Malínskou roklí ke štole Walihloch, Schönthalu a filmové přehradě Krásno

Ani současná prapodivná situace nás, naštěstí, ani v nejmenším nepřipravila o snahu zůstat i nadále ve stádiu jisté turistické aktivity a duševní pohody. Počasí nám sice zatím přeje méně než loni, ale to nám rozhodně nebránilo vydat se první dubnovou neděli na výpravu, která nám slibovala cestu mezi skalami, romantické zurčení potůčku s nesčetnými kaskádami, opuštěnou „dračí“ sluji i filmově proslavenou vodní plochu.

Naše cesta začala na šumperském vlakovém nádraží, protože se nám prostě tu jednu zastávku do Nového Malína šlapat po svých nechtělo. I tak bylo před námi ještě bezmála dvacet kilometrů. Naše kroky po opuštění železného oře zamířily vzhůru, k severovýchodnímu okraji obce. Tady jsme opustili asfaltku a přestoupili na cestu lesní, značenou zelenou TZ.

Po chvíli se dostaneme k jakési rozpracované stavbě, která připomíná poldr či jinou vodu zadržující záležitost. Nejvíce nás zde ovšem zaujala novodobá verze antického akvaduktu, který tvořila jakési nekonečná červená hadice vzoru „husí krk“. Chvíli jsme se zdrželi a okomentovali.    

I nadále jsme pak stále jen stoupali. Malínská rokle sice není – a zřejmě nikdy ani nebude – vysloveně vyhledávanou turistickou lokalitou, ale své nezpochybnitelné kouzlo prostě má. Jeden známý turistický psavec se dokonce zmínil o „malé Bílé Opavě“. Byla to sice jistá básnická licence, ale proč ne … fantazii se přece meze nekladou.

A je fakt, že tato atraktivní úzká soutěska nenabízí jen spoustu krásných malých vodopádů, ale také množství zajímavých skal (pokud jsem „dával pozor“, máme zde před sebou devonské kvarcity). Aby toho nebylo málo, procházíme i pod někdejším hradem či spíše Hrádkem, známým jako Burgstein. A i když se údajně jednalo o stavbu z přelomu 13. a 14. století, nepokoušeli jsme se k němu vystoupat. Zřejmě byl jen dřevěný a zachovaly se z něj tedy jen terénní náznaky valů a příkopů.

Pokračujeme dál a chvílemi je to pěkná divočina. Kolem mrazové sruby, potok několikrát překříží cestu, skály mohutní a my se nakonec dostaneme až ke kamenné hrázi na Malínském potoce. Tady zelenou značku opustíme, protože kousek nad ní (asi 150 m podél potoka a potom doleva) je náš další cíl - štola Walihloch. Tady už jsme ve výšce nad 700 m a narážíme zde na sníh (který jsme ovšem potkali už i o něco níže) a rampouchy. Je to sice zajímavá skála s opuštěnou štolou připomínající spíše pohádkovou dračí sluji, ale většina členů výpravy se už stejně nejvíce těší na buřta. Koneckonců ohniště je zde připraveno …

Vše se vydaří, jen by na nás nemuselo z té skály tolik kapat. Zaregistrujeme i Bobovu informaci o tom, že název štoly snad má připomínat jméno italského hraběte Lucerana (podle jména to byl asi dnešní Švýcar), který tady měl podle legendy kdysi (v poslední čtvrtině 17. století) hledat drahé kovy a následně navždy zmizet v černých hlubinách štoly. Ta je ale dnes už z velké části zavalená, takže se dostaneme max. nějakých 5 m do její hloubky. Ani tak daleko jsme nakonec nelezli a nakoukli jen tak lehce. Na druhou stranu je třeba přiznat, že ty drahé a barevné kovy (třeba hnědel, že ano, Arnošte) se zde svého času – snad již ve 13. století - opravdu hledali. Ta pánev, kterou jsme u Walihlocha našli, ovšem zřejmě sloužila spíše k přípravě pokrmů než k rýžování zlatých zrnek …

Po opuštění útrob matky Země a zaplnění útrob vlastních se vydáváme na další cestu. Nejprve zpět k hrázi a potom opět vzhůru. Až někam k 730 metrům. Vrcholovou kótu nenavštívíme a naopak se vydáme dolů do horní osady Krásného. Tento kus někdejšího Schönthalu je sice ještě hodně nahoře, ale i tak jde neznačená cesta dolů (nejen) na můj vkus až zbytečně prudce. Kolena silně protestují a skutečnost, že po dosažení asfaltky - a po chvíli i červené TZ – se sešup ještě „zprudčí“, je už nenadchne vůbec. Na druhou stranu je fakt, že pohled na některé chaty, půvabnou kapli Panny Marie z roku 1843 a stádečko mustangů potěší alespoň oko a duši. Později jsme se mohli přesvědčit o tom, že pivo skvěle chutná i ze sedla koně … a to v něm seděly osůbky podstatně něžnější a půvabnější než jsou drsní kovbojové.

V úseku popsaném v předchozím odstavci si také konečně užijeme – byť občas docela omezených – výhledů. Naše oko tak zálibně spočine např. na Kralickém Sněžníku, Vozkovi či Bukové hoře. A také na kopečcích nad Šumperkem, které jsme nedávno navštívili, tedy na Senové (oficiálně na Háji) a Chocholíku.

Závěr našeho „pochodového cvičení“ už je vysloveně relaxační. Dolní Krásné s minizastávkou u prodejny vína a přehradu Krásné (tato vodní nádrž, zvaná Šentál, vznikla v 80. letech minulého století a je hlavní star filmu Krásno, který natočili šumperští rodáci Ondra Sokol a Martin Finger a který většina domorodců zrovna moc nemusí) s delší zastávkou u piva a domácí borovičky vystřídá průchod letištěm a přechod „minového" pole. Krátké posezení na zahrádce jedné z účastnic výpravy i závěrečné defilé u toku řeky Desné byly jen závěrečnou třešničkou na dortu v podobě další vydařené akce.