Roháj

Toto místo na levém břehu Labe na pomezí Lochenic, Skaličky a Ruseka bývalo též nazýváno jako „Rozháj“ nebo „Pod strouhou“. Původně bylo kompletně zalesněné, později to byly lučiny, červená pole s naplaveninami a mnohými tůněmi. V roce 1840 byla tato lokalita nazývána jako „Položeny pod Skalau za Labem“ a většina z ní byla obecním majetkem, což dokazuje císařský otisk stabilního katastru z téhož roku od adjunkta 1. třídy Antona Dilga a geometra 2. třídy Wenzla Löschnera. Převážně dubový les „Roháj“, tehdy psán jako „Rohay“, se nacházel na místě dnešní severní části Správčického písníku a náležel královéhradeckému magistrátu. V jeho blízkosti též žil městský hajný.

Roháj byl kácen v letech 1860-1868 a 1906, ale poprvé se tu ve větším začalo mýtit již ve 40. letech 19. století, protože tehdy byla v souvislosti s výstavbou železnice z Brna do Prahy vyvolána velká poptávka po dubovém dřevu, a tudíž jeho cena rostla. Jedna z největších těžeb proběhla v „Roháji“ v roce 1846. O likvidaci „Roháje“ píše Ludvík Domečka s Františkem Ladislavem Sálem ve svém díle „Královéhradecko. Místopis I. dílu 1. část. Místopis soudního okresu královéhradeckého“ z roku 1928 toto: „R. 1865 vyhořelo 17 čísel. Téhož roku usneseno bylo měst. zastupitelstvem v Hradci Král., aby les Rozháj ve výměře 16 jiter 1240 čtv. sáhů byl postupně vykácen a v louky proměněn. Z výměry té bylo 9 jiter, 1074 čtv. sáhů lesa dospělého a 7 j., 166 čtvr. sáhů kultur. Dnes Rozhájem nebo Rohájem zvou se městské pozemky, na nichž les ten stával.“

Zdejší pozemky poté magistrát většinou pronajímal jiným hospodářům, kteří museli nejprve na obecní vrub složit nevratné kauce. Roku 1908 nařídil lesnímu úřadu, aby nechal opravit most, vedoucí k pozemkům v „Rozháji“. Po vzniku písníku bylo toto označení posunuto severněji do jeho dnešního položení. Zdejší luka a pole byla dražebně pronajímána různým pachtýřům a stejně tak se lišilo pachtovné z nich. Například v roce 1932 činilo pachtovné za „Rozháj“ a „Okraje“ 8 550 Kč, roku 1934 6 978 Kč, v roce 1936 7 400 Kč a roku 1938 7 400 Kč.

Při odvodňování této lokality na pomezí lochenického a skaličského katastru, kdy byla na nejjižnějším místě vykopána pod někdejším labským břehem jímka, do které se stahovala voda, odkud pak byla odváděna do Labe a získanou zeminou byly zasypávány příkopy, bylo v roce 1872 objeveno mnoho nálezů z období doby kamenné i mladší doby bronzové. Šlo zejména o 2 bronzové sekyrky, srpek a kladívko s otvorem, jež získal rolník J. Rydlo v Nahořanech, dále část bronzové nádoby a jiné bronzové předměty, které se dostaly do sbírky Jana barona Liebiga ve Smiřicích, a později ještě řídícím učitelem Pultrem bronzová sekyrka.

Vedle toho tu dělníci nalezli mnoho spirál i chomáčů zlatých drátů, které se však nedochovaly, neboť došlo k jejich zpeněžení. Poklasný Zilvar za jejich část obdržel od josefovského zlatníka Rudiše 400 zl., se zbytkem se nato vydal do Hradce Králové. Trojice dělníků je naopak prodala židovskému obchodníku Simonu Levymu ve Velké Skalici. Na sever od ní se našlo roku 1897 popelnicové pohřebiště lužické kultury, jež však bylo rozmetáno parním pluhem. Část střepů s některými ornamenty se dostala do rukou konzervátora Ludvíka Šnajdra, případně již zmíněného řídícího učitele Pultra. O tomto všem píše stručně rovněž Antonín Cechner ve svém „Soupisu památek historických a uměleckých v království Českém od pravěku do počátku XIX. století“ z roku 1904:

„Skalička.

Při odvodňování polohy »Rohaj« bylo nalezeno r. 1872 mnoho předhistorických předmětů z kamene i bronzu, zejména dva palstavy, nožík srpkovitý a mnoho zlatého drátu.

K severu od toho místa prostírá se pohřebiště popelnicové rázu lužického objevené r. 1897.

Nálezy jsou ve sbírce p. říd. učitele Pultra v Sendražicích a v museu Hradce Králové. (Hraše, Mitt. der k. k. Cent. C. VII., 131 – L. Domečka, Pam. arch. XVIII., 277. – Duška 25.)“

Archeologické nálezy se zde však objevují i dnes. Jako příklad můžeme zmínit sběr Jiřího Kalfersta ze 3. února 1992, jenž našel v „Roháji“ zbytky pravěké keramiky. K výše zmíněnému se dá jen dodat to, že bylo tohoto lesního zákoutí, jež bylo složeno především z až památečných dubů, škoda. Stejně tak byla pro lokalitu velkou zhoubou divoká skládka, jež vznikla ve 2. polovině 20. století na katastru Skaličky a boj s ní trval desetiletí. Lítost nad zničením „Roháje“ vyjadřuje rovněž Josef Procházka ve svém článku „Naše Labe dnes a jindy“, jež vyšel v „Královéhradecku“ v červnu 1924:

„...Krajině na levém břehu říká se „V Roháji“. Zelené lučiny, červená pole s naplaveninou, tiché tůně a mokřiny, houštiny křovin, osamělé duby a lesní květena v nich dosvědčují, že zde bývaly kdysi lesy ponejvíce dubové, o čemž vyprávěly i staré zčernalé kmeny dubové, nalezené v řečišti při regulaci. A chceš-li zaběhnouti do houštin, zasměje se na tebe žlutý pitulník, červená lesní knotovka, z jara bledule, dymnivky a plicník, jinde zas trnobýl, netýkavka, lesní čistce, ptačince a mnohé jiné rostliny, které bys v okolí nikde nenašel.

V Roháji prožíval jsem jako student krásné chvíle klidu. Roháj byl mým tajemným královstvím. Zde hledával jsem květiny od jara do pozdního podzimu; staré duby šuměly tajemné písničky. Čejky kroužily nad hlavou a svými podivnými skřeky rušily klid, žežulka co chvíli zakukala v dubinách, křepelka v nedalekých polích zatloukla svých „pět peněz“ a v podvečer chřástal zpíval jednotvárnou písničku. Na lukách nádherná tráva, v níž pestřilo se celé moře červených kohoutků, bělostných kopretin, zlatožlutých pryskyřníků neb úpolínů. Ach, to se to chodilo v létě kolem Labe uzounkou pěšinou v lukách! Tráva napravo i nalevo sahala až nad pás, voněla příroda, voněl celý kraj...“

Bohužel ani jedno výše uvedené není dnes již pravda. Autor této stati by se nestačil divit, co jsme dokázali dodnes s touto lokalitou udělat. Natož někdo, kdo zažil „Roháj“ v plné své kráse! Asi bychom se nestačili divit výrazivu, jež by se nám dostalo. A k tomu ještě v roce 2008 chtěla stavět u Roháje svoji halu firma TL elektronic, což vyvolalo velké vzbouření u řady místních obyvatel i členů mysliveckých sdružení. Naštěstí tak k tomuto kroku nedošlo, ale nikdo nikdy neví, zda se za pár let podobná věc neobjeví znovu.