Loading...
Po dně hluboce zaříznutého horského údolí nad Novým Malínem jsem na podzim loňského roku procházel ve svém životě už podruhé, leč stejně jako posledně nezbyl čas na podrobnější průzkum. Škoda. I když je Malínská rokle dle stupně atraktivity zastíněna např. soutěskou Bílé Opavy pod Pradědem, zasloužila by si ona zvýšenou pozornost. Jako ohromná jizva viditelná už z vlaku se hluboce zařezává do hornin spodněkarbonského až devonského stáří, kterými si kdysi prořezal cestu Malínský potůček. Vlastní rokle spadá od nadmořské výše 684 m do 490 metrů nadmořské výše a jejím dnem (občas schována pod listím) protéká a pobublává nejen již zmiňovaná vodoteč, ale prochází tudy shora od Kamence i prudce klesající lesní cesta, která je lemovaná zelenou turistickou značkou. Nad dnem soutěsky se zvedají prudké lesní svahy ozdobené rozervanými a stupňovitě nad sebou uloženými skalními útesy. Bohužel – v době vegetačního neklidu z nich přes listí stromů mnoho nevidět. Kromě zajímavých skalin se Malínská „tiesňava“ může pochlubit i svým vlastním stinným a vlhkým mikroklímatem. U dna údolí se daří jasanům a olším, svahy jsou pokryty hvozdem suťovým a daří se tu i prosluněným a květnatým bučinám. V rokli byl objeven také vzácný druh mechu – šikoušek zelený.
Další zajímavostí je zbytek staré štoly Walihloch, nacházející se kdesi v horní části údolí. I když sem už ve středověku vedly stopy hledačů drahokamů a vzácných kovů, nic takového zde objeveno nebylo a ve štole se těžila jen hornina s velmi chudým obsahem železa - hnědel.
Za návštěvu by jistě stály i pozůstatky dřevěného hrádku jménem Burgstein, které se vypínají už vysoko nad skalnatou hranou soutěsky. I když z nich mnoho nezbylo, dojem z místa jistě navýší pohled na okolní divoký skalnatý terén.
Jenže aby tohle všechno člověk spatřil, musel by věnovat samostatné návštěvě Malínské rokle celý den.
Nu, někdy snad tuto chybu napravím...