Předchůdce tohoto jednopatrového domu se sedlovou střechou a s loubím se dvojicí arkád, který dnes na dálku upoutá pozornost svojí pestrou fasádou, jíž dominuje kombinace červené a růžové barvy, musel být vybudován již v 15. století, což nám dokládají dochované valeně zaklenuté sklepy pod ním.
O jeho prvních majitelích však máme zmínku až z počátku 17. století, kdy v roce 1606 koupil čp. 52 od Vojtěcha Horáka kněz podobojí Václav Fabri Strakonický. Při zápise musel slíbit, že "právem svým duchovním se nezastírajíc, jako jiný soused tomuto městskému právu státi bude a jemu poslušenství zachová". Jeho vdova Dorota Strakonická prodala dům roku 1613 Adamu Strejčkovi a v roce 1619 ho získal koupí Matouš Auhršpach. Posléze se měnili vlastníci budovy docela často. Roku 1629 ji koupil krejčovský cechmistr Václav Rejs (psán rovněž jako Reys), za něhož během třicetileté války vyhořela a byla obnovena v roce 1642, což by měl dokládat letopočet, jenž je vyveden pod slunečními hodinami mezi okny, které měly vzniknout v téže době (nejen o těchto slunečních hodinách si můžeme přečíst mnoho zajímavého zde:
https://sirrah.troja.mff.cuni.cz/~mira/slunecni_hodiny/slunecni_hodiny_CDROM.pdf nebo v časopisu "Povětroň":
https://sirrah.troja.mff.cuni.cz/~mira/ashk/povetron-2001-02.pdf).
Již zmíněný Václav Rejs je dochován v řadě zápisů, neboť byl často ve sporu s jinými obyvateli města. Nejvíce se tak dělo roku 1633, kdy mu byla jako cechmistrovi svěřena do opatrování cechovní pečeť a on ji spolu s registry a pokladnicí uložil do truhly v dolejší kapli kostela sv. Mikuláše, odkud zmizela i s ostatními věcmi. On obvinil Řehoře Uňkovského z toho, že zavinil tuto krádež jeho kabátu, věcí za více než 80 kop míšeňských a krejčovské cechovní pečeti a žádal, aby došlo k náhradě škody. Mezi oběma stranami pak došlo k dohodě a všichni byli uvedeni "v mír, pokoj a dobré přátelství, což si protivníci rukou dáním stvrdili". Stejně tak dopadl spor mezi staršími a mladšími cechmistry a Václavem Rejsem, jenž byl jimi obviněn z výše zmíněné ztráty. Zde došlo ke smíru, protože "zmrhání pečeti jich cechovní z kaply, poněvadž se příčinou a neopatrností jeho V. Reysa nestalo, nýbrž nenadálou a loupežní příhodou ve vojenském způsobu spolu s mnohými jinými věcmi".
V roce 1646 objekt zakoupil Krištof Wagner a roku 1667 Jiřík Hanuš. V té době byl dům opět pouhým spáleništěm, jež v roce 1670 postoupil Jiřík Hanuš Dorotě Wagnerové a o 4 roky později zakoupil jiné spáleniště, tentokrát domu čp. 28 na tzv. "Velké vartě". Nepochybně se stal spáleništěm při velkém požáru města 8. srpna téhož roku, ale nedá se vyloučit, že vyhořel již dříve. Zmíněný požár vznikl kolem 22.00 hod. v domě čp. 28, jenž tehdy náležel císařskému rychtáři Matyáši Švendovi z Rosenfeldu a vyžádal si celkem 44 vyhořelých domů. K tomu navíc kostely sv. Mikuláše a sv. Jakuba, děkanství, radnici, obecní mlýn, vodárnu, obecní sladovnu a další objekty. Dorota Wagnerová nejspíše začala s jeho obnovou, protože o 4 roky později se o čp. 52 nehovoří již jako o spáleništi, nýbrž o domě. V té době ho totiž zakoupil Matěj Lhotský. Vdova po něm se znovu provdala a objekt roku 1677 zapsala svému druhému manželovi Pavlu Webrovi. V roce 1707 ujal čp. 52 Daniel Weber a roku 1766 ho koupil Jan Lorenc.
V témže století byl dům vystavěn znovu nebo radikálně přestavěn. V tom se prameny úplně neshodnou, ale je jasné, že nějaká jeho část byla zachována, protože tehdy . Získal tak barokní podobu, aby koncem 18. století byl opětovně přestavěn do klasicistního vzhledu. K další radikální přestavbě objektu došlo v roce 1850, což má opět dokládat letopočet vyvedený na domě. V té době již dávno sloužil v přízemí k obchodním účelům a v patře se bydlelo. Roku 1905 byl jeho vlastníkem Antonín Vodák, dlouholetý a zasloužilý starosta města a předseda Spořitelny jaroměřské, jenž se velkou měrou zasloužil o konání krajinské výstavy v Jaroměři v roce 1887, o svolání tamního sjezdu mlynářů česko-moravských 14. srpna téhož roku (prvního na českém venkově) a zemřel 6. prosince 1907. V roce 1912 náležel dům Františce Vodákové, od níž ho roku 1921 získala Okresní hospodářská záložna (za 120 000 Kč), která vznikla na základě zemského výnosu z 22. března 1882, 8. prosince 1882 odbyla již svoji ustavující valnou hromadu a vlastní síň otevřela ve městě v létě 1883. V letech 1932-1934 došlo k dalším drobným rekonstrukcím budovy. O této době zkráceně vypráví "Ročenka knihovny a muzea v Jaroměři VI. 2001", v níž je podán tehdejší obraz domu takto: "Čp. 52 - Dům patřil Hospodářské záložně. V přízemí jeden z krámů patřil Z. Vítkové, druhý měl holič a kadeřník Jaroslav Kostelecký. V poschodí byla Zemědělská pojišťovna a bydlel tam její vedoucí Jiří Kuře." K tomuto jen dodám, že se nejednalo o klasickou pojišťovnu, nýbrž o pobočku Zemědělské nemocenské pojišťovny, založené 1. března 1923 a rozšířené v roce 1930, jež tu měla rovněž vlastního léčícího lékaře pro obvod města Jaroměře.
Po 2. světové válce se dům dostal do rukou státu a roku 1961 byl vlastněn a spravován Bytovým podnikem Náchod. 20. června 1979 došlo k jeho zápisu do státního seznamu kulturních památek. Za dlouhou dobu své existence se zde vystřídala řada nájemců a provozoven, např. v letech 1992-2000 tu byla provozována cestovní kancelář, v letech 1998-2008 realitní kancelář REX (viz https://www.rex-jaromer.cz) a naposledy se v domě nacházela trafika Jaroslavy Velebové. Více o tomto objektu, který byl naposledy zrekonstruován koncem 90. let 20. století a dnes náleží RNDr. Milanu a Zdeňce Voborníkovým, lze dohledat na webu památkářů:
https://pamatkovykatalog.cz/mestansky-dum-16314719.