Provence poprvé, Part 3 - Aigues-Mortes, Roussillon, Gordes, Village des Bories

Třetí - a tedy předposlední - část cestopisu, popisujícího naši výpravu do francouzské Provence, je etapu nejjižnější a také nejvlhčí. A úvodní větou není, naštěstí, myšlena žádná prudká změna počasí, ale skutečnost, že jsme zavítali k mořskému pobřeží. V následujících řádcích se tedy vracíme do středy 7.7.2010, kdy je ráno – zejména pro ty škodolibější z nás - vysloveně radostné, protože v ČR už skončilo období státních svátků a tak lehce potměšile vzpomínáme na doma pracující lid. My máme, bohužel, volný – tedy nepoznávací - den, což znamená radost pro jedny (např. Martinu) a utrpení pro zbytek lidstva (tj. mě). Když si člověk představí, že mu hrozí den trávený koupáním ve Středozemním moři a potupným opékáním špíčků, je mu zkrátka smutno. Ve finále to ale zdaleka nebylo tak hrozné  …

Kolem středověké věže Carbonniere (snad Uhelná) ze 14. stol. projedeme částí rezervace Malý Camargue, mineme opevněné město Aigues-Mortes (místní Mrtvé moře) a jedeme k pláži. Je písečná, téměř divoká, ale na nedalekém parkovišti berou peněz jako v centru Paříže. Fouká ještě pořád mistrál (vždy směrem k nám, takže pro písek v očích nevidím a občas mě zasáhne i letící slunečník), moře není nejteplejší (asi 19 C) a já tiše trpím. Ale náladu mi ihned vylepší fakt, že během hodiny vidím v akci (dokonce hned 2x) hovnoválača, což se mi doma ještě nikdy nepodařilo (možná ovšem proto, že vruboun posvátný neboli skarabeus je přece jen broukem převážně severoafrickým). V prvním případě se jedná dokonce o dvojici, a přes hučící vítr a mořské vlny slabě slyšíme, že tvor pouze kráčející svého partnera vyšším hlasem jakoby obviňuje, zatímco tvor hovno válející zaujímá hlubším hlasem spíše obranné stanovisko ...

Před polednem odjedeme (je fakt strašnej pařák) a zastavíme se v jakémsi diskontu. Mají tu zdejší výrobky, tzn. různě barevné soli, koření, levandulovou kosmetiku, olivy všech druhů a barev a hlavně víno, víno, víno ... a k tomu nějaký ten pastis. Preventivně si tedy koupíme asi 4-5 lahví (vína, samozřejmě), protože by třeba mohla být někdy žízeň. Odpoledne se přesouváme na pláž do jakéhosi letoviska. Znamená to víc lidí (je tam i teplejší voda a menší vlny), takže mohu chvílemi pozorovat francouzské krásky nahoře bez. Bohužel se opět jedná pouze o vzor Dachau, a tak se raději věnuji sběru mušlí a pozorování povětší medúzy. Asi po 2-3 hodinách to část z nás zabalí a jdeme raději do civilizace na pivo.

Cestou od moře se naštěstí vracíme k poznávací části zájezdu a zastavíme se na prohlídku středověkého města Aigues-Mortes. Je to bývalý přístav, odkud Ludvík IX. uspořádal ve 13. stol. několik křížových výprav (asi dvě). U města se už od nepaměti těží sůl (mořská voda má v těchto místech růžovou až fialovou barvu), ale hlavní atrakcí města jsou asi 1.600 m dlouhé hradby, které městečko obklopují. S věží Constance tvoří výjimečnou ukázku pevnostní architektury 13. a 14. století v městském mokřadu. Zařazení mezi památky Unesco údajně zabránila jen vysoká koncentrace těchto památek v blízkém okolí (Pont du Gard, Arles, Avignon). Část z nás se také okamžitě vrhá na procházku po hradbách (asi za 7 euro). Vzhledem k politickému názoru zahájíme prohlídku směrem nekomunistickým. Tentokrát to ovšem byla chyba. Sice jsme viděli hlavní věž, tedy spíše citadelu o průměru 22 m, vysokou 33 - 40 m s tloušťkou stěn až 6 m, ale celé hradby jsme neobešli. Dvě bašty před koncem (v téměř každé baště je nějaký exponát typu volající hlavy nebo bušících srdcí - vypadalo to dost morbidně) nás vracejí, že už vše zavírají. Zleva bychom to, samozřejmě, v pohodě stihli, ale starého psa ...

Snažím se oslnit slečny uzamykatelky svým luzným zjevem a plynou kombinací anglických a francouzských slov, díky čemuž dosáhnu alespoň toho, že neobíháme celé hradby zpět, ale jsme do městečka vpuštěni bočním schodištěm. V rychlosti pak nakoukneme do kostela Notre Dame des Sablon (tedy něco jako Mařenka z pískoviště) upraveného do středověké podoby, na náměstí Ludvíka IX. a koupíme nějaké to pohledivo s leteckými záběry.

A je tu čtvrtek (8.7.2010). Program zájezdu je téměř vyčerpán a tak jsou nám servírovány bonusy, které v něm uvedeny vůbec nebyly. Část výpravy to vzdává a oddechuje v kempu. Jedná se převážně o "přestárlé" občany, doplněné i jedním členem "naší" skupinky (a také jeho věrnou družkou), který včera zapomněl, že se narodil bílý, dlouze skotačil mezi slunečními paprsky a dnes vzpomíná s odporem na to, že v dětství chtěl vypadat jako Vinnetou (dost se mu to totiž povedlo). Jede se jen v "okolí našeho" kempu, takže později vyjíždíme a dříve se vracíme, protože je čas balit.

Začínáme v Roussillon. Jedná se o jednu z nejkrásnějších (asi opravdu) francouzských osad, která proslula těžbou okru v období od konce 18. stol. do r. 1930. Památky v městečku, včetně většiny domů, pochází převážně ze 17. stol. a klenotem města je nedaleký regionální přírodní park zv. Okrová stezka (Le Sentier des Ocres). Pro mnohé účastníky výpravy, včetně obou řidičů, to bylo to nejhezčí a nejzajímavější, co jsme za celý týden viděli. Částečně i souhlasím.

Poté se přesouváme do Gordes - krásného kamenného městečka, tyčícího se na vápencích nad údolími v oblasti Vaucluse. Památkám zde jednoznačně vévodí impozantní budova hradu v podobě renesanční přestavby z r. 1525. Na kostele Saint Firmin je více vidět pozdní baroko 18. stol. než původní raná gotika 13. stol. Horko už je nesnesitelné, a tak raději dobrouzdáme a ve stínu slunečníků si dáme zmrzlinu. Ve výběru jasně vítězí skvěle nakyslá černorybízová. Na velké cestování už teď většina nemá náladu ani sílu (já bych i putoval, v nejbližším okolí Gordes se totiž nachází mj. cisterciácký klášter Senanque z 12. stol., zbytky benediktinského opatství Saint Chaffret, množství větrných mlýnů, zříceniny vodních mlýnů a lichoběžníkové, ve skalách vytesané, hrobky). A tak se spokojuji alespoň s návštěvou Village des Bories, což je raritní skanzen, vesnička ze suchých (bez malty) kamenných chýší, většinou ve tvaru úlů. Bohužel až k tomuto muzeu se nedalo zajet autobusem, a tak jsme to měli cca 2 km tekoucím asfaltem tam a 2 zpátky. V tomto případě těch 7 euro za osobu až tak dobrou investicí nebylo (nejlépe to vyřešila dvojčlenná hodonínská větev výpravy, která po necelém kilometru přeskočila plot, podívala se na tři "úly" mimo dědinu - a zadarmo - a šla na pivo).

Přijíždíme do kempu celkem brzo a oddáváme se koupání v bazénu. Vzhledem k blížícímu se velkému francouzskému svátku (14.7.) se kemp plní a také silně temní (i když ta černoška v bazénu by možná leckomu stála za víc než pohled). Ale nijak nám to nevadí, zítra stejně odjíždíme. Proto po koupání, večeři a dopíjení zásob piv i lihovin bereme nějaké lahve růžového vína a cigarety (tam jsem se měl, když nás, kuřáků, byly 3/4) a jdeme naposledy k nasvícenému akvaduktu Pont du Gard. Vydržíme pak u této zajímavé světelné show hodně přes půlnoc  ...