Z Valašské Senice přes Makytu a Papajské sedlo do Kychové

V úterý před svátkem sv.Cyrila a Metoděje jsem se po více jak dvaceti letech rozhodl navštívit dvě místa na moravskoslovenské hranici, která mi kdysi notně přirostla k srdéčku... a od toho druhého (ve formě skály) pokračovat přes Papajské sedlo do doliny Kychové a Huslenek.

 

Kvůli komplikovanému spoji byl mobil v budíku nastaven již na čtvrtou hodinu ráno. Nejprve mne bus odvezl na vizovické náměstí, kde následoval přestup do spoje mířícího do Valašské Polanky a teprve odtud mi to po chvilce jelo na konečnou do Valašské Senice. Tam mne přivítalo krásné, ale chladné počasí, a aby se můj organismus řádně rozehřál, byla mu dodána energie v podobě svačiny. Pak už neměl nic proti tomu, abychom vyrazili po žluté značce nahoru na příhraniční hřeben. Asi 600 m bylo to stoupání lesem vskutku „chuťovkou“ a dalo člověku možnost si hned po ránu hezky od plic zafunět. Pak už se naštěstí zmírnilo a vyplivlo mne na lučinatém výhledovém hřebeni, jímž procházela zpevněná cesta s modrou tur.značkou.

 

Tady mne čekal první pěkný pohled na slovenskou stranu, zahrnující oblast Javorníků v oblasti Lazů a Lysé pod Makytou a za nimi se vypínající pásmo Bielych Karpat.

Další výhledové panoráma (tentokrát už na moravskou stranu) cestou k Makytě poskytla o kus dál velká louka. Z ní byla vidět část zástavby v dolině Senice, kopec Obecnice a vrchol pulčínského Hradiska, napravo pak Senické lúky pod vrcholem Šerklavy a v popředí Františův vrch, jehož východní svah pokrývaly rozsáhlé pastviny.

Poslední výhled na Valašskosenicko – konkrétně na horní část údolí Senice a vrch Butorky, se otevřel za horskou chatou Antarik.

 

Do areálu chaty s restaurací, nabízející rodinnou rekreaci a vegetariánskou stavu, jsem jenom letmo nakoukl, a pak už si to rázoval po silničce vstříc Makytě.

Už hodný kus cesty za Antarikem mne silnička přivedla k lesu pod vrcholovým úbočím Kyčery (804 m), kde stál na volném prostranství dřevěný sloupek s Informační cedulí lesů ČR. Před ním v trávě dva prosté balvany a skleněná nádobka na květiny… a jak jsem po přečtení panelu zjistil, je toto místo zároveň pomníčkem jedné lidské tragédie.

 

Původní ráz zdejší divočiny byl změněn lidmi. V tomto případě valašskými pastevci, kteří do oblasti přivandrovali přes Ukrajinu až z dalekého Rumunska. Právě oni travnaté svahy využili pro pastvu svých oveček a kozenek a pásli je i v přilehlých porostech původního horského pralesa, který předtím napřed vyklučili.

Tak jako se v Čechách a místy i na Moravě krajina časem změnila na krajinu převážně barokní, v Javornících, Beskydech a dalších horských oblastech východní Moravy ji zase na kulturní a velmi malebnou končinu proměnili Valaši. Hlavní jejich sídla se sice nacházela dole v údolích, ale z nich vybíhaly stráně s pasekářskými usedlostmi, políčky, pastvinami a hájky a ohromné množství osad zabralo i vymýcená místa na lesnatých temenech okolních hor.

 

Po opuštění pastvin se les rychle vracel na původní místo a o jeho současnou podobu se starají Lesy ČR. Oblast Valašskosenicka spadala až do sametu (dle katastru panství hradu Brumova) pod správu Lesního závodu Brumov.

 

11.června 1986 se tady stala tragédie: poblíž jihozápadního úbočí Kyčery přišel ve svých 43 letech o život lesní dělník Teodor Bolčo (kamarády přezdíván „Tiboš“), který po sobě zanechal ženu a tři děti. Stalo se při těžbě dřeva za pomoci lesní lanovky ve strmém lesním svahu. Zvláštní ironií osudu o život přišel ten, který - kromě svých nejbližších, rodiny a kamarádů - měl právě les rád nadevše a díky své pracovitosti a dobré povaze byl mezi spolupracovníky mimořádně oblíben...

 

O něco dál moje modrá značka odbočila ze silničky na lesní cestu a začala po hřebeni pozvolna stoupat k vrcholu Makyty. Časem jsem minul přívětivou lučinu s mini vyhlídkou na slovenskou stranu, tur.rozcestí pod Červenou věží (proč se tak jmenuje, když tu široko daleko žádné skály není, nevím), další rozcestník, a pak už následoval nedlouhý výstup na vrcholový zalesněný „krpál“ 923 metrů vysoké Makyty.

Nachází se na něm zánovní kryté odpočivadlo a jeho bezprostředním okolí i značný výskyt informačních tabulí. Jedna z nich návštěvníka poučuje o zdejší přírodní rezervaci, prý rozsahem největší v Javornících.

 

Rozprostírá na podvrcholových strmých svazích Makyty a severozápadním svahu Valašské Kyčery na naší moravské straně a byla vyhlášena v listopadu 2008 na rozloze 188.5 hektaru.

Chrání se původní horské bukové hvozdy, do nichž je zamíchán javor klen a jedle bělokorá. Zvlášť cenné jsou suťové porosty. Areál rezervace vytváří prostor pro klidnější život mnoha druhů chráněných živočichů a rostlin. „Podklad“ pro tohle prostředí vytvořilo na Makytě magurské flyšové pásmo a všechny ty balvany, kameny a skalky jsou řazeny ke zlínskému souvrství.

Druhou nejpočetnější dřevinou v rezervaci je smrk ztepilý, ten tu byl ale vysazen lidmi. Hvozd z větší části postrádá keřové patro a jako jeho jediní zástupci jsou zde k vidění jen bezy červené a černé, lýkovce jedovaté či lísky obecné. Na zemi se nachází bohatý bylinný porost a velké množství kapradin, vytvářejících půvabné přírodní deštníky nad pískovcovými kameny a balvany. Rostou zde rovněž vzácné mechorosty a rezervace je cenná i z mykologického hlediska.

Žije zde mnoho ptačích druhů jako třeba strakapoudi, lejsci, holubi dupňáci, žluny, jeřábci lesní anebo čápi černí. Bylo zde zaregistrováno 35 druhů denních a 39 druhů nočních motýlů. K dalším obyvatelům rezervace patří obojživelníci (mlok skvrnitý a ještěrka živorodá), z mnoha druhů brouků např.střevlíci a vysoká lesní zvěř. Občas sem ze slovenské strany zabrousí medvěd hnědý a vlk evropský, kdežto kočka divoká a rys ostrovid zde mají domovy trvalé.

 

Po krátkém odpočinku jsem si po červené značce prošel část rezervace procházející pod vrcholovým hřebenem, a poté se vrátil k prvnímu rozcestníku, z něhož klesala zelená značka na slovenskou stranu až do Lazů pod Makytou. Mně bohatě stačil jen ten její nejstrmější asi kilometrový úsek, po němž jsem s podlamujícími koleny sestoupil k lesní cestě, jejíž povrch byl zpevněn. Odtud ve vrstevnici v délce 3 km kopírovala nejhořejší části tří stmých dolin, z nichž dvě ještě spadaly pod katastr Makyty a teprve třetí ji oddělovala od dalšího vrcholu – Štice (862 m). A právě pod jejím vrcholovým úbočím se z pralesovitého svahu vypíná tajuplná „Vetrná veža.“

 

Pokud pominu útvary Pulčínských skal, je pro mne nejbizarnější skalní věží Javorníků právě ona... možná i z toho prostého důvodu, že jiné skály v Javornících zatím neznám.

 

Pralesovitý ostroh nad cestou za těch jednadvacet let, kdy jsem tu byl naposled, zarostl naprosto k nepoznání. Matně jsem si pamatoval, že ze zatáčky směrem ke skále stoupala lesní cesta, jenže tu dnes nebylo vůbec vidět. Takže jsem celý nejistý kráčel po silničce o kus dál a hleděl do vegetační spleti, jestli ji někde nezahlédnu, naštěstí ale brzy pochopil, že cesta při novodobé úpravě lesní silničky nejspíš zanikla. Mezi porostem jsem viděl velké balvany a menší skalky, což mne utvrdilo, že se nacházím pod tím správným místem, bohužel dva až tři metry vysoké nepřístupné svahy nad cestou mne odradily od „průzkumu bojem.“

 

Po chvilkovém oddechu (a probrání mozku nikotinovou injekcí) návrat na začátek ostrohu a tady vlevo od pralesa do „normálního“ hvozdu odbočovala lesní cesta. Když jsem po ní kousek vystoupal, konečně jsem vpravo přes clonu původního horského lesa uviděl i to „doprovodné“ kamení pod věží, sestávající z delšího mrazového srubíku a hejna balvanů válejících se všude kolem. No a nad ním už se tyčila bizarní skalní krasavice, kterou jsem z této strany dosud nikdy nespatřil a v prvním momentě se lekl, že jsem „objevil“ úplně novou skálu!

 

Ale kdeže, byla to ona, jak má očička po krkolomném výstupu k jejímu čelu - a k velké úlevě a zabránění kolapsu organismu - zjistila. Po těch letech mi připadala „Větrná věž“ úplně jiná, než jak zůstala její podoba otisknuta v mé paměti, což se potvrdilo, když jsem jí zcela poctivě proti směru hodinových ručiček celou obešel. Udivilo mne především to, že při pohledu na vysokánské bizarní čelo byla skála široká jen necelé dva metry.

Kdysi jsem výšku věže ze slovenské strany odhadl na pouhých 8 metrů, jak jsem si ale svislost její nejdelší plotnovité stěny očima několikrát přeměřil, přísahal bych na to, že je o dva až tři metry vyšší. Stejně tak musím poopravit svůj tehdejší názor na její délku – nedosahuje pouhých 10 m, ale o pět víc, navíc je věž jen napolo oddělena od nižší dlouhé stěny mrazového srubu, která je její nedílnou součástí. Na hlavní stěně věže je k vidění několik zatlučených horolezeckých skob, svědčících o tom, že dokonce i tuto v horách ztracenou skálu už objevili slovenští lezci.

Nejvíce mne ale překvapil pohled na věž ze severní (moravské strany), kde vynikla její kompaktnost a kde podle mého odhadu dosahovala výše snad až 14 metrů, což jsem v paměti odvodil od nejvyššího útesu Dolních Lačnovských skal, který mi je z tohoto místa připomínal.

 

Návštěvou „Větrné věže“ jsem byl velmi nadšen a radost mi jen maličko zkalilo zjištění, že se tu v létě kvůli bujné vegetaci téměř nedalo fotit.

 

Po lesní zpevněné cestě jsem po pár stovkách metrů přišel k rozcestí a odtud pokračoval místy velmi prudkým stoupáním (Slováci asi neznají zákruty) do sedla mezi Šticou a vrcholovým hřebenem Makyty. Tady jsem narazil na vykácený prostor, který umožnil omezený pohled na pozoruhodnou - pro mne ale ještě neznámou část - Javorníků východním směrem. Nad obzor vystupovaly zalesněná temena Račkovce (721 m), Ráztoky (859 m) a Kopšovce (886 m) a další kóty, spadající pod CHKO Kysuce.

Díky tomuto výhledu jsem si také uvědomil, jak je ta naše část Javorníků vlastně maličká, protože tohle pohoří se odtud táhne až k Čadci, Krásnu nad Kysucou, Kysuckému Novému městu a Žilině a jeho poslední výběžky směrem na jihu a jihovýchodě olizují vody Váhu.

 

Další krásné výhledy (už na hlavní hřeben Javorníků) s temeny Javorníku pod Černíkovem (868 m), Malého Javorníka (859 m), Kohútky (913), Stolečného (962 m) a horní části údolí Biela voda s roztroušenými osadami Lazů pod Makytou se naskytly v odlesněném úseku, kudy silnička svahem Štice klesala už k blízkému Papajskému sedlu.

 

Jak jsem tak k němu po cestě scházel, slyšel jsem přes křoviny oddělující mne od červené značky stoupající na Makytu hovor čtyř českých turistů, už dopředu „předposraných“ z případného setkání s medvědem.

 

Papajské sedlo je nejnížeji položenou přechodovou sníženinou v celých Javornících. Tak jako Makyta, je i ono státní hranicí rozděleno na slovenskou a českou stranu. Východně od něj se nachází dolina Bielé vody s osadou Čertovka spadající pod obec Lazy pod Makytou, západně na moravské straně je horní konec údolí Kychové, jejíž roztroušené osídlení je místní částí obce Huslenky.

 

2.května 1945 tudy prošly předsunuté jednotky 4.brigády prvního Československého armádního sboru do protektorátu Čechy a Morava. Tato 4.brigáda vznikla v únoru 1945 ze slovenských vojáků a partyzánů, kteří předtím bojovali ve Slovenském národním povstání. Boje probíhaly v údolí Váhu od Liptovského Mikuláše po Žilinu pod velením plukovníka Mikuláše Marhose.

Koncem dubna brigáda překročila Váh u Púchova a pustila se směrem k hlavnímu javornickému hřebeni, bráněným z moravské strany silným německým dělostřelectvem.

2.května brigáda zamířila od Púchova k Lyskému průsmyku, kde byla fašisty očekávána, ale pak se najednou stočila do Lazů pod Makytou, prošla dolinou přes Čertovku a odtud přes Papajské sedlo do moravské Kychové. Poté pokračovala až k železniční zastávce Huslenky, kde napadla německý vojenský vlak.

Na druhý den se Němci pokusili postup brigády zastavit, ale to se jim už nepodařilo a brigáda postupovala dále ke Vsetínu. Ve městě vypuklo 4.května proti okupantům povstání. Němci ještě stačili rebely vytlačit ven z města, ale ještě téhož dne sem dorazily československé jednotky prvního armádního sboru a Vsetín osvobodily.

 

V současnosti jsem v sedle u hraničního kamene narazil na turistické rozcestníky (prochází tudy červená a žlutá tur.trasa a trasa NS), Infoceduli s obrázky: Před kým chráníme Beskydy? a zastřešené odpočivadlo, venku s ohništěm. Obec Lazy pod Makytou sem umístnila pískovcový balvan s vyrytou zmínkou o přechodu Papajského sedla prvním Československým armádním sborem a o louce na slovenské straně, na níž se údajně vyskytují chráněné rostliny.

 

(Já tu kdysi dávno byl a celou lučinu viděl ještě neporušenou, jenže v současnosti její větší část zmizela kvůli rozšíření lesní komunikace.)

 

Odtud mne čekal sestup po lesní silničce, lemované žlutým tur.značením na moravskou stranu a po 2 km chůze jsem přišel k první osadě, u níž se vedle silnice tyčil prostý kamenný pomník věnovaný československé jednotce. Tento pomník hrdinům byl po válce zbudován jako jeden z prvních u nás.

 

Dolinou Kychové jsem pokračoval až k zastávce busu u bývalého zámečku, tady si řekl, že už toho mám dneska asi dost... a když jsem zjistil, že mi za čtvrt hodinky jede spoj do Huslenek, posadil se na lavičku, za což mi bolavé noženky složily tichý hold.

 

V Huslenkách bylo do odjezdu spoje na Vsetín asi ¾ hodiny času. Nejprve jsem si – alespoň zvenčí – obhlédl místní krásný evangelický kostel.

 

Jeho trojlodní podoba vystavěná v historizujícím novorománském slohu nahradila roku 1892 už kapacitně nevyhovující, starý dřevěný toleranční kostelík. Základní kámen byl položen 1873 a výstavba probíhala dlouhých 19 let. Nejen kvůli nedostatku peněz, ale také kvůli špatnému stavebnímu projektu. „Díky“ němu se např. roku 1880 zřítila ještě nedokončená věž přímo do rozestavěného objektu!

Když stavebníkům z leknutí nad tou zkázou otrnulo, byly základy pro novou věž vyhloubeny do mnohem větší hloubky. Interiér chrámu byl z velké části dovybaven až v roce 1902. Tehdy jej ozdobil nový oltář s obrazem žehnajícího Krista, kazatelna, kamenná dlažba a lavice. Zvuk nových varhan narušil klid chrámových lodí o deset let později.

 

(V přírodním skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm je k vidění přesná napodobenina původní stržené huslenkovské modlitebny. O precizní vědeckou rekonstrukci se svými kresbami a plány zasloužil i známý architekt Dušan Sámo Jurkovič. Její vybavení bylo velmi jednoduché – naproti vchodu stál stůl Páně a kazatelna. Ta byla po stranách ozdobena plechovými štítky a na nich citáty z Bible kralické.)

 

Po obkouknutí jsem se chtěl stavit v místní restauraci na pivo (jenže ta byla dlouhodobě zavřena), a tak se před odjezdem k domovu muselo mé vyprahlé hrdlo spokojit s obyčejným „lahváčem“ z blízkého obchodu...