Beaune – bývalý špitál Boží dům s hospicem (Hôtel-Dieu / Hospices)

Bývalý chudinský špitál s hospicem je nejvýznamnější památkou více než dvacetitisícového burgundského města Beaune, které je současně střediskem vinařské oblasti Côte d´Or, a také jeho největší turistickou atrakcí. Tato nemocnice chudých byla založena kancléřem burgundského vévody Nicolasem Rolinem a jeho manželkou Guigone de Salins v roce 1443 a „široké veřejnosti“ provozně zpřístupněna o devět let později. Stavebně dokončen pak byl celý komplex v roce 1457. Nejdůležitější „součástí“ tohoto zařízení byly řádové sestry, které zde pečovaly o chudé a nemocné až do roku 1993, kdy v Beaune byla dokončena a otevřena nová nemocnice. Následně se z Božího domu stalo muzeum, které seznámí návštěvníky města nejen s historií lékařské péče i vývojem podoby a funkce různých nástrojů, ale můžeme zde obdivovat např. také historickou lékárnu nebo kuchyni, krásnou architekturu a velmi cenné obrazy nebo tapiserie.

Celý gotický komplex charakterizuje venkovní strohost s ostře kontrastujícím bohatě zdobeným obdélníkovým nádvořím, kterému dominují dvojpodlažní dřevěné galerie, pestrobarevná střecha s glazovanými taškami ve flanderském stylu a studna s gotickou mříží. Interiéru vévodí největší sál celého špitálu zv. Salle des povres, který je 50 metrů dlouhý, 14 m široký a 16 m vysoký. Po jeho dlouhých stranách jsou umístěny řady lůžek a pozornost budí také jeho dřevěný strop. Za tímto sálem se nachází špitální kaple, ve které se dnes občas konají také koncerty. A právě na oltáři této kaple byl původně umístěn slavný polyptych Posledního soudu, jehož autorem je geniální vlámský malíř Rogier van der Weyden. Tento pozoruhodný obraz dnes najdeme ve špitální obrazárně.

Za zmínku stojí také fakt, že zdejší nemocnice i v současnosti vlastní a spravuje přibližně 60 ha vysoce ceněných vinic, jejichž úroda se prodává na charitativní „dražbě při svíčkách“ každou třetí listopadovou sobotu. A z utržených penízků (pravidelně se prý jedná o miliony euro) se pak financuje provoz nemocnice i beaunského starobince. Zmínit musíme i celý název dnešní muzejní atrakce. Ten zní „Muzeum Burgundska a středověké medicíny na křesťanském Západě“. Mezi významné francouzské památky se toto místo zařadilo již v roce 1862. Střízlivější Francouzi dokonce tvrdí, že díky kombinaci zdobné tradiční burgundské architektury a slavných vinic můžeme toto místo označit za jednu z nejkrásnějších a nejvýznamnějších památek celé Evropy, ti odvážnější se pohybují v měřítcích téměř mezigalaktických.

Základ je za námi a teď si pár věcí ještě trošku přiblížíme. V srpnu L.P. 1443 tedy Nicolas Rolin, rytíř z Autunu, občan města a kancléř vévody burgundského, založil i zafinancoval „nemocnici pro nemocné chudé, s kaplí na počest boha a jeho blahoslavené matky". Na Nový rok 1452 přivítalo toto zařízení své první pacienty z řad přestárlých, postižených, sirotků, těžce nemocných, rodiček a chudých, kteří zde našli „bezplatné ubytování“ v celém období od středověku až do minulého století. Teprve v roce 1459 vytváří Nicolas Rolin nový sesterský řád sv. Marty (Sœurs hospitalières de Sainte-Marthe), jehož hlavním pravidlem je spojení klášterního života s péčí o chudé a nemocné.

Jestliže nejvýraznější částí exteriéru celého komplexu je pestrobarevná střecha, tak zde již o zcela původní záležitosti až tak moc mluvit nemůžeme. Střešní tašky mají čtyři barvy (červená, hnědá, žlutá a zelená), které tvoří geometrické vzory. Tyto tašky byly renovovány – a částečně nahrazeny – v letech 1902 až 1907. Důvodem bylo vyblednutí barev a částečná ztráta původního „obrazcového“ složení. Východní a západní dvoupodlažní galerie podpírají kamenné sloupy v přízemí a dřevěné v prvním patře. O nejzajímavějších prostorách interiérových si něco prozradíme v následujících řádcích.

Tzv. Velký sál chudých je místnost s krovem ve tvaru převráceného lodního trupu. Zdejší výzdobu tvoří hlavně hlavy pestrobarevných draků, evokujících posly pekla. Dlaždice zdobí Rolinův monogram a jeho motto Seulle, odkazující k jeho milované manželce Guigone Salins. Na první pohled ale upoutají hlavně dvě řady postelí se závěsy, lemující jižní a severní stěnu. Na každém lůžku leželi vždy dva pacienti a jejich šaty visely za lůžkem. Veškerý původní mobiliář byl v roce 1875 obnoven Mauricem Ouradouem, synem slavného architekta Viollet-le-Duca. Za Sálem chudých se nachází kaple, kde byl původně umístěn Weydenův polyptych Posledního soudu. Kaple bývala běžně uzavřena a otevírala se pouze v neděli a o svátcích. Následují sály sv. Anny (4 lůžka) a sv. Huga. Ten byl vytvořen v roce 1645, byl určen movitější, pacientům a zdobí ho nástěnné malby Isaaca Moillona, zobrazující různé zázraky Ježíše Krista a sv Huga.

V sále sv. Ludvíka z roku 1661 (postaven na počest krále a na místě stodoly) se nachází krásné gotické klenby, kašna a dvě série tapisérií ze 16. století, které zobrazují podobenství o marnotratném synovi (utkáno v Tournai) a příběh o Jákobovi (utkáno v Bruselu). Oproti tomu severozápadní pokoj je zasvěcen sv. Mikulášovi a bývalo zde umístěno 12 lůžek pro nejvážněji nemocné pacienty. V současné době slouží tato místnost jako výstavní síň, seznamující návštěvníky s historií hospice a jeho vinic. Prosklenou částí podlahy tady také můžeme vidět původní kanalizaci, tvořenou říčkou Bouzaise.

Ze zajímavých prohlídkových prostor je nutno zmínita rovněž lékárnu a kuchyni. Lékárnu tvoří dvě malé místnosti s regály a skříněmi plnými různých lahví a baněk. Ve druhé místnosti můžeme obdivovat sbírku 130 kameninových nádob z roku 1782, ve kterých se uschovávaly různé byliny, masti, oleje, prášky a sirupy. No a znich se pak vytvářela „meducína“ pro pacienty hospice. Kuchyně je vybavena velkou pecí a mnoha zajímavými prvky, včetně automatizovaného roštu z roku 1698. Dnes je kuchyně prezentována v podobě z počátku 19. století, včetně velkého sporáku se dvěma horkovodními kohoutky zvanými „labutí krk".

A to nejlepší přijde nakonec (tedy alespoň pro některé). Sál Posledního soudu je skutečně takovou závěrečnou odměnou, bonbónkem, třešničkou na dortu. Nádherný polyptych Poslední soud pochází z poloviny 15. století (vznikl mezi lety 1446 a 1452) a jeho autorem je geniální vlámský malíř Rogier van der Weyden. Polyptych je složený z devíti obdélníkových dubových panelů, z nichž je šest malováno oboustranně. Původně byl vystaven v kapli za Sálem chudých a je zajímavé, že tento mistrovský oltářní obraz byl dlouhodobě přičítán Janu van Eyckovi. Autorství bylo van der Weydenovi „přiděleno“ až v roce 1843. Ještě předtím – tedy roku 1836 byly panely rozřezány tak, aby mohly být současně vystaveny jejich lícové i rubové strany. Dnes tedy oltář vidíme současně v otevřené i uzavřené podobě. A je zajímavé, že tento klimatizovaný prostor byl prý v minulosti součástí klášterní jídelny.

Zcela na závěr ještě pár krátkých poznámek. Pod špitálem se nachází někdejší středověké sklepení, které je dlouhé více než 300 metrů a které sloužilo jako sklad zdejšího vína. Koneckonců vinice vlastní Hospice de Beaune již od roku 1471. Dnes bývalému špitálu chudých patří 60 hektarů vinic, z nichž nejznámější jsou Côte de Beaune a Côte de Nuits. Celkem 41 prestižních značek je ve dražbě prodáváno od roku 1794. A za zmínku také jistě stojí fakt, že v prostorách této památky – a dnešního muzea – bylo natočeno několik scén ze slavného filmu Velký flám z roku 1966 (v hlavních rolích Bourvil a Louis de Funes) nebo že se nádvoří beaunského Hotel-Dieu objevilo v roce 1941 na poštovní známce.

Vstup do komplexu, evokující svou podobou ze všeho nejvíce středověký klášter, je zpoplatněn a časově omezen. Potěší jistě možnost fotografovat, dnes už i v obrazárně (samozřejmě bez blesku). Prohlídkový okruh končí v místnosti s tapiseriemi a shopem.