Na Ptačí skály, Volyň, Smrčník a do Malínské rokle

Fotografie (110) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (110 fotografií)

Vstoupit do fotogalerie (110 fotografií)

Blíží se druhá půle října a tu si moje druhé já najednou usmyslelo, že by se chtělo před příchodem zimy ještě jednou podívat do podhůří Jeseníků. No, neradno se s tvrdohlavcem paličatým hádat, však ten moudřejší přece ustoupí, ne?

I nahlásil jsem si na poslední chvíli na zítřejší pátek dovolenou, ale urychlená příprava na cestu po odpolední směně byla i tak dosti nechutná. Spát jsem šel až po třiadvacáté hodině a vstával už ve čtyři (no fuj!) - to aby mi neujel trajfl do Otrokovic a odtud rychlík do Olomouce. Vstupní nádražní hala krajského města je kromě cestujících plná bezdomovců a jiných pochybných existencí, chvilku jsem si četl, ale pak se šel raději projít ven, aby mi čekání na vlak do Nového Malína rychleji uteklo. K mému překvapení se v Uničově muselo přestoupit do dalšího vlaku, no a po nějaké době už jsem byl konečně v cíli a vystupuju.

Od stanice je to k hornímu konci roztáhlé obce Nový Malín asi 2 km a díky neustálému stoupání rychle nabírám výšku. Před posledním stavením se vyštěkával na konci dlouhém řetězu sahajícímu až k silnici jakýsi nesympatický pes. I přešel jsem raději na druhou stranu a tu mi zpoza plotu štěkl jiný čokl do ucha tak, až jsem málem ohluchl.

Konečně mám dědinu téměř za sebou a vlevo se objevilo maličké stavení s nápisem Malá vodní elektrárna. Tož to tu při mé poslední návštěvě nebylo! Překvapeně louskám informace o elektrárničce, která zde od roku 2015 nestojí na potoku, ale na úpatí strmé lučiny.

Turbína v elektrárně (prý připomíná pračku) totiž využívá pramenů převyšujících ji téměř o tři sta metrů. Voda je potrubím sváděna na její lopatky a za příznivého průtoku zde za vteřinu „prohučí“ až 15 litrů vody. Za normálního stavu „jen“ asi 2.5 litru, ale i to k výrobě elektřiny a následnému zisku stačí. Malá elektrárna vyrobí tolik energie, kolik je např. třeba na provoz místní čističky odpadních vod. Elektřina se prodává do sítě a obec z ní ročně získává částku asi 400 tisíc korun, což zaplatí veškeré veřejné osvětlení obce. Díky dotaci je návratnost financí za ni zajištěna, i kdyby se vyrobilo elektřiny méně.

Po chvilce chůze po silnici jsem se ocitl ve velké zákrutě, odkud tur.značka pokračuje okolo Malínského potoka rovně vzhůru k rokli - tudy se dnes budu vracet. Parta dříčů v zatáčce zrovna opravuje mostek. Moje kroky vedou po silnici, stále stoupající lesem, směrem napravo. O něco výš jsem nad cestou mezi stromy zahlédl na balvanu umístěný pomník, který zde byl umístěn na památku šumperského polesného, smrtelně zraněného v říjnu 1913 jakýmsi pytlákem ostrostřelcem.

Šlapu si to dál a tu se najednou na krajnici objevil odpočinkový turistický altánek, který jakoby snad přímo z nebe spadl. Okamžitě jej využívám k převléknutí do suchého trička. To první jsem kvůli stoupání a více než svižné chůzi (mám málo času!) propotil. A také k posedění, kusu žvance vpraveného do těla, přičemž jsem se mohl pokochat vyhlídkou nejen dolů na Malín, ale i na blízký Šumperk. Jen kdyby toho hnusného oparu nebylo!

A rychle zase dál! Od zastávky busu U křížku tentokrát lesní cestou nejprve rovno hore, pak se komunikace stočila proti slunci a vystoupala až pod vrchol Kopky. Se svými 693 metry to není na první pohled ničím pozoruhodný kopec. Je ale (směrem od Nového Malína) prvním vrcholem stále se zvyšujícího hřebene, který vrcholí Volyní a Smrčníkem, na jejichž úpatí se nachází pozoruhodný svět Ptačích a Volyňských skal. Východně od jejího plochého zalesněného vrcholu jsem v lese zahlédl nižší, ale rozložité skalisko. Po tom výstupu jsem ale byl zhnilý jej běžet prozkoumat a spokojil se pohledem naň přes zoom fotoaparátu.

Samým vzrušením, že vidím z lesní cesty přes stromy modravou kopuli Volyně, jsem si na nejbližší křižovatce spletl cestu a místo napravo pokračoval vlevo. Nic se ale nestalo. Kráčeje po pohodlné lesní komunikaci jsem na svůj omyl brzy přišel, poradil se z mapou a zjistil, že k Ptačím skalám, ke kterým mám namířeno, stačí odbočit z příští lesní křižovatky.

Dávno už tomu, kdy jsem si na Turistice přečetl článek Aleše Matějíčka o mohutném masívu Ptačích skal nacházejících se na hřebeni pod Volyní a zahořel touhou tohle místo též spatřit. Shodou okolností jsem někdy předtím pod nimi směrem na Kamenný vrch už procházel, jenže na mé mapě ikonka označující skálu chyběla a navíc nebyl z lesní cesty s modrou značkou jejich masív přes velkou množinu stromů vůbec vidět. Vzpomínám, že jsem si v zatáčce pod nimi fotil zvláštní, pestře zbarvené kusy hornin a divil se, jak i ten zdejší jesenický kámen hezky kvete!

Kromě úlomků rul se zde totiž nacházely i žluté a oranžové kvarcity - „menšinové“, ale rovněž metamorfované horniny, která s místními fylitickými rulami setrvává v jakési neživé symbióze. Jelikož je mnohem tvrdší, tak vlastně hostitelskou skálu svými pásy zpevňuje.

Do světa Ptačích skal mi ale bylo umožněno nahlédnout až letos – poslední teplý a prosluněný den nebývale dlouhého babího léta. Ještě než jsem ke „kamenům“ vzdálených slabých 5 minut z rozcesti na hřebeni za Kopkou vykročil, musel jsem hbitě uskočit na samý okraj lesní komunikace! To aby mne nesmetl jakýsi bláznivý bikař, který měl na tachoši 50 a v očích smrt... a pak už radostně vyrazil k neznámým skalním krasavicím.

Och – jakým zklamáním ale byl ten první pohled, kde namísto mohutného skaliska nad srázným okrajem hřebene do výše trčel jen pás jakýchsi nízkých skalek!

Sestoupil jsem ze svahu a zjistil, že ty krajní dvě přece jen tak malé nejsou, protože jejich temena patřily regulerním skalním útvarům. Bohužel tu bylo slunečního jasu přespříliš a focení se moc nevyvedlo. Dobrá zpráva ale zněla, že za tím skalním chaosem, viděným ze svahu napravo, se nachází něco mnohem většího a mohutnějšího! Proplétl jsem se mezi balvany a pln obdivu zůstal stát pod rozeklanou a vyšší černou stěnou.

(Nebylo to poprvé, kdy jsem byl barvou zdejších skal překvapen. Ono je, lidičky, zajímavé, že když je to rulové a fylitové jesenické kamení ozářeno sluncem, září jak bílé šaty nevěsty, ale ve stínu má vždy barvu temné noci!)

Když jsem černý blok odešel, objevila se ve skále velká průchozí puklina s vyznačenými šipkami k vrcholu. Ocitl jsem se v jakémsi minibludišti, proplétl se jím, potěšil se bizarními tvary skal a přitom vystoupal až na podvrcholové temeno. Přes koruny stromů byl na okolí poněkud omezený pohled (navíc proti slunci), a když jsem chtěl do záběru dostat i tu nejvyšší vrcholovou skalku, musel jsem si lehnout a nohy vysunout téměř až nad tu propastnou hlubinu, jejíhož dna vidět nebylo. Jestli by to bylo od tohoto bodu do místa dopadu mého nebohé tělíčka metrů víc jak třicet anebo snad padesát (jak výšku skály odhadoval kolega Bobcart), tož to jsem raději ani vědět nechtěl...

Po návratu z vrcholu na pevnou lesní půdu jsem ještě obkoukl snižující se členitou skalní hradbu, směřující od hlavního vrcholu k severu. Nejvíce se mi líbila skalní polověž, vysoká asi 12 metrů, mající podobu zakletého pekelníka. Než jsem Ptačí skály opustil, zaposlouchal jsem se pozorně, jestli neuslyším i cvrlikání nějakých opeřenců. Ale kdež! Etérem se rozléhalo jen rachocení morotových pil lesních dělníků, kteří poblíž skalnatého pásu U Mrtvého muže likvidovali lesní kalamitu...

Od Ptačích skal to k němu nebylo ani půl kilometru. Modrá turistická trasa k němu stoupá od lesní silničky, ale dotýká se až nejhořejšího okraje skalnatého pásu. Tady se nachází bizarní, divoké a neučesané skalisko připomínající australského ptakopyska. Zbytek třista metrů dlouhého nevysokého skalnatého hřebene se nachází níž a dnes se ztrácí v mladém lesním porostu. Z něj vykukují jen nejvyšší temena skal. Bohužel za těch zhruba deset let, kdy jsem tu byl naposled, na rozdíl od jehličnatých vysazenců ona sama nepoporostla ani o píď.

Vzpomínám si, jak jsem byl tehdy pohledem na dlouhatánský skalnatý pás, vystupující jak přízrak z odlesněného terénu, nadšen... a jen co se modrá trasa vyhoupla na lesní cestu, která skály přibližně uprostřed protíná, hnal se k nim jak splašený. Vylezl jsem na první větší blok pod cestou a dlouho se kochal pohledem na divočinu, která se v mém rodném kraji nevidí.

Dnes jsem se ke skalnímu hřebeni lesem přiblížil z opačné strany a byl trochu zklamán tím, že se tohle úžasné uskupení co nevidět lidským zrakům ze zorného pole zase ztratí. Ze zvědavosti jsem vyšplhal na vrchol jedné skalky, ale žádný úžasný rozhled se nekonal, stejně zarostlé byly i ty ostatní. Zaujal mne sousední skalní útvar, jehož na sebe naskládané fylitové lavice byly (namísto malty) vymazány jakousi bělostnou hmotou, zářivou jak mramor. Ale houbeles mramor – obyčejný kvarcit to byl. To on všechna tahle fylitová skaliska zpevňuje, jinak už by se dávno rozpadla...

Rozmáčeným terénem okolo potůčku jsem se pak probil až na tu lesní cestu, která skaliska půlí na dvě téměř stejně dlouhé části, a když moje očička spatřila, že je ta horní pokryta už poněkud vzrostlejší hvozdovinou, mozek zavelel k průzkumu bojem. V prvních minutách jsem si myslel, že se snad už pomátl, protože o takové „cestě zarubané“ nepsal ani ten klasik, jehož díla jsme se ve škole povinně šprtali, pak jsem ale nečekanému dobrodružství brzy přišel na chuť – vždyť z něčeho mne přece ty hnáty po návratu domů bolet musí... a když něco při nových zážitcích pořádně bolí, tak se na to hned tak nezapomíná!

Pod posledním skalním úpatím jsem se dostal na dohled lesní cesty s modrou značkou a před výstupem na vlastní Volyň dopřál zhuntovanému tělíčku chvilku oddechu. Překysličený mozek ale namísto odpočinku zaktivoval mé druhé já a to na mne hned vypálilo připomínku:

„Jestlipak víš, že se tenhle skalnatý pás nazývá Mrtvým mužem neoprávněně? Ten mladý muž, který v roce 1921 tragicky zahynul, neskonal v těchto místech, ale v prudkých skalnatých svazích Volyně až o kilometr dál.“

„Ano, už sem o tom četl. A ty, gdyž si tak chytrý, tož ně pověz, jesli sa vrchol, na kerý včil obá dvá polezeme, tak menuje odjakživa, anebo to méno dostal až po návratu volyňských Čechů?“

Ticho a odpověď žádná.

„Aha, já sem zapomněl, že neumíš číst. No víš, vrtá ně to makoviců: na Ukrajině totiž existoval Český Malín, kerý roku 1871 založili a žili v něm přistěhovalci od Rakovníka, Lún a Žatca. Enomže v červenci 1943 ho přepadli nacisti a upálili v něm anebo zastřelili 374 obyvatel. Proč sa to stalo, ani dnes nigdo pořádně neví. Z dědiny sa zachránili enom ti, co to osudné ráno nebyli doma anebo stačili ze zapálených baráků utéct... no a potem pár desítek mladých chasníků, keří moseli Němcom odvézt a odvést ukradený majetek a dobytek. Po válce sa spolem s dalšíma volyňskýma Čechama vrátili dom do staréj vlasti. Navrátilci z Českého Malína ostali bývat tady v téj velkéj dědině pod horami hneď u Šumperka a tá sa v roce 1947 přemenovala z Frankštáta na Nový Malín.

No a gdyž dostala nové méno dědina, nedostala ho nakonec aj tá hora?“

Po průzkumu skalnatého pásu pod úbočím Volyně jsem si po blízké lesní cestě odskočil kousek dál do údolí, neboť jsem v protilehlém svahu nad novodobou pasekou na dálku zahlédl další výrazné skalní seskupení. Nad mýtinou s osamoceným skaliskem dole u potoka se vypíná větší rozeklaný skalní masív, ale ten je v současné době díky mladým hustým jehličnanům téměř nepřístupný. Nezbylo než se spokojit s několika obrázky za pomocí zoomu a vrátit se zpět na modrou, neboť hlavní plán dne byl jiný: vystoupat na vrchol Volyně a pokusit se najít (když už ne tu pravou vyhlídku označovanou jako Mrtvý muž) tak alespoň temeno skály s úžasnou vyhlídkou, kterou tady na stránkách Turistiky už prezentoval Aleš Matějíček.

Osud ale nebyl mým snům tentokrát nakloněn: jakoby nestačilo, že už jsem prošvihnul spoustu času průzkumem Ptačích skal a okolního kamení... nebe se najednou zatáhlo nízkou oblačností a při výstupu na hřeben Volyně mi pod prvním skaliskem, připomínajícího nějakou bytost zahleděnou do dáli, přeskočila žíla v noze. Nepomohl ani chvilkový odpočinek. Bolest se při každém kroku čím dál víc stupňovala a já mohl jen vzpomínat na můj první průchod hřebenem: tehdy jsem byl modrou turistickou cestou, která jednotlivá skaliska neobcházela, ale nekomromisně vedla přes jejich temena, nadšen k zbláznění a nejraději bych pana značkaře odměnil Nobelovou cenou.

Kdežto dnes? Byl jsem rád, že jsem se s bolavou hnátou tak tak doplazil k prvnímu skalnatému vrcholu Volyně. Bizarní fylitové útvary s vrásami zdobící jeho témě sice daly na chvilku bolesti zapomenout, ale myšlenka prozkoumat prudce klesající východní svah, který na mapách cz. zdobí množství hnědých ikonek skal, se za téhle situace stala naprostou utopií. Důkazem budiž to, že jsem před turistickým rozcestníkem Volyně skály, tu poslední kamennou hmotu, přes níž vedla značka horem - já, takový skalomilec - raději potupně obešel!

Nakonec jsem byl rád, když jsem vyšphal i na vrcholek Smrčníku (919 m) a se zaťatými zuby pajdal prudce klesající lesní cestou dolů do Malínské rokle.

Po dně hluboce zaříznutého horského údolí nad Novým Malínem jsem procházel ve svém životě už podruhé, leč stejně jako posledně nezbyl čas na podrobnější průzkum. Škoda, neboť by si i ona zasloužila zvýšenou pozornost. Jako ohromná jizva viditelná už z vlaku se hluboce zařezává do hornin spodněkarbonského až devonského stáří, kterými si kdysi prořezal cestu Malínský potůček. Vlastní rokle spadá od nadmořské výše 684 m do 490 metrů nadmořské výše a jejím dnem (občas schována pod listím) protéká a pobublává nejen již zmiňovaná vodoteč, ale prochází tudy shora od Kamence i prudce klesající lesní cesta, lemovaná zelenou turistickou značkou. Nad dnem soutěsky se zvedají prudké lesní svahy ozdobené rozervanými a stupňovitě nad sebou uloženými skalními útesy. Bohužel, v době vegetačního neklidu z nich přes listí stromů mnoho nevidět. Kromě zajímavých skalin se Malínská „tiesňava“ může pochlubit i svým vlastním stinným a vlhkým mikroklímatem. U dna údolí se daří jasanům a olším, svahy jsou pokryty hvozdem suťovým a nahoře nad hranou skal se daří už prosluněným a květnatým bučinám. V rokli byl objeven také vzácný druh mechu – šikoušek zelený.

Další zajímavostí je zbytek staré štoly Walihloch, nacházející se kdesi v horní části údolí. I když sem už ve středověku vedly stopy hledačů drahokamů a vzácných kovů, nic takového zde objeveno nebylo a ve štole se těžila jen hornina s velmi chudým obsahem železa - hnědel.

Za návštěvu by jistě stály i pozůstatky dřevěného hrádku jménem Burgstein, které se vypínají už vysoko nad skalnatou hranou soutěsky. I když z nich mnoho nezbylo, dojem z místa jistě navýší pohled na okolní divoký skalnatý terén.

Jenže aby tohle všechno člověk spatřil, musel by věnovat samostatné návštěvě Malínské rokle celý den. Já byl nakonec rád, že jsem se rovné dvě minuty před příjezdem mého spoje k domovu doplazil k malínské vlakové stanici a s umělými zuby, zaťatými až k prasknutí, pak do něj i přes tu hroznou bolest v noze nastoupil.

I přes to všechno jsem na Volyň nikterak nezanevřel a pevně věřím, že se na průzkum jejích svahů pokrytých zajímavými a pitoreskními skalními útvary jednou v plné síle vrátím...

Poslední aktualizace: 28.2.2019

Na Ptačí skály, Volyň, Smrčník a do Malínské rokle na mapě