnice stále ještě neroztál. Po zpevněné cestě přicházíme na silnici, po které jsme dnes jeli. Jsme na nejnižším dnešním bodě. Tady se napojujeme na Davidovu NS. Odbočujeme vlevo, ale po silnici jdeme jen kousek. Odbočujeme vpravo (opět bez jakéhokoli značení NS). Cestu však nelze přehlédnout, stejně tak jako bývalý Zuckerův mlýn. O tomto mlýně toho moc není známo. Proto ani tady není informační tabule. Jsou zde vidět pozůstatky staveb a zbytky zaneseného náhonu. Stojí tady týpí a je vidět, že se sem jezdí tábořit.

Nedaleko pod tímto mlýnem je soutok Telecího potoka s Úterským a ještě o kus dál při Úterském potoce stával Holčíkův mlýn. Z něho už nezbylo skoro nic. My tam ani nezacházíme a kousek prudce stoupáme. Samozřejmě cestu kontrolujeme v tabletu, nechceme si trasu zbytečně prodlužovat. Na zelené turistické značce odbočujeme vlevo a lehce stoupáme po této pohodlné cestě. Davidova stezka odbočuje vpravo ke křížové cestě Branišov a přes obec Branišov se po chvíli vrací. Tam se dostaneme při našem zítřejším výletu. My pokračujeme po zelené až k rozcestí Bezděkovský potok. Zelená dál vede po silnici rovně, my odbočujeme po neznačené Davidově stezce vlevo - také kousek po silnici. Tady máme dvě možnosti - po silnici pokračovat a cestu si tak zkrátit. Ale shodli jsme se, že raději půjdeme po neznačené NS lesem, kde by to mohlo být zajímavější. Dokonce tady vede i na mapě modře označená Skokovská stezka. Tyto dvě stezky by nás měly dovézt až ke klášteru v Novém Dvoře. No to jsme zvědavi. Kus jdeme podle jednoho z přítoků Bezděkovského potoka. Už to bublání je příjemné. A hlavně je tu klid, žádná auta nás neruší. Najednou se dostáváme do míst, kde je na první pohled vidět, že tu bývala vesnice - v tabletu zjišťujeme, že jsme v zaniklé obci Dolské Domky. Vznikla až v pol. 18. století. Bydleli zde zaměstnanci kláštera Nový Dvůr a hospodařili na pozemcích, který jim klášter pronajal, později je získali do svého vlastnictví. Po 2. světové válce bylo obyvatelstvo odsunuto a obec zanikla. Domy se už rozpadají.

Tady se nám cesta ztrácí. Naštěstí nás zase zachránil tablet. Pokračujeme přes popadané stromy po neznatelné pěšince, která se má stočit vlevo k potoku a obloukem se dostat na silnici. Když už jsme koukali, kde se přes potok přebrodíme, Ota objevil lávku. Odvážně zkouší její pevnost. Uneslo to i mne. Kdesi nahoře nad potokem tušíme cestu. Když už po ní spokojeně jdeme, tak nás zase čeká závažné rozhodnutí - máme pokračovat vlevo nebo vpravo. Značky tu samozřejmě nejsou. Jdeme vpravo - silnice je nad námi, k ní se musíme dostat, tady to je jistota. Po mírném stoupání jsme vyšli na silnici přesně proti silnici ke klášteru, i když ta údajně značená cesta má vyjít kus pod námi. No zdejší značení a vyznačené cesty v mapy.cz je nějaké hodně divoké. Ale to už se blížíme do cíle.
Jen se zacházíme podívat ke klášteru Matky Boží v Novém Dvoře, i když víme, že je veřejnosti nepřístupný. Původně se jednalo o zemědělský barokní statek, postavený podle návrhu Kiliána Ignáce Dientzenhofera nebo jeho žáků. Od r. 1750 patřil premonstrátům z Teplé. Na konci 20. století si ho mnišská komunita řádu trapistů vybrala jako své nové sídlo. Ani špatný technický stav, místy až ruiny, je neodradil. Klášter kompletně zrekonstruovali. Několikrát získal ocenění v Čechách i v zahraničí. R. 2004 přistavěli moderní minimalistický klášterní kostel. R. 2009 zadaptovali bývalý ovčín na samostatně stojící dům pro hosty. To všechno jsem se tak po různu dočetla až později. U kláštera opět žádné informace nejsou - jen ty, že dovnitř je vstup zakázán. Moc jsme toho ani neviděli, protože okolní pozemky jsou poměrně veliké. Zato na druhé straně vidíme krásnou stolovou horu - resp její jižní část - Branišovský vrch. Tak tam se zítra chystáme.

Kousek jsme se vrátili a podle živého plotu směřovali k silnici a po té do Dobré Vody a k autu.

Výlet se nám líbil, užili jsme si bublajících a meandrujících potoků, celé řady jarních kvítků a skutečně klidu. Za celý den jsme potkali jen jednu paní. Jen daleké výhledy nebyly. Ale nemůžeme mít všechno. Jsme skutečně spokojeni.

Po delší době 15 km jen s převýšením 232 m v čerstvém povětří nás docela zmohlo. Své možná udělal celý den se zvedající tlak - má být velká změna počasí. Tak uvidíme, co nám další dny přenesou. Musíme na léto něco natrénovat.

Máme hlad a tady na veřejném parkovišti vařit nemůžeme. Popojíždíme přes Branišov ke zřícenině poutního kostela sv. Blažeje na břehu Blažejského rybníka. Je to skoro ideální místo i na spaní. Je tu klid a samota. Společnost nám dělají jen krávy - naštěstí za oplocením. Ota škrábe brambory. Já uklízím v autě věci donesené z domova, stelu a současně opékám jitrnice. Dáváme pivo a po jídle se jdeme jen trošku projít ke kostelu. Zítra tudy budeme procházet. Vrací nás však zima. Rychle se ochlazuje.

Do kabiny svítí poslední sluneční paprsky, takže tam je ještě skoro 20 stupňů. Já však už v 8 hodin skoro usínám. Vydržela jsem do devíti. Teplo však vypadá jinak, je 12 stupňů. V noci bude asi pěkná zima. Ale mrznout nemá. Věříme jim.

Manětínsko a širší okolí - 1. den - 15 km dlouhý okruh: Dobrá Voda, Dřevohryzská kyselka, zřícenina Röllerova a Zuckerova mlýna, bývalá obec Dolské Domky, Nový Dvůr - klášter Matky Boží, Dobrá Voda (část je po Davidově NS a NS Vidžín - Telecí potok) na mapě