Lužická muka v Jaroměři

Česko-lužické vztahy byly vždy velmi bohaté a jejich vývoj by minimálně vydal na jednosvazkové knižní dílo. Nejhorším obdobím se však stal nástup Adolfa Hitlera na post německého kancléře, neboť je jasné, že tento člověk necítil s nikým, natož se slovanskými "podlidmi", kteří obývali Horní a Dolní Lužici. Netrvalo tedy dlouho a v celém Československu se začalo ve velkém pomáhat Lužickým Srbům, připomínat jejich dějiny, jazyk a kulturu. Vznikaly další odnože česko-lužických spolků a jedna taková se 28. října 1933 usídlila rovněž v Jaroměři, která k 31. prosinci 1934 měla 82 členů. V jejím čele tehdy stáli: předseda Vladislav Čerych, průmyslník z Josefova; místopředseda Max Lederer, vrchní inspektor státních drah; jednatel Stanislav Kajwas, učitel; pokladnice Anči Šmahelová, předsedkyně odboru ÚMŠ.

Jednalo se o místní odbor Společnosti přátel Lužice (do roku 1932 Československo-lužický spolek "Adolf Černý" v Praze), jemuž nebylo jedno, že bratrský slovanský národ postupně plyne k osudu germanizace nebo své úplné fyzické likvidace. Vedle různých finančních i hmotných podpor se jeho členové snažili vzburcovat zdejší lid k ještě větší pomoci a upozornit ho na to, že Lužičané nemohou pod Adolfem Hitlerem prostě přežít. K tomu měla posloužit řada různých společenských a kulturních akcí, z nichž tou největší se stal v červnu 1935 nápad zhotovení tzv. Lužických božích muk, jenž byl vysloven v rámci volných návrhů. Spolu s ním se objevil také nápad na zřízení lužického oddělení v městské knihovně.

A proč zrovna tento objekt? Klasická Boží muka jsou totiž symbolickým zobrazením sloupu, u něhož dal Pilát Pontský bičovat Ježíše Krista, a poprvé se objevila v 11. století ve Francii, kde byla zřizována u hřbitovů. Právě u nich se inspirovala členská základna jaroměřských přátel Lužice, že by právě tento sloup mohl splňovat hlavní svůj úkol - připomínat pohnuté osudy Lužických Srbů a každodenní boj za jejich práva, existující již několik staletí, ale postupně stále složitější a nebezpečnější.

Místní odbor Společnosti přátel Lužice vykonal výborovou schůzi 6. záři 1935 v hotelu "Pošta", kde se všichni definitivně usnesli na tom, aby byla v Jaroměři vybudována Lužická muka. Otázkou se však stalo, kým budou provedena a na jakém místě budou stát, aby byla umístěna na nějakém význačnějším místě a nebyla zastrčená kdesi mimo. Z tohoto důvodu začala jednání s městem, aby mohla být uspořádána v květnu 1936 slavnost jejich odhalení, ale díky různým zádrhelům a technickým záležitostem docházelo k postupnému prodlení, takže slavnostní odhalení bylo odloženo. Původně se totiž mělo konat 31. května 1936 a tehdy byly všechny místní spolky zažádány o to, aby v ten den nic nepořádaly a se svou členskou základnou se zúčastnily této slavnosti.

Úspěchem alespoň skončilo hledání autora Lužických muk, jímž se stal sochař Václav Antonín Wagner (26. září 1897 Jaroměř - 26. září 1944 tamtéž), jehož díla můžeme dodnes obdivovat na mnoha místech ve Dvoře Králové nad Labem a v Jaroměři. Není tedy pravdou, že vznikla v roce 1930, jak se mnohdy uvádí, např. na webu památkářů (viz https://pamatkovykatalog.cz/luzicka-bozi-muka-2156327). Řada autorů si totiž nevšimla, že poprvé bylo toto dílo dobře výčtově zařazeno K. Meisnerem a V. Šubrtem v jejich článku "Za Václavem Wagnerem na jaroměřském hřbitově", jenž vyšel ve vlastivědném časopisu jaroměřského kraje "Jaroměřsko" v září 1949. K tomu ještě musíme dodat, že architektonickou část Lužických muk měl na svědomí jeho bratr Antonín Wagner (5. prosince 1904 Jaroměř - 11. ledna 1978 tamtéž), který se vedle sochařství věnoval rovněž architektuře a restaurování.

V květnu 1936 vyslovilo město souhlas s tím. aby Lužická muka byla umístěna v malém sadu u vily továrníka Stanislava Polického na Ptákách. kde se již nalézala Švehlova lípa. Nebylo to nic divného, protože tato výrazná jaroměřská osobnost měla pochopení pro všechny národovecké záležitosti a s nimi spojené akce, na něž směřovaly jak z firemních, tak přímo z osobních peněz velké částky. Nový termín slavnostního odhalení Lužických muk byl stanoven na 7. června 1936, což nám dokládá zmínka v "Národních listech" ze 4. června 1936:

"Lužická muka.

E - Jaroměř, 4. června.

V neděli 7. června dopoledne budou odhalena v Jaroměři "lužická muka" první toho druhu v republice. Jsou dílem sochaře Václava a architekta Antonína Wagnera. Na štíhlém sloupku je kaplička, v níž je umístěna alegorie upoutané Lužice. Lužický nápis "Trač dyrby Serbswo zawostač" a slova Vrchlického: "Jen chtějte, národ nezhyne" označují nám účel muk: připomínati utrpení lužických Srbů, ale i vyzývat k statečné obraně. Při odhalení pronese slavnostní projev poslanec J. Dubický, místopředseda N. J. S."

A jak bylo ve výše jmenovaném listě napsáno, tak se i stalo! Velká národní slavnost se slavnostním projevem poslance Josefa Dubického se tehdy povedla, neboť přilákala obyvatelstvo jak z města a jeho okolí, tak ze vzdálenějších částí kraje i republiky. Nedlouho poté však obsadili naši zemi němečtí okupanté a bylo jasné, že pískovcová Lužická muka jim budou trnem v oku, což se také stalo a objekt byl jimi zlikvidován. Ne však úplně, protože jedné noci se z něho ztratila soška "Lužice v utrpení", kterou zachránil před zničením autorův bratr.

Hned po osvobození se však začalo opětovně jednat o jejich znovuzřízení. Podle původního návrhu byla vytesána jejich kopie, která byla slavnostně odhalena po přísaze nováčků a přehlídce nové vojenské posádky 28. října 1945, i když někde se objevují informace, že ve skutečnosti šlo o originál, který byl také zachráněn a za 2. světové války ukrýván. Nejsem však pamětník, tak nemohu jasně říci, co je pravdou, zda jde o originál nebo podle něj vytvořenou kopii. Později však byla odcizena soška z jejich niky a objekt se stával častou obětí vandalů, takže dnes vypadá tak, jak vypadá, i když již 28. února 1964 byl zapsán do státního seznamu kulturních památek, což však nemá na jeho stav vliv, když se nedočkal alespoň kopie odcizené sošky. Jde sice o drobný objekt, ale jeho význam je nadčasový, možná má v dnešní době ještě větší smysl a důležitost, protože boj za národní a kulturní svobodu nikdy nekončí. Právě naopak!