Kostel Všech svatých v Probluzi

První listinná zmínka o probluzském kostele pochází ze starého popisu pražské diecéze, který byl sepsán mezi lety 1344-1350. V té době byl farním chrámem v královéhradeckém archidiakonátu a diakonátu. Papežského desátku platil v letech 1352- 1405 9 grošů. Faráři probluzští jsou uváděni bez udání jmen v konfirmačních knihách z let 1354 a 1358. Někdy tehdy koupili někteří dobrodinci pro špitál sv. Anny v Hradci Králové od zdejších vladyků půl šesta lánu ve vsi Probluzi, což císař Karel IV. svým listem ze 17. ledna 1358 potvrdil. O 20 let později náleželo podací právo městu Hradci Králové a panošům probluzským a přímským. 6. března téhož roku byl totiž na místo zemřelého kněze Ambrože jmenován solnický kněz Jan, avšak v ten způsob, že napříště mají obě strany podací právo vykonávat střídavě, jednou totiž město a po druhé panoši. Druhou stranou podaný kněz Sulek ustoupil. V roce 1384 najal plebán Jan obročí. Z roku 1396 je zmínka o plebánu Mikoláši, který byl v roce 1402 také královéhradeckým děkanem. V roce 1414 věnoval Jan z Přímu zdejšímu kostelu 45 grošů ročního platu a o 3 roky později prodal své dědiny v Nízkém Přímu a úrok z kmetcího dvora v Probluzi s částí kostelního podacího tamtéž Janu Čechovi z Hradce Králové za 240 kop grošů.

Před husitskými válkami patřila Probluz klášteru dominikánek u sv. Jiří v Hradci Králové a po jeho zničení ji roku 1437 zapsal císař Zikmund Lucemburský Diviši Bořkovi z Miletínka. Později byla ves zastavena Jiřímu z Hustířan, po něm Burianovi z Lípy a v roce 1465 Matěji Salavovi z Lípy, jehož zástava byla potvrzena roku 1478 králem Vladislavem II. V roce 1496 bylo tím samým panovníkem ustanoveno, že za života Matěje Salavy z Lípy a jeho synů nemá být ves vyplacena, leda od jeptišek svatojiřských, kdyby opět ve svém klášteře bydlely a své majetky chtěly užívat. Počátkem 16. století vlastnil Probluz Bořek Boharynský z Hrádku. Po jeho smrti ji roku 1539 jeho manželka Salomena prodala spolu s Horním a Dolním Přímem městu Hradci Králové, kterému byly tyto majetky zkonfiskovány v roce 1547 a prodány Janu z Pernštejna. Ten již o 10 dní později toto zboží prodal rytíři Janu Holcovi z Nemošic. Po jeho smrti roku 1566 se stala vlastnicí Probluze jeho dcera Kateřina, jež byla provdána za Bořka mladšího Hamzu ze Zábědovic a zemřela v roce 1586. Následujícího roku držel Přím Václav starší Záruba z Hustířan a v jeho rodu zůstal až do roku 1650, kdy ho nabyla Lidmila Majdalena Zárubová z Hustířan, provdaná za rytíře Oldřicha Linharta z Vinoře na Popovicích. Tito manželé darovali zdejšímu kostelu roku 1655 zvon. Jejich syn Rudolf Ferdinand ustanovil jako dědice svých majetků jezuity, ale ve svém kšaftu jim uložil za povinnost, „aby se v kostele v Probluzi, co ze dřeva jest, zbořilo a z cihel vystavělo a klenutím obtáhlo, pak aby se udělala nápodobná zvonice.“

Jezuité se rozhodli postavit nový kostel až v letech 1690-1691, přičemž stavba byla svěřena Karlu Labuškovi. Již 4. listopadu 1691, ještě před vysvěcením kostela, zde byla díky zvláštnímu povolení odsloužena první mše svatá. Následujícího roku byl hřbitov ohrazen dřevěným plotem a zděnou bránou. 17. června 1692 byl kostel i hřbitov slavnostně posvěcen. Služby Boží tu však přisluhoval nechanický farář, vždy třetí týden v měsíci za remuneraci 14 zlatých ročně. Roku 1716 měli jezuité objednat do probluzského kostela obraz od královéhradeckého malíře Ignáce Kapouna (psán jako Ignatius Kapaun) za 71 zlatých.

Po odchodu utrakvistických kněží spravovali zdejší kostel královéhradečtí minorité a po nich se ho ujal nechanický farář. To trvalo do roku 1765, kdy byl na žádost rektora královéhradecké koleje dosazen nezávislý od nechanického faráře administrátor v osobě žamberského kaplana Jakuba Rozvody, který byl o 2 roky později ustanoven skutečným farářem. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 připadlo přímské panství studijnímu fondu, roku 1806 bylo prodáno W. Klementovi a W. Slivenskému a v roce 1811 přešlo na rodinu Riedlovu, které náleželo až do roku 1879, kdy bylo prodáno Janu hraběti Harrachovi. Osudným pro kostel byl 3. července 1866, kdy tu probíhaly boje mezi rakouskými a pruskými vojáky. Jako památka na toto období jsou 2 dělostřelecké koule, jež jsou zazděné ve fasádě věže, která byla při bitvě značně poškozena. Po následném požáru došlo k její opravě, přičemž byla o jedno patro snížena a místo cibulovité báně byla přikryta úzkým, čtyřbokým hrotem, který je pobitý plechem. V roce 1867 byla zahájena výstavba kamenné zdi kolem hřbitova, jež nebyla ukončena ani roku 1872, což vyvolalo nesouhlas vedení obce. Na jaře 1903 byly pořízeny věžní hodiny od firmy K. Adamec z Čáslavi. Hodinář si za svoji práci řekl 870 K, úprava věže vyšla na 217,49 K. Hodiny byly uvedeny do chodu 13. června 1903. Roku 1928 došlo k důkladné obnově kostela. Poslední výraznou opravou byla v roce 2011 renovace varhan z roku 1686 (podle jiných zdrojů až z roku 1692), jež byly přestavěny v roce 1881 Janem Severou z Nového Bydžova a opraveny Karlem Ryglevičem roku 1928. V současné době je kostel filiálním do Nechanic.

Tato jednolodní obdélníková stavba s pravoúhlým presbytářem s obdélníkovou sakristií na severní straně a hranolovou věží před západním průčelím má stěny lodi členěny pilíři se sdruženými pilastry. Strop je sklenut dvěma poli valené klenby. Kněžiště, sklenuté také valenou klenbou s lunetami, se otvírá do lodi půlkruhovým vítězným obloukem, vroubeným archivoltou profilu architravu. Nad tou se nachází nápis z roku 1690: „EX PIO TESTAMENTO RVDOLPHI Z WINOŘE SOCIETAS IESV POSVIT.“ Sakristie má též valenou klenbu.

Zařízení kostela je raně barokní z konce 17. a počátku 18. století. Hlavní oltář je pravoúhlý a rozvilinový (akantový s páskou). Na prkně na jeho zadní straně stojí slova: „Tutce pinxit anno 1769“. Uprostřed je umístěn obraz Všech svatých a vrcholem oltáře je koruna. Autorem obrazu je František Rozyna (podle jiných pramenů Václav Rozyna) a pochází z roku 1690. Tomuto jezuitovi jsou připisovány i ostatní obrazy z té doby. Na moderních konzolách jsou umístěny sochy sv. Václava a sv. Ludmily z let 1730-1740. V té době byla čelní strana menzy doplněna o rokokovou řezbu umírajícího sv. Ignáce z Loyoly mezi dvěma klečícími mnichy. Vedle umístěny dva vedlejší oltáře s akantovými oválnými rámci. V pravém je umístěn obraz sv. Ignáce z Loyoly a na vrcholu soška Ježíška jako děcka - krále. Nalevo se nachází obraz Sv. rodiny se sv. Annou. Barokní kazatelna je zdobená boltcovými ornamenty a na stříšce má sochu Krista jako Salvatora mundi z roku 1690.

Před hlavním i oběma postranními oltáři jsou krypty. Pod kazatelnou je umístěn náhrobní kámen Alžběty ze Zábědovic z roku 1575. Za presbytářem je umístěna pozdně klasicistní hrobka rodiny Riedlovy z doby před rokem 1900. Při zdi presbytáře je novoklasicistní náhrobek od J. F. J. Černého z Hořic. Další náhrobníky jsou zevně kostela. Figurální z roku 1566, patřící rytíři Janu staršímu Holcovi z Nemošic a na Přímě, a erbovní z roku 1575. Kolem kostela se nachází starý zrušený hřbitov, který obsahuje mnoho náhrobků z pruskorakouské války v roce 1866.

Na věži visely původně 3 zvony, jež byly slavnostně posvěceny 21. května 1699. Velký byl zasvěcen sv. Václavu, prostřední sv. Ignáci a malý sv. Aloisiovi. Později zde byly jen 2 zvony. První s nápisem: „GA HLAS WOLAGYCYHO NA POVSSTI SPRAWTE CESTV PANIE. 1753 SLYT GEST OD JANA ZEIDY W WYSOKYM MEGTIE.“ (podle Cechnera o průměru 76 cm, výšce 70 cm a s před nápisem se nacházejícím rokem 1853, podle článku Morice Lüssnera v Methodovi ze 30. května 1883 o průměru 77 cm a s před nápisem se nacházejícím rokem 1753) a druhý s textem: „L. P. 1655 VROZENY A STATECZNY RITIRZ P. WOLDRZICH LINHART Z WINORZE NA PRZIME A POPOWICZICH DAL SLIWATI TENTO ZWON K ZADUSSI PROBVSKEMU WSSECH SWATYCH W MESTE HRADCZI V MATESA EKNERA ZWON:“ (podle Cechnera o průměru 89 cm a výšce 69 cm, podle Lüssnera o průměru 86 cm). Pod erby pánů z Vinoře a z Hustířan je zkratka: „V.R.A.S.R.P.Z.W.A.N.A.P.A.P.L.M.Z.W.R.Z.Z.H.A.N.A.P.“, která má znamenat - Urozený a statečný rytíř pan z Winoře a na Přímě a Popovicích. Lidmila Majdalena z Winoře rozená Zárubová z Hustířan a na Přímě. Během 1. světové války byl zabrán mladší zvon. V roce 1928 byly pořízeny nové 2 zvony od kuklenské firmy Buřil a Riss - sv. Václav o hmotnosti 545 kg a sv. Josef o hmotnosti 36 kg. Oba vyšly na 16 653 Kč. Starý zvon tehdy získal nové srdce a byl přeložen na jiné místo, aby bil jinak než dosud. Za 2. světové války kostel nepřišel o žádný zvon, neboť např. o jednom bylo prohlášeno, že je slit z podřadného materiálu a zatím se jím nezvonilo, aby nebylo slyšet, že to není pravda.