Wernerovo nábřeží v Pardubicích

Tato místa podél zbytku městské strúhy a za zadní částí městské radnice vystřídala za staletí své existence mnoho rozličných pojmenování. Poprvé jsou nazývána jako "U císařského mlýna", a to v roce 1515. Roku 1526 se hovoří o "ulici Proti mlýnu", v roce 1550 "ulice jdouc k pivovarům", do roku 1880 "Malé náměstí u masných krámů", v letech 1880-1888 "Nábřeží", rovněž "Máselný trh" (podle toho, že se zde nacházely stánky prodejců másla) a teprve od roku 1904 nesou současné pojmenování, které získala podle vlastníka Wernerovského domu čp. 116 Leopolda Wernera (1. května 1818 Pardubice - 3. června 1888 tamtéž), který působil jako koželuh a obchodník kožemi. Do dějin města se však zapsal nejen jako jeho starosta, jímž byl v letech 1879-1886 (již od roku 1850 byl městským radou), nýbrž spoluzakládal TJ Sokol, pěvecký sbor Pernštýn, Měšťanskou besedu a další národovecké spolky a korporace, přičemž byl též poručíkem místní Národní gardy, známé i jako Národní stráž.

Z prvního názvu této ulice či spíše náměstíčka si každý může dovodit, že se v těchto místech nacházel mlýn čp. 109, jenž byl v letech 1507-1560 panským a v letech 1560-1759 královským (císařským) majetkem. 1. ledna 1759 byl prodán za 2 200 zlatých mlynáři Karlu Palmovi. Zde se svého času mlel veškerý slad pro zámecký pivovar. Za Antonína Bubeníka pak byl v roce 1811 spojen císařský mlýn s obecním mlýnem a v tomto stavu fungoval mlýn až do roku 1910, kdy byl zrušen v souvislosti s regulací řeky Chrudimky. K jeho demolici pak došlo v roce 1965, což se lze dočíst v mé stati o tomto mlýně.

Z původních objektů se dochovaly pouze čp. 110-114, které tu stávaly již počátkem 16. století, protože první zmínka o čp. 110 pochází z roku 1518, kdy ho Zuzana Šafářka koupila za 40 kop míšeňských od Janka krajčího. Za třicetileté války pak vyhořelo, protože v roce 1645 se o něm hovoří jako o domu "ohněm zkaženém, potom zase na díle zdviženém". V průběhu času tu byly krejčovské a kožešnické dílny, pekl se perník a před jeho přechodem v čistě činžovní dům se v něm nacházelo ještě řeznictví.

Podobnou historii mělo i sousední čp. 111, které roku 1526 prodal zámečník Mates Moravec Evě Fihové, a to za 19 kop míšeňských. Zprvu náležel zdejším mlynářům. Dům čp. 112 náležel pivovarníkovi Martínkovi, jenž ho nejspíše po roce 1507 vybudoval a roku 1526 prodal krejčímu Rokosovi. I on byl během třicetileté války vyrabován a poničen, i když ne požárem, protože v listinách je uváděn jako "nedbalostí soldatův velmi zruinovaný". "Dům průchoditý" čp. 113 získal v roce 1530 sedlář Mikuláš, jenž ho odkoupil za 50 kop míšeňských od Tomáše Kačana. Několikrát v historii se ocitl v obecních rukách, nejprve roku 1629 po exulantovi Jiříku Březinovi a podruhé po jeho vypálení za třicetileté války v roce 1645, neboť vdova Lidmila Žemličková neměla peníze na jeho obnovu. Před rokem 1650 ho získal mečíř Mikuláš Lauš s manželkou Dorotou. Znovu byl poničen za sedmileté války, protože v letech 1760-1761 se jednalo o "dům zpustlý a u velikém nebezpečenství pozůstávající". Více než historie tohoto objektu nás však může upoutat jeho architektonický vzhled, protože z celé řady je nejhezčím domem. Pod okny 1. poschodí můžeme vidět plastický obraz zdejšího významného numismatika Bedřicha Skrbka (vydávaný za pamětní desku či štukový medailon), který byl roku 1918 vytvořen pardubickým sochařem Miloslavem Bašem (o této osobnosti lze nalézt obsáhlý článek zde: https://www.pardubice.eu/urad/radnice/zpravodaj/2009/?file=6271&page=42933&do=download). Naopak štítové hliněné vázy zhotovil a usadil v roce 1824 hrnčíř Karel Holík, který zde tehdy žil. Díky tomu byl 12. března 1964 zapsán spolu s ostatními objekty do státního seznamu kulturních památek, aby došlo k následné revizi a jejich opětovnému zapsání 28. srpna 1987.

Dům čp. 114 býval původně součástí objektu čp. 3, neboť se jednalo o jeho zadní stavbu, jíž roku 1807 získal František Kubíček, který ho dílem přestavěl a dílem nově nechal vybudovat v klasicistním slohu, aby ho mohl v roce 1816 prodat Antonínu Vlasákovi. Sousední severní trakt městské radnice původně nosíval čp. 115. Vybudován byl na místě bývalých městských pivovarů, zde stojících v letech 1507-1873, a části domu čp. 118. K tomu došlo roku 1873, kdy stavitel Brož postavil na místě zrušeného pivovaru jednopatrový dům, v němž od roku 1879 sídlila Měšťanská beseda. V roce 1892 došlo ke zbourání besedních místností a části sousedního domu čp. 118, aby tu mohlo být v letech 1893-1895 vybudováno severní křídlo městské radnice, v pořadí již čtvrté. Zbylé objekty náležely vždy k čp. 116-117, řazeným do Bartolomějské ulice.

Severní stranu nábřeží pak dělají objekty Kostelní a Pernštýnské ulice, a to společně s již zmiňovanou městskou strúhou, u níž se nacházejí jerlíny japonské, které byly 14. června 1994 prohlášeny za památné stromy (viz https://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/pstromy/index.php?SHOW_ONE=1&ID=8257) a vývratem 26. září 2020 byly zredukovány ze čtveřice na trojici. Památkovou ochranu má i sama městská strúha, a to od 12. března 1964.

Udržet toto místo v téměř původní podobě stálo vždy hodně úsilí a ještě více finančních prostředků. K první rozsáhlejší rekonstrukci nábřeží došlo roku 1986, kdy během necelých 4 měsíců výrobní družstvo Stavba Pardubice vydláždilo 1 500 m2 zdejší plochy. Za zmínku však stojí rovněž vyčištění městské strúhy v letech 1972, 1975 a 1982 a závazek základní organizace Českého zahrádkářského svazu Pardubice-město z roku 1987 o spolupráci na úpravě a údržbě nábřeží.

Pro mne jde o jedno z nejkrásnějších zákoutí Pardubic, o jehož oživení a opravě bylo rozhodnuto již v roce 2000 (v letech 2018-2019 prošla rekonstrukcí městská radnice; během níž byly na stropě průjezdu z Wernerova nábřeží do dvora radniční budovy nalezeny dobové malby), takže snad nikdy neztratí svoji krásu, i když bylo díky necitlivé demolici mlýna ochuzeno právě o tento objekt. Snad již nikdy nedojde k něčemu podobnému, protože by to byla skutečně velká a nenahraditelná škoda.

Třeba se sem vrátí i něco podobného jako bývaly tzv. Kostelíčkové pouti, kdy se i v těchto místech nacházela řada různých stánků a atrakcí, případně různé trhy, o nichž roku 1929 napsal František K. Potěšil toto: "Menší, t. zv. »huntýři« mívali v letech 70. minulého století krámky na nynějším nábřeží Wernerově od Císařského mlýna podél průčelí tehdejšího městského pivovaru. Tady se stavěli denně krámky (Šrut, Urban, Hulata z Labské ulice, Herzán a j.). Na dvou kozách byla prkna, na něž vykládali jaternice, dršťky a osrdí. Po stranách bývaly věšáky s háky, na nichž věšeli kousky masa, nejvíce z koz. Huntýři bývali překupníci." Dnes si tedy můžeme spíše jen představovat, jak to tam tehdy vypadalo.