Na historický skok a jedno točené do Bruntálu
Přesto, že patnáctitisícový, moravsko-slezský Bruntál je v podstatě naším nejbližším okresním městem (Jeseník nepočítáme, protože ten byl „vždycky“ náš, a Olomouc i Ústí nad Orlicí jsou o onen pověstný chloupek dál), nijak častými hosty tady nejsme. Dá se spíše konstatovat, že tudy většinou jen projíždíme, ale nezastavujeme (maximálně zpomalíme). Přitom se jedná o město zajímavé, na památky bohaté i - svým způsobem a některými částmi – velmi půvabné. A na tomto konstatování nic nemění ani fakt, že dokonce i někteří nejmenovaní dlouholetí přispěvatelé Turistiky občas neopomenou zmínit, že výlet do Bruntálu by měl být správně nazýván cestou do Mordoru (tím chce ale asi pouze naznačit, že se jedná o drsný kraj sopečného původu, protože - i když teď nevím, jestli se to vlastně dnes ještě vůbec může říkat – procentuelní zastoupení opravdu hezkých holek je v Bruntále až nadstandardní … což ovšem mohlo být dáno tím, že v době, kdy jsme se v centru města pohybovali, byly v jeho ulicích víceméně jen mladé maminky s kočárky a na sluníčku se vyhřívající skupinky důchodců).
Počátkem září jsme se tedy do Bruntálu po čase opět vydali. Jen tak, na otočku a – jak by řekl klasik – bez tanku i bez samopalu. Od samého počátku jsme ovšem věděli, že z časových důvodů se budeme muset spokojit s nedlouhým pobytem v nejcentrálnější částí města. A tady je občas problém si vybrat to nejzajímavější … což ovšem platí hlavně pro ty, kteří jsou zde naprostými nováčky a zdejší hlavní památky ještě nenavštívili.
Asi i proto jsme se tentokrát zaměřili převážně na záležitosti méně známé, menší a spíše profánní. Neplatilo to ovšem stoprocentně a třeba místní zámek s trojúhelníkovým arkádovým nádvořím jsme až tak úplně vynechat nemohli. Koneckonců byl původně tento zámecko-muzejní objekt pozdně gotickým hradem z 15. století.
Naše krátké putování začíná u Hasičárny, což je pivovarská restaurace. Na hospodu je ale ještě času dost, takže jdeme hned o dům dál; v tomto případě téměř doslovně. Tím domem hned vedle je sněhobílý obchodní a obytný dům, pozoruhodná památkově chráněná stavba z roku 1934. Po pořízení fotodokumentace následuje přesun na Náměstí Míru, což je jeden ze dvou zdejších „pupků světa“. Na náměstí se nachází nejen několik velmi zajímavých městských domů, ale také např. sloup Nejsvětější Trojice z roku 1715, moderní vodní prvek nebo nezbytné informační centrum, kde jsme doplnili stav turistických vizitek i „propagačních“ materiálů.
Z náměstí se přemístíme ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie, což je zajímavá monumentální stavba na gotických základech. Kostel byl – bohužel – hermeticky uzavřen, a tak nám nezbylo nic jiného, než se spokojit s jeho exteriéry a drobnými památkami kolem něj. Uklidňovalo nás snad jen to, že uvnitř už se jedná o stavbu vyznávající převážně baroko a neogotiku. Při severní straně kostela nás zaujala socha Panny Marie Immaculaty … v první chvíli hlavně tím, že se nachází u chrámu Panny Marie Assumpty.
Další naší zastávkou byla známá Bruntálská bašta, což není žádné pohostinství s regionálními specialitami, ale kamenná fortifikační stavba z přelomu 15. a 16. století se zbytky hradebního pásu. Ta zase na „první dobrou“ upoutá tím, že je solitérní součástí panelového sídliště, což je ale u bruntálských památek záležitostí poměrně častou, a proto nepřekvapující. A potom už logicky následuje druhý ze zdejších „pupků světa“, kterou je naše národní památka představovaná barokním – i když částečně stále ještě renesančním – zámkem.
Bruntálský zámek je nejen památkou rozhodně pozoruhodnou, ale vůči svým návštěvníkům také velice vstřícnou. A platilo to tady vlastně vždycky, protože již v dobách „dávno minulých“, kdy se na našich hradech a zámcích nesmělo fotit vůbec nebo jen za nekřesťanské peníze (většinou to bylo 100 nebo 150 Kč, což bylo podstatně více než samotné vstupné), tady chtěli jen symbolickou dvacku, a pak jste si svobodně (definici rozpětí svobody ale jistě znáte) mohli dělat, co jste chtěli. Jak to je na zámku s focením dnes jsem nezjišťoval, ale potěšilo nás, že na mém oblíbeném arkádovém nádvoří i v zámeckém parku se můžeme pohybovat bez vstupenky a naprosto neomezeně.
V praxi to znamenalo, že jsme si v klidu prohlédli nejen nádvoří s arkádami, nástěnnými malbami (mj. sluneční hodiny) i zajímavými díly uměleckých kovářů, ale také park se zahradou, ve kterých se nachází např. soubor soch antických bohů z přelomu 18. a 19. století, zbytky hradeb s baštami (ta přístupná je ale zřejmě jen replikou z roku 1913), terasa s balustrádou, zvony s německými nápisy, Sala terrena nebo malé romantické jezírko. No prostě místo přímo určené pro relax. A i tady platilo to „pravidlo“ o hezkých holkách a důchodcích (v té druhé skupině se snad časem také objevím, hezká holka už ze mě ale asi nebude) …
A tím byl náš krátký pobyt a pohyb bruntálský téměř u konce. Pro velký úspěch jsme se ještě jednou vrátili na centrální náměstí i k obchodnímu domu, aby následovalo naplnění touhy mnohých mladých mužů, tedy stát se hasičem. V našem případě se ovšem jednalo o snahu Hasičem uhasit žízeň. Přece jenom se nám to letošní září nějak příliš zateplalo … a nemyslím si, že by to bylo způsobeno až neobvyklou srpnovou aktivitou pražských radních, kteří ve snaze zviditelnit se, klopýtali pod duhovou vlajkou málem jako kdysi Ježíš pod dřevěným křížem.
Závěrečným bodem programu bylo krátké posezení v Hasičárně. Ono „titulkové“ jedno točené bylo – samozřejmě – myšleno jen jako řečnický obrat … dali jsme si totiž preventivně dvě, pohovořili s panem sládkem (jedním z probíraných témat byly „papíry v čistírně“) a ještě něco málo zakoupili k domácí likvidaci (tedy, tolik toho zase nebylo, takže spíše konzumaci).
Při odjezdu z Bruntálu jsme se shodli na tom, že by to asi chtělo zase sem někdy zajet. Raději ovšem na delší časový úsek, abychom tady mohli nejen dohnat další resty (své favority už mám), ale také se trošku porozhlédli po okolním Mordoru …