Dům čp. 11 na nám. Československé armády v Jaroměři

Jednopatrový měšťanský dům s mansardovou střechou čp. 11 v jihovýchodní části nám. Československé armády, později nazývaný jako "U Modré hvězdy" či prostě "Modrá hvězda", je gotického původu, který vznikl na dvojici sloučených parcel, ale někteří autoři hovoří o tom, že na tomto místě musel stát již nějaký objekt v románském slohu, tedy vlastně dva, když šlo o zcelený pozemek. Navíc při jeho opravách a úpravách terénu došlo k několika drobným nálezům z pravěké éry, takže již v neolitu v této lokalitě někdo sídlil.

Podrobné zprávy o domě z raného i pozdního středověku nemáme, natož o jeho vlastnících. Teprve v roce 1550 známe jeho prvního majitele, kterým byl Jan Skákal, jenž byl roku 1547 zmíněn jako městský konšel, který byl nejprve členem poselstva ke králi Ferdinandovi I. a posléze se účastnil zápisu městských majetků královské komoře do zemských desek. Ten ho ještě téhož roku prodal Adamovi Prochů. O 3 roky později ho získal koupí Jan Michalec a v roce 1556 soukeník Vojtěch, z čehož je nám jasné, že se v něm provozovalo soukenictví. Ale rovněž ne příliš dlouho, protože roku 1578 byl objekt zmíněn jako vlastnictví Dr. Jiřího Hanzla. V roce 1594 koupil dům Václav Poblic a zaplatil za něj 1 400 kop míšeňských, který byl tehdy majitelem řady objektů ve městě, např. roku 1588 koupil dům čp. 35. V roce 1612 připadl koupí Václavu Dubskému z Vitiněvsi, jenž se roku 1626 dočkal ocenění za své věrné služby císaři ve formě vladycké hodnosti, ale známý je nám již z dob, kdy býval ve službách Hanibala z Valdštejna a spravoval heřmanické panství, což mu přinášelo značné finanční prostředky, takže si již v roce 1611 koupil v Jaroměři dům čp. 11 a po něm další 2 objekty.

Za třicetileté války byl objekt nejprve vypleněn a posléze zapálen, takže z něj zůstaly pouhé pusté ruiny, které patřily Janu Dubskému z Vitiněvsi a na Pičíně. Delší dobu se s tímto stavem nic nedělo, protože v roce 1655 byl prodán Samuelu Sudliciovi, a to stále ještě jako pustý. Když tento zemřel, dostal se obnovený dům do majetku jeho vdovy a ta se ho vzdala roku 1705, kdy ho prodala Janu Hendrychovi. V roce 1719 ho koupil Kašpar Rus a roku 1757 se ho ujal Jan Payer. V té době je vidět, že se jeho majitelé často měnili, takže byl spíš pouhým objektem spekulativních úmyslů, tj. jak na něm vydělat a nic do něho příliš nevložit.

V roce 1761 ho koupil Josef Goll, za něhož došlo k úpravě domu, jenž byl roku 1776 prodán Františku Kroupovi. Za mistra řeznického a vlastníka domu Adama Kroupy objekt 16. dubna 1780 vyhořel, a to právě neopatrností majitele. Vzniklý požár nakonec zasáhl 20 domů na náměstí i děkanství, školu, kryt kostela a řadu objektů na Jakubském Předměstí. Spáleniště pak o rok později koupil Václav Matys, který na základech staré budovy nechal postavit nový objekt, i když podle všeho nešlo o úplnou novostavbu, protože k ušetření finančních prostředků byla využita část stojících zdí spáleniště. V té době tedy získala budova klasicistní vzhled, který byl narušen o více než století později úpravou fasády do secesního slohu (po roce 1900) a přestavěna byla též zadní část domu. V té době zde již byla nějaký čas hospoda U Modré hvězdy, o níž se nejvíce dozvíme z knihy "Vzpomínky ze staré i nové Jaroměře" od Václava Hejny, která vyšla roku 1936:

"Hostinec »U modré hvězdy«, přes 50 let v držení rodiny Julišovy, nejstarší restaurační místnost v prvém patře. V letech šedesátých až do roku 1875 nájemce pan Pokorný, výborný humorista, držíval také v neděli velké veřejné taneční zábavy; v sále byl velký kulečník na kterém při těchto zábavách sedávala kapela 6-8 mužů. Byl to první sekstet Jaroměřské kapely v němž byli zastoupeni: Matuška Václav. Holič Jan, Skalický Josef, Čeněk František (ochotník), dále tuším Pekárek a Pilbauer st.

Jednou při taneční zábavě strhl se rumraj a tu jeden zuřivý tanečník opřel se o podium a zvrátil celou kapelu na podlahu i s nástroji, ale nic se nestalo.

Po roce 1880 měla zde své sídlo jednota »Sokol«, odbývajíc zde rozličné zábavy a atrakce, zvláště pověstné vepřové hody a maškarní merendy. Zde také odbývány slavné »jartoky« spolku řeznického ve kterých jsme někteří členové ochotnické jednoty účinkovali v solových výstupech, zpěvních i deklamatorních. K těmto jartokům byli zváni vždy nejpřednější osoby města a vůkoli, takže při velké hostině a třeba i vojenské hudbě besedováno až do bílého rána. Do převzetí hostince ve vlastní vedení p. Janem Julišem, vystřídalo se několik nájemců, mezi nimi nezapomenutelný, výborný odborník hostinský pan Josef Martinek; vdova po něm v roce 1885 odevzdala restauraci panu Janu Julišovi mladšímu.

Hostinský pan Juliš byl osobnost populární, výborný společník a znamenitý humorista a vtipkař, který, ovšem bez ublížení, nenechal leckterou duši v městě napokoji a rád si dobral, aby hostům způsobil obveselení. Některé tyto osobní vtipy dovolím si zde uvésti. - Jeho nejlepším dlouholetým hostem byl pan Dr. Baštař. Ten, když tak z večera přišel, nechal si vypravovati od Juliše rozličné včerejší nebo denní novinky, zejména jaká byla návštěva věnečku a kdo všecko byl. Toť se ví pan Juliš měl spadeno na kolegy, zejména nejvíc na p. K., mě a jiné. »No, byl zde pan radní K., Vrchlický s Vrchlickou (byl jsem tenkráte ředitelem ochotníků), Plamínek s ní, a takoví tuti kvanty, mnoho z toho nekoukalo«, atd. - Po povodni roku 1897 přišla společnost několika pánů a dam na verandu k »Hvězdě«, aby nejlépe shlédli náš zničený park a dozvěděli se od pana Juliše velkost povodně a její následků. Když týž přišel jedna z dam povídá: »Pane Juliš byl byste tak laskav a nám popsal velikost povodně, výšku vody v parku a tak dále«. »O prosím, jemnost paní, s největší radostí. Tak počkaj, jak pak bych to nejdřív začal, - no tak s tou výškou třeba. Viděj támhle tu velkou klec s tím ptákem?« »Ano!« »No, ten byl na ty nejvyšší větvi a voda mu sahala až do p.....!« Šátky na ústa, smích a bylo po další přednášce.

Jednou asi o hodině po půlnoci přišel k »Hvězdě« takový blaseovaný pan lajtnant. »Poroučí pan lajtnant?« »Toť se ví«, odpovídá německy, »já chci šálek čokolády!« Pan Juliš jde do kuchyně a přijda zpátky oznamuje, že v kuchyni je tma. »Tak co si mám dát?« »Daj si pane lajtnant sulc«. »No tak mi přineste sulc«. - Jednou se na pana Dra Baštaře zlobil. Obdržel palmární účet a když jej prohlížel, přišel na položku: »za poradu dne toho a toho 2 zlaté«. Pan Juliš přemýšlí a povídá: »Bože, to byla neděle a já jsem skoro dopoledne spal«, sebral se hned a šel k panu doktorovi a vysvětluje mu, že žádnou poradu toho dne neměl, to že platit nebude. Pan doktor mu ale povídá: »Pamatujete se přece, že jsme byli večer spolu u vás na kanceláři venku, a že jste se vyptával a já že vám při »tom« vše vysvětlil«. No to se pamatuju, tak vědí co pane doktore, když je u nich ouřadování v ty »kanceláři« nebo v jejich jedno, tak jim to zaplatím«.

Takovýchto historek by byla celá kniha. - Po úmrtí p. Juliše přešel hostinec na dědice. Paní Julišová se provdala za pana Václava Duška, který jej ve své režii vede dále."

K výše citovanému musíme dodat to, že zde v roce 1848 nad půllitry vznikala de facto místní národní garda, pokud nepočítáme to, že svého času byla tato hospoda jedním z hlavních center společenského a kulturního života města, což se však v pozdějším období radikálně změnilo, neboť stejně tak jako všude, byl hostinec po únoru 1948 zabaven a následně změnil majitele také sám dům, jenž byl později v majetku Družstva "Zvičina". Z hotelu se posléze stal pouhý obytný dům, který byl 20. června 1979 zapsán do státního seznamu kulturních památek (viz https://pamatkovykatalog.cz/mestsky-dum-13306858) a v současné době náleží Ing. Miloši a Mgr. Dagmar Žďárkovým, přičemž v přízemních obchodních místnostech je dnes kadeřnictví a pizzerie (viz https://pizzatropea.cz/pizza-classic), ale různých provozoven se tu v minulosti vystřídalo mnohem více, z nichž je třeba ještě podtrhnout to, že zde půlstoletí fungovalo Lorencovo uzenářství s v širokém okolí vyhlášenými párky a ve druhém obchodě býval Fuchsův módní salon.

Dům čp. 11 na nám. Československé armády v Jaroměři na mapě