První česká přádelna a tkalcovna juty Josefa Etricha v Jaroměři

Jaroměř bývá nazývána jako město tří řek, což plně dokládá existenci mnoha zdejších mlýnů, z nichž se v průběhu staletí staly jiné provozy. Jako vznikla na místě Podzedního mlýna městská elektrárna, tak nedaleký mlýn na druhé straně Labe byl základem dnešního areálu podniku JUTA. Tento mlýn byl přezdíván různě, nejvíce jsou známa pojmenování Podskalní či Hubrikovský. Když bychom se o něm chtěli dozvědět více, tak bude nejlépe nahlédnout do knihy "Paměti královského věnného města Jaroměře nad Labem" od Antonína Knappa, v níž se píše toto: "Mlýn Hubrykovský (též Bakalářovský neb podskalní, nyní továrna na přízi p. Etricha) 1553. mlýn pod skalou od Jana Michalcova k. Adam mlynář; 1572 dr Jiřík bakalář, cís. rychtář; 1585. v rozdílech po něm uj. dcera Mandalena z Myslotína, provdaná potom za Zikmunda Straku z Nedabilic, od něhož 1601. k. Dorota Škornicová z Petrovic za 2205 k. m.; 1610. uj. syn Jiřík Škornice Balbín z Vorličné, který jej t. r. pr. panu Hanibalovi z Waldštejna na Heřmanicích; 1623. od nápadníkův po Anně Pekelské k. Marie Hubryková z Hennersdorfu a na Vestci; 1630.uj. Jan Hubryk z H. a dr. ještě 1643.; však 1659. náležel sirotkům po Janu Krištofovi, hraběti z Waldštejna, od jehož dcery Ludmily Maximiliany t. r. k. Jiřík Volf za 900 zl.; 1661. k. Václav Andreides; 1685. bratr jeho Jan; 1697. manžel Kateřiny Ondřejovy Václav Štejma; 1704. od Kateřiny Štejmovy k. obec; 1711. od obce k. Jakub Volf; 1716. k. opět obec se čtverým složením, pilou, olejnou a valchou punčochářskou; 1721. od obce k. Frant. Šrám; 1739. Václav Řehák; 1761. od Vojtěcha Brauna k. Tomáš Skála."

Po dalších změnách vlastníků, kdy byli majiteli mlýna Jan Ludvík (1782), Jan a Anna Ludvíkovi (1808), Ignatz Valenta (1836), zakoupil mlýn roku 1848 Josef Etrich, jenž byl zároveň vlastníkem přádelny lnu v Horním Starém Městě. Jeho syn Josef Etrich ho převzal v roce 1853. Nejprve nechal původní mlynářský provoz v provozu, ale protože mu mnoho nepřinášel, tak se rozhodl ho přestavět na přádelnu, kterou oficiálně otevřel 29. listopadu 1858. V letech 1858-1860 přistavěl k mlýnu čp. 25 podélnou jednoposchoďovou budovu přádelny lnu, jež měla roku 1872 9 800 vřeten. Tento provoz se stal prvním v českých zemích, kde se začalo zpracovávat jutové vlákno, které o něco později zcela vytlačilo lněné a konopné hrubé příze na výrobu provazů a pytlů. Lnářský provoz byl úplně zastaven v roce 1901. Vedle toho vzniklo roku 1869 bělidlo v Hořenicích, které bylo v roce 1883 přestavěno na tkalcovnu juty a ta byla zrušena roku 1915 (zbořena počátkem 30. let 20. století a na jejím místě měl vzniknout komplex obytných domů s říčními lázněmi podle plánů architekta Rudolfa Frasse, avšak zrealizován byl nakonec pouze dům čp. 51).

Přímo v Jaroměři byla juta zpracovávána již od roku 1881, kdy se rovněž změnil název firmy na "C. k. výs. první česká přádelna, niťárna a mechanická tkalcovna juty a přádelna lnu Josefa Etricha v Jaroměři", z něhož se v roce 1900 stala "Cís. král. výsadní první česká přádelna na jutu a niťárna. Strojnické tkalcovny na jutu a přádelna na len. Jos. Etrich. Jaroměř a Hořenice v Jaroměři", kdy rovněž vstoupil do firmy jako veřejný společník Josef Etrich ml. Přádelna a tkalcovna juty byla vybavena nejmodernějšími stroji, které tu roku 1882 instaloval a zprovoznil anglický odborník James Forbes. "Národní listy" o tomto přinesly 18. června 1882 tuto zprávu: "První česká přádelna juty a tkárna látek jutových p. Josefa Etricha v Jaroměři počala právě tyto dny pracovati. Vyrábí se předivo "Jute Tow" (tkané) čís. 1 až 8 a "Jute line" (osnova čís. 10 až 20). Posledněji se ani v Rakousku ani v Německu až dosud nevyráběla a musela se kupovati z Anglie a Francie. Snaživé české firmě p. Jos. Etricha v Jaroměři náleží zásluha, že toto důležité odvětví průmyslové v Čechách zavedla." V té době již měla přízemní budova trojici sedlových světlíků, aby bylo v závodě lépe vidět (v roce 1927 byla zasklením dvorů propojena s ostatními objekty). Vzmáhající se výroba potřebovala stále více energie, a tak byl roku 1886 pořízen nový parní stroj o 450 HP od královéhradecké strojírny Märky, Bromovský & Schulz. Díky zvýšené produkci vydělávala firma stále více finančních prostředků, a tak si v roce 1888 mohl Josef Etrich zakoupit panství Žíreč a Dubenec. 2. ledna 1901 zemřel Josef Etrich a jeho místo plně zaujal stejnojmenný syn. Záhy se však začalo nedostávat též místo, a tak byla v roce 1902 vyprojektována královéhradeckým stavitelem a architektem Františkem Plesnivým větší sálová tkalcovna juty, k jejíž realizaci došlo až roku 1906. Témuž je přiřazováno také autorství 20 m vysoké sprinklerové věže, kterou postavil v roce 1904 stavitel Josef Sehnoutka. Díky výše zmíněným krokům, jež nepoškodila ani velká stávka roku 1911, se firma stala členem Spojených jutařských závodů ve Vídni (něm. "Vereinigte Jutefabriken"), v nichž měla podíl 8,4 % základního kapitálu. V roce 1920 zase vstoupila do kartelu JUTA v Praze.

Vznik ČSR přinesl podniku též příležitosti v podobě nových zahraničních trhů (Rakousko, Německo, Maďarsko, Turecko, Jugoslávie, Švýcarsko, Dánsko, Velká Británie, USA apod.), takže se postupně hojily rány po následcích 1. světové války, i když sama firma měla to štěstí, že dodávala armádě jutové slamníky a pytle, takže její provoz nebyl tak narušen jako u ostatních závodů v oboru. Díky řediteli Janu Stárkovi proběhla další modernizace firmy. Roku 1925 byla v severní části areálu vybudována železobetonová automatická kotelna se zauhlovacím zařízením, jež bylo navrženo speciálně pro spalování méně kvalitního uhlí z malosvatoňovických dolů. Tato stavba, provedená Českomoravskou stavební společností, nevznikla pouze díky tomu, že Malé Svatoňovice byly mnohem blíže závodu než jiné uhelné pánve, a tudíž byla doprava odsud mnohem levnější, ale také proto, že již v roce 1918 se stala Etrichova firma jedním z akcionářů této důlní společnosti. Kromě toho byl vybudován přes 80 m vysoký komín a roku 1927 byla v od západu přistavěné strojovně zprovozněna parní turbína o 1 500 HP, jejímž výrobcem byla První brněnská strojírna. Poháněný generátor však byl značky AEG. Stavebních úprav a přestaveb však v areálu proběhlo takové množství, že je zde nejde ani chronologicky všechny vyjmenovat. Zmiňme např. rozšíření severní tkalcovny od jaroměřského stavitele Bohdana Kubečka. Klenotem se však stala již dávno vila čp. 27, kterou si nechal Josef Etrich st. postavit v roce 1873 a jeho syn Josef Etrich ml. ji přestavěl roku 1901 podle projektu vídeňského architekta Ernsta von Gotthilf-Miskolczy, jehož nejvýznamnějším českým dílem je novoklasicistní palác České eskomptní banky a úvěrového ústavu v Praze z let 1930-1932 (viz http://www.slavnevily.cz/vily/kralovehradecky/vila-josefa-ettricha). Původní zástavba tak během času postupně mizela, takže se zachovala pouze řada dělnických domků čp. 56-60 z let 1883-1889 a přestavěná kotelna čp. 50.

Továrně se dařilo stále více, již v roce 1933 měla 7 150 vřeten a 271 stavů na jutu. Ještě více je to vidět na počtu zaměstnanců, neboť v období konjunktury jich tu bylo více než tisíc (roku 1925 jich bylo 1 500, z toho 860 žen). Díky světové hospodářské krizi a s ní spojené stagnaci však musel závod značnou část zaměstnanců propustit, a tak v roce 1926 zaměstnával průměrně jen 970 dělníků. Za 2. světové války pracovala firma jako arizovaný majetek pod okupační správou. K 1. lednu 1946 došlo k jejímu znárodnění a podle vládního nařízení byla 15. ledna téhož roku zařazena do n. p. JUTA, továrny juty a konopí Praha. V roce 1948 byly podniku prodány budovy bývalého měšťanského špitálu, v nichž byl následně zřízen podnikový internát. V té době se firma pustila rovněž do výstavby činžovních domů při silnici z Růžové ulice k Hořenicím a přímo v jejím areálu byla zahájena výstavba nové mostní váhy.

Pod značkou JUTA fungoval podnik i nadále, i když jeho zařazení bylo mnohokrát měněno (JUTA, n. p., závod 4, Jaroměř). Velkou investicí se stala postupná modernizace strojního zařízení, k jejímuž dokončení došlo v roce 1960. Na přelomu 60. a 70. let 20. století se začalo navíc přecházet na produkci technických tkanin z polypropylenu a polyetylenu. Rozhodnutí o změně výroby v tkalcovně do roku 1970 bylo přijato v roce 1966. V letech 1974-1975 došlo k pořízení nových strojů. Následující desetiletí pak bylo ve znamení úspor paliv a energie a prohlubování brigád socialistické práce. Zdejší pobočka ČSVTS se zaměřila na centrální kontrolu teploty jednotlivých výrobních provozů instalací odporových snímačů, aby se ušetřila energie při provozu teplovzdušných zařízení. Zároveň se řešilo využití odpadního tepla z kondenzačních jímek na ohřívání vody v sociálních zařízeních. Roku 1988 se firma stala státním podnikem a v roce 1992 vznikla a. s. JUTA Dvůr Králové nad Labem, v jejímž rámci zůstal jaroměřský provoz dodnes. V roce 2001 zde byla zahájena dlouhodobá rekonstrukce, jež pokračuje i nadále. Více o této firmě lze najít na jejím webu: https://www.juta.cz.