Z Horního Lapače do Martinic

Je sobota po půlce května, venku krásně jak na „jaře“... a tož jsem v popolední zdravotní výcházce vyrazil na průzkum dvou hanáckých dědin a na krátkou procházku Holešovem. Bus ze Zlína mne přes Fryšták vcelku brzy přepravil do středu obce Horní Lapač, kde na zastávce vystupuji. Jen mne mrzí, že se zrovna obloha na nějakou dobu zatáhla.

Malá víska s 270 obyvateli leží ve sníženině mezi Hostýnskými a Mladcovskými vrchy, jenž se zove Fryštáckou brázdou. Malebná zástavba je rozhozena podél silnice z Fryštáku do Holešova. Patří mezi nejmladší vsi na celém Holešovsku. Půda, na níž stojí, v minulosti přináležela Žeranovicím a jednalo se o panské pozemky.

 

Po třicetileté válce tady byl na starém formanském „tahu“ do Fryštáku zbudován zájezdní hostinec. Dle ústního lidového vyprávění se v hospodě často zastavovali verbíři, kteří nebohé místní chasníky, nacházející se pod „vlivem“, ještě více přiopili a poté je přinutili podepsat vstup do vojska. Kvůli tomuto zákeřnému „lapání“ vesničanů obdržela krčma hanlivý název Lapač.

 

 

Za vlády císaře Josefa II. začali majitelé žeranovického panství (hrabata ze Seilernu) upřednosťovat nové metody hospodaření a LP 1790 rozdělili pozemky okolo hostince „Horní Lapač“ na parcely. Ty pak dali do dědičného podnájmu poddaným, kteří byli až do té doby bezzzemky. Vzniklá osada byla i nadále součástí Žeranovic. Po revolučním roce 1848 se sedláci postupně začali vykupovat z roboty a totéž učinili i obyvatelé Horního Lapače.

 

Díky osvícenému záhlinickému sedláku (a poslanci říšské rady) - Františku Skopalíkovi, došlo roku 1878 k osamostatnění dědiny. Tehdy v ní bylo 45 stavení. Přestože měl Horní Lapač vlastního starostu, místní i nadále docházeli na mše svaté do žeranovického kostela sv.Vavřince a jejich ratolesti do místní školy. Využívali i žeranovický hřbitov. Je na něm pochován nejvýznamnější hornolapačský rodák – člen českého tria a profesor AMU, slavný klavirní virtuoz a skladatel Josef Páleníček (1914 - 1991).

 

 

Mnoho památek vesnice zrovna nemá. Tou nestarší je kamenný kříž z roku 1866 (z období prusko-rakouské války) stojící na východním okraji dědiny u silnice na Fryšták. Poněvadž jsem si nechtěl namoct operované koleno hned na začátku putování, z dnešního itineráře bylo vynecháno a já zamířil do středu obce na náves k nejvýznačnější místní sakrální stavbičce.

 

Je jí klasicistní kaple sv.Floriána, vystavěná roku 1908. Dodnes se v ní (i na prostranství před kaplí) při význačných událostech obce konají bohoslužby.

 

Od obecního úřadu jsem si prošel severní a západní část zástavby Horního Lapače a při pohledu na výstavné rodinné domky a pěkně upravené předzahrádky v duchu ocenil pracovitost i vkus místních obyvatel. Na nejzápadnějším konci vesnice jsem u silnice na Holešov narazil na další zajímavost.

V nadživotní velikosti tu stojí polychromovaná socha Panny Marie Svatohostýnské, držící na rukou Ježíška metajícího blesky. Skulpturu zde roku 1946 místní umístnili na paměť konce druhé světové války.

 

(Jinak se na katastru Horního Lapače prý nachází ještě devět vzorně udržovaných svatých obrázků a dva kříže.)

 

 

Od konce obce jsem už za sluníčka a okolo rozestavěného domu, jehož budovatelé si tam zrovna u stolku ve stínu lebedili, pokračoval po silnici do asi kilometr vzdálených Martinic. Komunikace byla hodně frekventovaná a já byl rád, když jsem před jihovýchodním koncem obce narazil na rozcestí, kde jsem si mohl od těch projíždějícíh aut na chvilku odfrknout.

Navíc se tu na loučce přede mnou nacházela snad největší pamětihodnost této vesnice.

Nebyl to ale ten klasicistní (cyrilometodějský) kamenný krucifix z roku 1869 vypínající se z vysokého podstavce, ale jeho „kolega“ - pískovcový smírčí kříž, krčící se skromně v jeho stínu.

Toto celkem zachovalé unikátní dílko je mírně prohnuté směrem doleva, a když jsem k němu přistoupil blíž, abych si je vyfotil, sahal mi jeho horní konec po prsa. Smírčí kříž, na jehož zadní straně je vyryt stylizovaný meč, tady byl údajně osazen na paměť střetnutí vzbouřených Valachů s císařským vojskem, kterážto krvavá šarvátka se odehrála roku 1644.

 

 

Odtud už to nebylo daleko na okraj obce, odkud už jsem do jejího středu kráčel bezpečně po chodníku.

 

Martinice jsou větší hanáckou obcí s 850 obyvateli, nacházející se v pahorkatině Fryštácké brázdy na dohled jižních svahů Hostýnských vrchů a ve vzdálenosti 3 km od Holešova.

V kronikách je poprvé zmiňována Léta Páně 1262.

Staré jádro zástavby ve středu vesnice tvoří široká náves, kterou po délce protíná potok Mojena. Po obou stranách tohoto veřejného prostranství stojí bývalé sedlácké grunty. Chudší domkaři sídlili v severovýchodní a severní části dědiny. Nad pravým břehem potoka prochází obcí hlavní silnice z Holešova do Fryštáku, za mostem na západním konci návsi odbočuje vedlejší komunikace do blízkých Žeranovic.

 

 

Cestou přes náves jsem minul zajímavou dřevěnou plastiku představující vztyčenou ruku svírající ve dlani lidské srdce.

 

Pak už jsem stanul před zajímavým výškovým objektem zvonice. Je ozdobou návsi a v současnosti tvoří její pozadí vysoký štít základní školy s hodinami. Zděná zvonice byla zbudována nad tokem říčky Mojeny až před koncem osmnáctého století. Předtím tu žádný její dřevěný předchůdce nikde nestál a Martinice měly zvonek zavěšený na stromě vprostřed dědiny.

Rok před začátkem I.světové války (1913) byl původní šindel, který kryl její jehlancovitou střechu, nahrazen pozinkovaným plechem. Za války zvon zrekvírován pro válečné účely. Roku 1920 si pořídili místní nový, jménem Anna. Ve druhé světové válce jej postihl stejný osud a Martiničtí se na nový zvon složili už rok po osvobození a ten byl opět pojmenován po svaté Anně.

Ve věži zvonice se v patře nachází prostor pro zvon a přízemí bylo upraveno na kapličku sv.Floriána, v níž se nachází i jeho soška. Nad vchodem je na stěně vymalován motiv s tímto světcem, kterak s pomocí anděla hasí hořící stavení.

 

 

Za starou zděnou zvonicí a velkým objektem ZŠ omrknul dětské hřiště s prolezovačkami a chvilku postál před Památníkem obětem I.světové války.

 

Stojí na pěkně upraveném prostranství za budovou školy na konci návsi u mostu přes potok Mojenu. Byl zbudován na památku 12 mladých mužů, kteří narukovali do války, ale domů do Martinic se už nikdy nevrátili.

V létě roku 1921 byla mezi místními občany zorganizována sbírka, která vynesla 7 tisíc korun. Pod budoucí památník bylo ze „skály Bilavské“ navezeno pět fůr lomového kamene. Vlastní dílo v podobě obelisku zhotovil mistr sochař Rajner z Přílep. Na památník pak byly umístěny fotografie každého padlého. Slavnostní odhalení památníku proběhlo 21.září 1921.

Ve druhé světové válce Němci přikázali z pomníku odstranit všechny prvorepublikové symboly. Musel zmizet státní znak, verš z pomníku a dokonce i vedle rostoucí lípa Svobody.

Ta byla po válce znovu vysazena a díky Dezidorovi Halmeši z Jankovic, který památník v době nepříliš dávné renovoval, se na něj znovu vrátil státní znak i původní nápis.

 

Dnes je památník bez fotografií padlých (jen s jejich jmény) a podstavec zdobí reliéf s vyobrazením ženy a děvčátka spěchajícího k vojákovi, zasaženému kulkou.

Úplně nahoře je na památníku pod poloplastikou Kristovy hlavy s trnovou korunou umístěn zajímavý citát:

 

            Bez květů, bez ozdob, nechte nás spát,

            dříve jen bolest jste dovedli dát.

            Jak květy jara jsme, na něž mráz dých,

            jsme strašnou obětí za cizí hřích.

 

 

Poté už jsem po silnici na Žeranovice zamířil k jižnímu konci obce k místnímu malému hřbitovu. Byl zbudován na půdorysu čtverce a obehnán zdí. V jeho centrální části jsem si prohlédl kamenný kříž datovaný 1895 a mé zraky se zalíbením spočinuly i na klasicistním krucifixu na upraveném prostranství před žalovem, který zde stojí od roku 1800.

 

No a odtud návrat k mostu na začátku návsi, odkud mi za chviličku (v rovných 14 hodin) odjížděl bus na okraj Holešova...