Z Neratova na Lačnovské skály a Vařákovy paseky

Cestopisy

Fotografie (91) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (91 fotografií)

Neratovský rybník

pila

Vstoupit do fotogalerie (91 fotografií)

Je sobota 28.března. Včera jsme byli s Janou na prvním „rouškovém“ výletě a prošli se ze Všeminy do Jasenné okolo pasekářských obydlí na Trávnících. I dnešní brzké ráno obyvatele Česka přivítalo sluncem, jenže osvětlení je mnohem příznivější a ostřejší. Včera to holt Oskar trochu flákal...

Krátce po šesté vyjiždím busem, do kterého se nastupuje zadními dveřmi (a ve kterém se neplatí!) směr Valašská Polanka. Na ksichtě přitom nezbytný náhubek – namísto roušky ale černý pirátský šátek, jehož lebková výzdoba lépe souzní s mými myšlenkovými pochody.

Vystupuju na zastávce Neratov. Spolu se mnou i jakýsi borec jdoucí též ke Trubiskům. Nechal jsem mu náskok a jdu zatím občíhnout hráz Neratovského rybníka. Napuštěný jej totiž vidím poprvé. Spolu s přilehlými loukami je přírodní památkou a chrání se tady především ohrožení obojživelníci a vzácné rostliny. Od nejzaššího cípu hráze je dole pod rybníkem vidět nějaké rozbořené stavení, pravděpodobně bývalý mlýn.

Po návratu na silničku je třeba přidat do kroku, neboť je zima jak v morně a omrzají mi ušiska. Snad pomůže rychlá chůze. Cestou k 2.5 km vzdáleným Trubiskám jsem v údolí minul novodobou pilu a poté na kraji lesa zajímavou lesáckou roubenku, jejíž štít zdobily barevné paprsky. U prvního rybníka pod Trubisky vidím odpočivadlo a místo využito k rychlému posnídání. Dlouho se kvůli „kose“ u vody sedět stejně nedá, takže vztyk – poslední pohled na romantické lesní zátiší s rybníkem Kačeňákem – a odchod k jeho menšímu kolegovi jménem Hubertek. Ten je ale od silničky nepřístupný. Následuje dalších několik set ujítých metrů, a pak se po mé pravici z lesa vyloupla kulisa loveckého zámečku Trubiska.

Byl jsem tu už tolikrát, že jsem na něj vrhl jen krátký pohled a valil plnou rychlostí dál. Až k rozcestí Laz mne totiž čekalo tříkilometrové stoupání a ztráta tempa by mohla ohrozit funkčnost spodních končetin. Navíc se moje pravé operované koleno už nemohlo dočkat všech těch strmých výstupů a sestupů, které nás dneska čekají...

První kilometr po zpevněné cestě byl v poho, ale prudké stoupání lesní cestou na první hřeben stálo za... však víte za co! Naštěstí vedla poslední třetina trasy už víceméně po vrstevnici a zanedlouho jsem stál u rozcestí. Pečlivě jsem se rozhlédl vlevo i vpravo, jestli se po hřebenové cestě neřítí nějaký cyklista, a pak za rozcestím vklouzl do stínu lesní cesty. Ta by mne měla podle map.cz zavést k Dolním Lačnovským skalám.

Po pár minutách chůze jsem silně znejistěl. Co to? Místo aby cesta klesala, provedla v neprostupném mlázím několik podivných smyček a kliček, zabočila k nedalekému vrchu Laz a navíc začala mírně stoupat! Už jsem se smířil s tím, že navštívím i zdejší fotogenické skalky Žraloky a ke spodním Lačnovkám sestoupím jinou lesní cestou, když tu se najednou ta moje naposled zakroutila a vyplivla mne na velké pasece s omezeným výhledem. Hluboko pode mnou byla vidět holina s většími skálami, jenže na „dolní“ moc nevypadaly. Po vyfocení zoomem jsem vytáhl brejle a prohlédl si snímek. A zjistil, že lesáci v současné době „operují“ v prostoru Prostředních Lačnovských skal, které jsem takto odlesněné naposled viděl při prvním průzkumu za účasti jedné šikovné galánky. Jenže tehdy se psal rok 1984!

Dnešním velmi příjemným překvapením pak byl pohled k jižnímu okraji paseky, kde se z hrbu vypínala fantaskní skalka, připomínající sedícího čaroděje čtoucího si v knize. Když jsem se tudy před lety toulal s Janou, dal jsem jí jméno Černokněžník. Jenže jsem byl hnilý se k ní houštinou prodrat a pořídil obrázek jen z dálky. (Jen tak mimochodem – na mapách.cz je zakreslena asi o 200 m dál směrem na východ a tudíž špatně!)

Dnes jsem si samozřejmě důkladnou prohlídku Černokněžníka neodpustil a byl jím víc jak nadšen, neboť jeho odvrácená strana byla celá proděravělá bizarními kulovitými dutinami!

Sestup do údolí pod spodní Lačnovky pak byl vyřešen sestupem prudkým lesním svahem ve stylu „stromečku.“ Hlubokým údolím okolo potoka už vedla lesní cesta a ta se zanedlouho vyhoupla u lesácké točny na zpevněnou cestu. Býval odsud zdola na Dolní Lačnovské skály moc hezký výhled, ale to už dávno neplatí. Ony totiž už nejsou v době vegetačního rozpuku dobře vidět ani zblízka, jak jsem se přesvědčil jen o několik minut později. Mohutný (až 14 m vysoký a asi 70 metrů dlouhý) mrazový srub je totiž tak zarostlý mlazinou, že se z cesty, kudy vede žlutá turistická trasa, nedá vyfotit vůbec! Po výstupu horolezeckým chodníčkem pod bizarní pískovcovou skalní stěnu s nesčetnými kulovitými dutinami (zvláštní poznávací znamení všech tří Lačnovských skal) to o moc lepší nebylo, neboť zase chyběl odstup.

Vyškrábal jsem se tedy až nahoru do sedla nad Satanem a potěšil se alespoň výhledem do kraje. Kupodivu odtud byl vidět masív Hložce s Jeleňovskou, což je odloučená samostatná jednotka Bílých Karpat rozprostírající se mezi Brumovem-Bylnicí, Bohuslavicemi nad Vlárou, Vlachovicemi a Valašskými Kloboukami.

Popošel jsem po hřebeni o kousek dál za Satana as uspokojením zaznamenal, že se mrazový srub Dolních skal díky erozi pomaličku polehoučku mění na skalní hradbu. Přitom můj zrak zabloudil k otvoru ve vrcholu hlavní stěny a já vydechl překvapením! Nalézalo se tu totiž skalní okno vytvořené zaklíněným balvanem, které jako by bylo miniaturní kopií toho většího, známého z Horních Lačnovských skal. A pak že je Máti Příroda originální a nikdy nic nedělá přes kopírák! (No a co, vždyť i ona může být někdy unavená a bez nápadů...)

Při sestupu k potoku jsem se pozdravil s dvojicí orouškovaných horolezců, a poté zamířil k odlesněné skalní stěně nad Strčihlávkem. Z jejího spodního okraje se otevřel díky vyšší nadmořské výši poněkud rozvinutější výhled směrem k mé bývalé domovině. Byl vidět kus Lačnovska a Bílých Karpat, konkrétně mimo již zmiňovaného Hložce s horským hotelem Jeleňovská také Královecký hřeben, temeno Holého vrchu a Javorníku nad Vlárským průsmykem.

Následoval poněkud prudší výstup k absolutně zarostlým, ale pořád nejkrásnějším místním skalním útvarům – Horním Lačnovským skalám. Dutiny je proděravějící zde dosahují své nějvětší koncentrace, stěny opravdu vypadají jako ten slavný sýr ementál a srovnávat je např. s Prachovskými skalámi je omylem, neboť „Lačnovky“ jsou jen jedny!

Chutě jsem za pomoci třetího oka (patřícího samozřejmě mému fotoaparátu) prošmejdil nejprve střed skal s jejich pravou částí, pak vystoupil na temeno a zamířil k výhlídce. Jenže ta se nekonala, protože okolní porost už v dnešní době zamezil všem dalekým výhledům.

Na konci skal jsem sestoupil k úpatí a vracel se pod pitoreskními stěnami k místu, odkud jsem svůj okruh začal. Cestou ještě krátký pokec s mladými orouškovanými horolezci. (Ten ve stěně ji měl pochopitelně sundanou, neboť by jinak asi zdechl!)

Posledním viděným byl ještě ohromný balvan se stěnou perforovanou pravidelnými kulovitými otvory, a pak nezbylo, než se s mými „miláčky“ rozloučit a popojít na rozcestí s hlavní hřebenovou cestou a odtud po modré dál... směr Vařákovy paseky.

Už jsem byl jen kousek od zalesněného návrší, za nímž se skrývají a zrovna kráčel středem lesní cesty, protože tento úsek byl v jejích kolejích vyplněn hladinami kaluží... když tu se najednou proti mně ze zatáčky vyřítil zběsilý kolař!

Abych se mu vyhnul, stačil jsem v poslední chvíli učinit skok hlubokodaleký až na samotný okraj lesa. Při dopadu jsem si do dlaně stačil zarazit jakési nesympatické lesní trny a jako bonusu se mi od toho cyklodebila dostalo letmého ocenění: „Díky!“

No, byl jsem v tom okamžiku naštván jak sopka Hekla těsně před výbuchem: sakra, kdo má teda na turistické stezce přednost – túristi anebo ti koloví pojašenci?!?

Pak jsem ale zklidnil hormon, neboť jsem si vzpomněl na své hříšné mládí:

Stalo sa gdysi, že sem jednu tarahúnskú galánku pozvál k nám do Brumova na koncert Progresů. Potem sem ju na kole se štanglú vézl až navrch do Lhoty k nim dom, a gdyž sme sa rozlúčili, tož byla půlnoc. Mňa čekala dom cesta velice pěkná, nebo zpátky to bylo furt z kopečka a příšlápnút sa moselo enom za závorami v Návojnéj. A tož sem sa dole Lhotú řítil jak ten slavný závodník F1 - Fittipaldi, enomže potem sa stal průser.

V Nedašově totiž šetřil MNV elektrikú a tož dycky o půlnoci pouliční osvětlení vypínali! Nezbylo než si svítit očami a držat sa bílých pruhů v prostředě silnice... no a protože v Návojnéj zrovna skončil bigbít a všeci ožralí sa plantali po silnici naprotivá mně, tož na ně řvat jak tur – „Z cesty!!!“ a sledovat, jak sa ti chudáci potem válajú v příkopě...

Výstup na dlouhotánskou srpovitou louku Vařákových pasek už proběhl bez problémů. Zaregistroval jsem zde větší výskyt pěších turistů a též dvojici chlapíků s autem a nad nimi poletujícím dronem. Když jsem přišel blíž a dal se s nimi do řeči, zjistil jsem, že to jsou ochranáři. Stáli zrovna u oplocení, kde se vyskytoval největší shluk trsů kvetoucího šafránu bělokvětého (prý jich tu letos napočítali 98!) a dole na louce jsem to kvítko, které sem zavlekli napoleonští vojáci, konečně viděl na vlastní oči.

(Dřív jsem totiž na Lačnovky za šafránem putoval vždy až v dubnu, jenže on kvete o měsíc dřív!)

Po pokochání se vzácnou rostlinou následoval přesun k pomníku zavražděných pasekářů, kteří přišli o život jen pouhých 24 hodin před osvobozením kraje Rudou armádou a odtud se nevydal k rozcestí Bařinka po modré značce, ale obchvatem lesní cestou. To abych si užil i trochu klidu, protože na pasekách bylo „přeturistováno“ a ten ochranářský dron hučel jak vrtulník!

Na Bařince jsem ke svému překvapení zjistil, že cesta do středu Pozděchova vede až z rozcestí nacházejícího se o kilometr dál a po nasísnutí na mobil přidal do kroku. Za rozcestím seděla nad cestou na pasece čtveřice mladých pištců hrajících na zobcové flétny a jejich hru doprovázel velice nemelodickým vytím jeden pes. Chudák čokl – ten teda neměl hudební sluch ani omylem!

Z už správného dalšího rozcestí jsem to hŕkl dolů lesem na konec dědiny, pak fryško dolů Pozděchovem do jeho středu, no a když jsem celý uřícený dorazil na zastávku busu, zakroutil jsem hlavou nad tím, proč jsem se tak hnal: vždyť do příjezdu spoje jsem měl ještě celou minutu čas...

Poslední aktualizace: 10.5.2020

Z Neratova na Lačnovské skály a Vařákovy paseky na mapě