Loading...
Dnes máme na programu trochu delší výlet a tak už brzy ráno odjíždíme busem do Pozděchova. Z malebné valašské obce napřed vidíme siluety dvou kostelů - barokního katolického a také evangelického, které stojí na návrších nad obcí proti sobě a mezi nimiž po silnici projíždíme.
My vystupujeme až dole pod kopcem na upravené návsi u turistického rozcestníku a mapy. Po "hlavní" ulici se necháme modrou značkou vyvést nad obec a pak zabočujeme přes louku do blízkého lesa. Protneme jedno zalesněné údolíčko a další hřeben a klesáme do většího údolí k dřevěnému loveckému zámečku na Trubiskách.
Byl vystavěn pro nimrodskou zálibu panstva ve 2.polovině 19.století a nyní ho vlastní myslivci. Kdybychom po silničce pokračovali dolů údolím, mohli bychom zhlédnout několik rybníčků, ale zmiňované sirné prameny - uváděné opakovaně v průvodcích a přílohách turist. map bychom tu hledali marně - jedná se o omyl a nikdy v těchto místech neexistovaly!
Ostatně jejich výskyt popírají i místní domorodci a tak by se měl vyslyšet i hlas lidu a tato informace by se měla aktualizovat.
Sotva na lavičkách lehce posvačíme a uděláme první foto, máme návštěvu. Přicházejí tři mladé dívky a malé děvčátko, které se jedné z nich ptá: "A mami, to je opravdu zámek?" Loučíme se s nimi s tím, že nás na Lačnovkách doženou a my s Janou vyrážíme od rozcestníku tentokráte po žluté.
Napřed je to mírně do kopce po šotolinové cestě a pak asi půl kilometrové stoupání strmým chodníkem přes les až nahoru na hřeben pod kótu Vrátnice. Odtud už jen kousek po vrstevnici a stojíme u dalšího turist. rozcestí, kde se vedle informačních cedulí poprvé setkáváme i s panely nově zbudované Naučné stezky.
Pokračujeme k nedalekým Horním Lačnovským skalám. Dneska máme nádherně modrou oblohu a k naší veliké radosti jsme tu v této chvíli sami! Napřed pobíháme pod skálami a fotíme hezké tvary a jejich výzdobu, pak ještě na nejvyšší vrchol a rozhlédnout se k Bílým Karpatům a pak už dolů na lavičku k ohništi na dobrou svačinu.
Horní Lačnovské skály tvoří dlouhá stěna pískovcovo - slepencového mrazového srubu, která je rozdělena puklinami na několik částí. Najdeme zde dokonce i krátkou soutěsku, která nás dovede na jejich vrchol.
Tam bychom kromě zmiňovaného hezkého výhledu našli i množství skalních mís,některé i naplněné vodou po nedávných deštích.
Každého návštěvníka ale na první pohled zaujme pohled na hlavní stěnu skal, která je ozdobena nesčetnými puklinami malých i velkých rozměrů, voštinami, římsami a převisy, díky čemuž se tyto skály řadí k těm nejhezčím na Valašsku a myslíme si, že by mohli být ozdobou jahéhokoliv východočeského skalního města!
Pod hlavní stěnou, která dosahuje výšky až 10 m, najdeme ještě několik nižších, ale hezky modelovaných skalek...
Protože čas je neúprosný, nezbývá než nádherným Lačnovkám zamávat na rozloučenou a my se po žluté vracíme zpět na hlavní hřebenovku. Hned za ohybem cesty potkáváme výpravu našich "známých" děvčat a ty se nás ptají, zda jsou Horní skály hezčí než ty Dolní, odkud se ony právě vracejí.
Po mé kladné odpovědi zacházejí na palouček ke skalám a vzápětí se odtud ozve jejich nadšený výskot.
My dva dolů z kopce k Dolním skalám a zpět dneska nejdeme a necháváme si jejich prohlídku na jindy. Já už byl v těchto místech mnohokrát a jen pro informaci - Dolní skály mají podobnou výzdobu, jako ty na vrcholku Vrátnice, ale jsou vyšší, nacházejí se na ostrohu nad soutokem dvou potoků a rozhodně stojí též za návštěvu.
Po velmi příjemné cestě s výhledy a po modré značce vystoupáme na rozsáhlou louku k Vařákovým pasekám a zde nás čeká velmi nepříjemné překvapení: po polní cestě přes louku vede trasa nějakého motorkářského závodu a stopy kol nacházíme i na louce!
Když přicházíme ke skupině stromů,v jejichž stínu je pamětní deska zavražděným pasekářům a nachází se tu i zbrusu nový panel o historii tragédie, která se zde v posledních dnech války udála, tak si ji nemůžeme ani v klidu přečíst.
Přes louku se řítí čtyři závodníci na burácejících motorkách, odbočují k nám - za koly jim odletují drny - a s řevem motorů a bez jakékoliv úcty k pietnímu místu se proženou kolem a úplně s klidem pokračují dál po turistickém chodníku!
(Šílíme vzteky a přemýšlíme, kdo byl natolik sprostý a mohl závod přes tato místa povolit - stalo se v pol. září 2003.)
Raději pokračujeme dál.
Z historie Vařákových pasek, která byla mimochodem dlouho "utajena", si zapamatuju jen, že tu žilo přes 50 lidí v deseti chalupách,že se tu v posledních dnech války objevili Němci na pochůzce, došlo ke střetnutí s partyzány, kteří dva Němce zastřelili, ale ten třetí jim utekl. Následná akce od Němců na sebe nenechala dlouho čekat, německý oddíl chalupy vypálil a odvlekl všechny pasekáře sebou a čtyři z nich byli v Hošťálkové mučeni a po vykopání hrobů popraveni.
A toto vše se stalo 4.května 1945, kdy už většina Valašska slavila osvobození!
Přeživší pasekáři se už na Vařáky nikdy nevrátili a osada po 100 letech existence definitivně zanikla...
Dál pokračujeme k vysílači na Bařinku, dolů do sedla k odpočívadlu a pak stoupáme po velmi hezké pěšině na Svéradov. Poprvé odtud zahlédneme tajemnou horu čarodějů Klašťov, pak přecházíme přes paseky pod horu a cestou nás předjíždí kůň, nesoucí na zádech svého páníčka.
Hora Klášťov je se svými 753 metry nejvyšším bodem Vizovických vrchů a na jeho vrcholku najdeme malou skalku Čertův kámen a valy a areál pravěkého hradiska, kde v současné době probíhá výzkum. Našlo se zde obrovské množství předmětů ze železa z Velkomoravského období a toto množství nalezených předmětů je v ČR unikátem.
Hradisko bylo založeno bezmála 1000 let před naším letopočtem, možná byl Klášťov i kultovním pohanským místem, váže se k němu řada pověstí, bádání stále pokračuje. (Chtěl bych upozornit, že v prostorách Muzea ve zlínském zámku je nyní o této lokalitě výstava.)
Od Klášťova scházíme strmě dolů po písčité cestě na hřeben s řídkým bukovým lesem a přes další zalesněné vrcholky po 4 km přicházíme na rozcestí pod Suchým vrchem (693 m), pod kterým pramení pod jménem Benčice řeka Vlára.
My se jdeme podívat po žluté značce ke kapli sv.Františka. je to zvláštní a tajuplné místo, sloh církevní stavbičky nás rázem převede do středověku - jako bychom se ocitli někde v Irsku, interiér kaple je volně přístupný. Dříve tu na stěně visel nádherný obraz, na kterém můj jmenovec vypadal jako loupežník nebo lesní muž, bohužel dnes je tu jen obrázek mnicha s torturou.
Po návratu na rozcestí pokračujeme po žluté značce přes les a pak klesáme k pastvinám do údolí a kolem krav a ovcí na začátek Chrámečného. Mají tu dokonce i farmu se pštrosy!
Na občerstvení v blízké hospůdce už není čas, utíkáme k blízké zastávce busu a za několik minut nám přijíždí spoj do Zlína...