Socha Panny Marie v Probluzi

Velkým symbolem probluzské návsi je její sochařská výzdoba, která pochází z 90. let 19. století a jejími iniciátory byl zdejší farář P. Jan Brunclík spolu s c. k. ředitelem odborné školy sochařské v Hořicích Vilémem Dokoupilem, přičemž nejdříve tu byly zřízeny sochy Vzkříšení a Smrti, jež měly krášlit vchod na hřbitov. Provedeny byly se svolením ministerstva kultu a vyučování úplně zdarma v dílnách c. k. odborné školy sochařské a kamenické v Hořicích. Skici k oběma sochám podal profesor Moric Černil na téže škole a modely i vysekání v kameni provedli žáci téhož ústavu. K jejich posvěcení došlo 3. července 1892 místním farářem.

Dominantou výše jmenované lokality je však socha Panny Marie, která byla přivezena do Probluzi 5. dubna 1899 z Hořic jako dar tamní c. k. odborné školy sochařské a kamenické, jež ji rovněž zhotovila. Její převoz byl složen z 10 koňských povozů místních občanů, s nimiž přijela rovněž pětice žáků a jeden odborný učitel – Josef Šolc. Kvůli špatnému a deštivému počasí však byla její instalace přesunuta na druhý den. Usazování sochy měli na starosti výše zmínění žáci pod vedením učitele Josefa Šolce a některých namáhavějších pracích spolupracovali opět zdejší občané. Nejprve byly vybudovány základy, poté položeny stupně a po 5 dnech bylo kompletně hotovo.

Již 4. dubna 1899 probluzské obecní zastupitelstvo jmenovalo ředitele hořické odborné školy Viléma Dokoupila a probluzského faráře P. Jana Brunclíka prvními čestnými občany obce, a to jako uznání jejich zásluh o ozdobu chrámu Páně a péči o zdar a rozkvět obce. Čestné diplomy byly odevzdány prostřednictvím deputace. O této události referovala i „Národní politika“, jež vyšla 12. dubna 1899: „Čestné občanství. Zastupitelstvo obce Probluze jmenovalo v řádné schůzi 4. dubna konané p. Viléma Dokoupila, řiditele c. k. odborné školy sochařsko-kamenické v Hořicích, a dp. Faráře probluzského Jana N. Brunclíka čestnými občany probluzskými za zásluhy, jichž sobě získali o zvelebení a okrášlení obce. Zásluhou jmenovaných pánů dostalo se dříve kostelu a hřbitovu cenných předmětů a nyní samé obci Probluzi darována krásná socha Panny Marie, která má býti u příležitosti sv. biřmování dne 26. května t. r. ndp. Biskupem královéhradeckým posvěcena.“

K slavnostnímu posvěcení sochy skutečně došlo 26. května 1899, kdy na Probluz zavítal v souvislosti s generální kanonickou vizitací a zdejším sv. biřmováním královéhradecký biskup Mons. Edvard Jan Nepomuk Brynych. Tomu vyjelo naproti až k Březině banderium 30 jezdců a u slavobrány byl očekáván úřednictvem hraběte Jana z Harrachů, zástupci všech přifařených obcí, všech ve farnosti se nacházejících spolků (Čtenářsko-hospodářská Beseda Probluzská, SDH Dolní Přím, SDH Horní Přím, SDH Střezetice) a mnohými dalšími občany. Při uvítací řeči faráře Brunclíka přijel jako zástupce svého otce hraběte Jana, hrabě Otto z Harrachů. Jménem farní obce uvítal královéhradeckého biskupa starosta František Frydrych, jenž tehdy řekl:

„Vaše biskupská Milosti!

Jménem místní obce Probluze, jakož i všech obcí přifařených Vás milovaný Vrchní Pastýři náš srdečně vítám. Vítáme Vás všickni se synovskou oddaností a věrností. Vítáme jako apoštola míru a lásky, kterýž obětuje se pro spasení svých svěřenců, pro dobro svaté církve a pro blaho své rodné vlasti. Těšíme se nevýslovně na tak velevzácnou návštěvu Vaši, neboť jsme pevně přesvědčeni, že přinášíte nám milosti převeliké, zvláště dorostu našemu, náději to národa našeho. Všickni žádostiví jsme Vašeho svatého požehnání, které nám apoštolskou rukou svou uděliti ráčíte, by na nás stále spočívalo a nás v té naší víře, víře katolické, stále více a více utvrzovalo, bychom po příkladu Vašem statečně a neohroženě hájili si to pravé náboženství naše, bez kteréhož bychom nebyli na tom světě ani po smrti šťastni a blaženi. Přejeme si bychom tím svatým požehnáním Vaším posilněni byli také ku lásce naší milé české vlasti, kterážto pro pravdu právě tak jako Vy tolik již vytrpěla. Přejeme si, bychom též po příkladu Vašem jsouce Vámi požehnáni, jako dítky svatého Václava a svaté Ludmily všickni ve zbožnosti jakož i ve svornosti a bratrské lásce spokojeni byli a tak milému Bohu a drahé naší vlasti si života svého věnovali. A račiž býti Vaše biskupská Milosti ubezpečena o naší upřímné lásce a věrnosti, s kterou přicházíme vstříc. Já jménem všech přifařených osadníků volám: Zdráv, požehnán a dlouho nám zachován budiž milovaný Biskup náš!!! Sláva!“

Po trojnásobném provolání slávy děkovně promluvil sám biskup. Následně ho uvítal jménem učitelského sboru místní řídící učitel. Sama socha byla posvěcena přímo před sv. biřmováním. Po svěcení přednesla slečna Mařenka Hejcmanová báseň k Rodičce Boží, kterou složil P. Jan Brunclík:

„Přesvatá Rodičko Boží!

Jak milostivě na nás zíráš s přívětivou tváří,
Ve své převelebné, divuplné svatozáři!
Ty máti vznešená, ochrano svatá našich citů!
Jak jitřenka, když z mrákot nočních v jasném svitu
Do červánků zlatolemu halí se ve svém tetelení:
Tak nám Ty srdce více jímáš v zbožném zanícení!

Kam kroky šinem svoje v pozemské té pouti,
K Tobě, ó Matko, skládáme své cíle vřelé.
Své tužby k Tobě nesem, své prosby smělé.
Ku Tobě spěchá noha zbožně pokleknouti:
Ty záštitou Jsi reku, i štvanému robu,
Tys útočištěm naším od kolíbky až ku hrobu.

V objetí spánku dřímá děcko sladce, jemně.
Tvé lásky mateřské bezměrná píle,
Zlatého mládí sladí blahé chvíle.
Leč v dálí se halí příští jeho osud temně,
A zloba světa láká v nástrahy nevděčné:
Ty ale v ochranu nás béřeš na dráze spásy věčné!

Pak léta mžikem plynou; z děcka jinoch vzroste.
A děva, jež květem mládí, vnadou cností libě dýše
Jak seslala bys Ty ji z nebeské své výše;
A jak růže rozvíjí se v zbožné spanilosti prosté,
A (jak) láskou srdce vzňata v tužbě přehoroucí:
Vyslýcháš Ty láskou svojí prosby jejich vroucí.

Když bouř se děsná zvédá, vlasti zkáza kyne,
A rozkácený vrah v poušť mění české kraje,
Když mečem, ohněm, střelou ničí naše ráje,
A hladem, morem, bědou lidstvo zmírá, jako na Hostýně,
Ó jak tu nesou se prosby, zraky, slzou vlahé,
K Tobě, ó Máti drahá, za blaho vlasti drahé!

Když duši starost tísní, srdce hoře svírá,
Když bol náš marně citu, marně těchy hledá,
Když zášť se na nás šklebí, lidská zloba bledá,
A záhuby se propast děsná před námi otvírá,
Když srdcí nejdražších nám kyne odloučení
U srdce Tvého, Máti, najdeme ulehčení.

Tak v strasti, v kříži, tak v žití blahém, v radování
Ku Tobě citů vzdechy, a naděje své nesem,
Ať tísněni zlobou, bouří, ať šťastni blahem, plesem,
Při svitu života i v stínu umírání,
Po radostech pak žíti i v strastech do únavy:
V Tvou ochranu mocnou složíme své šedé hlavy!

Nuže, výš a výš se zvédej v nemalé své kráse,
Ty socho, teď svěcená, ozdobo a chloubo naše,
Překrásný obraze té svaté Matky Messiáše!
Buď štítem nám a pomoci ku spáse!
Kéž s myslí zbožnou náš k Tobě se zvédá duch -
A nás tu pojí (v té naší vísce) svorností a lásky kruh,
Ať jedno jsme, jedna mysl, jedno srdce, jak jeden druh
A jednou se dostanem k Tobě, ó Matko, tam, kde věčný sídlí Bůh!“