Dnem Malínské rokle
Po dně hluboce zaříznutého horského údolí nad Novým Malínem jsem na podzim loňského roku procházel ve svém životě už podruhé, leč stejně jako posledně nezbyl čas na podrobnější průzkum. Škoda. I když je Malínská rokle dle stupně atraktivity zastíněna např. soutěskou Bílé Opavy pod Pradědem, zasloužila by si ona zvýšenou pozornost. Jako ohromná jizva viditelná už z vlaku se hluboce zařezává do hornin spodněkarbonského až devonského stáří, kterými si kdysi prořezal cestu Malínský potůček. Vlastní rokle spadá od nadmořské výše 684 m do 490 metrů nadmořské výše a jejím dnem (občas schována pod listím) protéká a pobublává nejen již zmiňovaná vodoteč, ale prochází tudy shora od Kamence i prudce klesající lesní cesta, která je lemovaná zelenou turistickou značkou. Nad dnem soutěsky se zvedají prudké lesní svahy ozdobené rozervanými a stupňovitě nad sebou uloženými skalními útesy. Bohužel – v době vegetačního neklidu z nich přes listí stromů mnoho nevidět. Kromě zajímavých skalin se Malínská „tiesňava“ může pochlubit i svým vlastním stinným a vlhkým mikroklímatem. U dna údolí se daří jasanům a olším, svahy jsou pokryty hvozdem suťovým a daří se tu i prosluněným a květnatým bučinám. V rokli byl objeven také vzácný druh mechu – šikoušek zelený.
Další zajímavostí je zbytek staré štoly Walihloch, nacházející se kdesi v horní části údolí. I když sem už ve středověku vedly stopy hledačů drahokamů a vzácných kovů, nic takového zde objeveno nebylo a ve štole se těžila jen hornina s velmi chudým obsahem železa - hnědel.
Za návštěvu by jistě stály i pozůstatky dřevěného hrádku jménem Burgstein, které se vypínají už vysoko nad skalnatou hranou soutěsky. I když z nich mnoho nezbylo, dojem z místa jistě navýší pohled na okolní divoký skalnatý terén.
Jenže aby tohle všechno člověk spatřil, musel by věnovat samostatné návštěvě Malínské rokle celý den.
Nu, někdy snad tuto chybu napravím...