Družstevní sušárna čekanky, mlýn a pekárna v Praskačce

Původně zdejší rolníci pěstovali ve velkém řepu cukrovku, což by nebylo vzhledem k množství cukrovarů v okolí nic divného. Pak však koncem 80. let 19. století spadly prudce její ceny a k tomu se přidružila řada dalších problémů, z nichž jedním z nejzávažnějších byla též neúroda obilí, a to kvůli velkému suchu. Z tohoto důvodu začali přemýšlet, jak by dokázali tato špatná léta přežít. Z blízkého okolí viděli, že jejich mnohým kolegům se začalo dařit, když přešli na pěstování čekanky, a tak se rozhodli fungovat stejným způsobem. Protože však dodávali surovinu soukromým sušárnám, jež měly z čekanky největší zisk, začaly v nich klíčit myšlenky, že by pro ně bylo lépe, aby si zřídili vlastní sušárnu. V roce 1898 se tedy sešlo několik místních rolníků, kteří začali jednat o stavbě sušárny na čekanku. Tato jednání samozřejmě nebyla po chuti majitelům okolních sušáren a ti se snažili vše zhatit. Zejména šlo o Josefa Loučného z Hřibska, parostrojní sušárnu čekanky Antonína Čejky z Kuklen a Bergrovu sušárnu v Pohřebačce. Tito se snažili rolníky přesvědčit, že vybudování vlastní sušárny bude chyba a pokud se tímto směrem nevydají, že budou rolníkům vyplácet vyšší ceny za čekanku než byly ty dosavadní. Zdejším hospodářům bylo podezřelé, že se tak majitelé sušáren snaží, aby nový závod nevznikl, a proto dali přednost vlastnímu rozumu a výstavbě společné sušárny, z níž by měli všichni dotčení zisk.

Sušárna, v níž bylo zpočátku 8 pecí, byla postavena v letech 1899-1900 nákladem 18 000 zlatých, přičemž prvním předsedou sušárenského družstva se stal František Machač z čp. 9, ale největší zásluhu na rozvoji zdejšího družstevnictví měl řídící učitel Jindřich Ženíšek. Tento subjekt sdružoval rolníky z Praskačky, Urbanic, Vlčkovic a Hřibska. Na pohon řezačky na mlácení čekanky byla zakoupena pojízdná parní lokomobila. Ta posléze poháněla za asistence J. Košťála z čp. 35 i velkou mlátičku, kterou družstvo rovněž pořídilo. Mlátilo se však pouze do sušárenské kampaně, kdy byl stroj převezen do sušárny. 17. března 1903 došlo k přerodu společnosti několika jednotlivců v sušárenské družstvo, které se 14. července 1903 transformovalo do společností s ručením omezeným (Rolnické družstvo na zpracování čekanky i jiných plodin zemědělských pro Praskačku a okolí, z. s. s r. o., někde se uvádí jako den zápisu do rejstříku 13. červenec 1903, ale činnost zahájilo již 1. července 1903), které mělo koncem roku 1904 38 členů se 102 podíly po 300 K (povinná dodávka čekanky na 1 podíl činila 40 q). V té době došlo k jejímu posílení, kdy bylo 14 pecí rozšířeno o 6 dalších, takže se v ní mohlo během 24 hodin usušit 150 q čekanky. Zakoupení staré sušárny s pozemkem stálo 44 000 K a přístavba skladiště s domkem pro dozorce a kancelář a různé opravy 23 000 K. Zařízení vyšlo na 84 828,32 K, z toho závodní podíly činily 32 700 K, zemská bezúročná půjčka 6 500 K, zemská subvence 11 800 K a státní subvence 7 000 K. Zejména šlo již o zmíněné navýšení počtu pecí, pořízení šrotovníku o výkonu 50 q za 10 hodin, motoru o 15 HP a parní mlátičky s pojezdným parním strojem o 6 HP. Sušárně, jež byla od počátku ziskovým podnikem (roku 1904 činil zisk 583,38 K, peněžní obrat 275 447,68 K, aktiva 83 093,72 K a pasiva 82 510,34 K), pak pomohla v roce 1911 provedená elektrifikace obce. Roku 1916 vzniklo navíc Rolnické mlýnské a pekárenské družstvo pro zpracování a prodej zemědělských plodin v Praskačce a okolí (původní Rolnické družstvo mlýnské pro zpracování a prodej zemědělských plodin pro Praskačku a okolí vzniklo již roku 1903), jež v témže roce postavilo nedaleko sušárny družstevní mlýn s elektrickým pohonem, k němuž o 2 roky později přibyla pekárna, v níž se za 3 hodiny upeklo 240 čtyřkilových bochníků chleba. Vedle toho byla na dvoře sušárny zřízena továrnička na cikorku, v níž se pracovalo po 2 roky a k jejímu zrušení došlo poté, co byla vystavěna v nedalekých Kuklenách velká továrna na cikorku společnosti Kavoprůmysl.

Všechny tyto provozy přečkaly v pořádku 1. světovou válku, i když docházelo k řadě svízelných okamžiků, o čemž vypovídá i obecní kronika v zápise za rok 1917: "I u nás se mluvilo o místních keťasech a jeden prý nechtěl za potraviny již ani peníze, ale šperky nebo látky. Teď se ukázalo, jaký význam má nově postavený mlýn nejen pro naši obec, ale i pro Urbanice a Vlčkovice. Snad to byla prozíravost J. Koutníka a J. Ženíška, kteří prosadili stavbu mlýna a tak naši občané, kteří měli možnost zaopatřiti si obilí, vyměnili ho snadno za mouku v místním mlýně. Dříve nejbližší mlýny byly v Opatovicích n./L. a v Kuklenách. Při kontrole silnic četnictvem a maďarskými vojáky těžko by se obilí i mouka převážely. Ovšem i zde nešlo vše jen hladce. Do mlýna byly vysílány kontroly. A zase to byli Koutník a Ženíšek, kteří si věděli rady. Uvádím jeden případ: Na podzim přišla do mlýna kontrola, a protože se pánům nechtělo asi časně vstávat, přišli tak, že předseda mlýnského družstva Koutník je úslužně pozval na oběd, který "prý hned bude". Tohle páni z města přirozeně neodmítli, oběd se protáhl, přišlo pití, přišly karty a naráz byl večer. Komise se zdržela i na večeři a dlouho do noci se odpolední dění opakovalo. Zatím od setmění do rána s třemi páry Koutníkových koní se přespočetné obilí vozilo do stodoly předsedy Koutníka. Ráno kontrola prolezla celý mlýn dle předpisu, našli vše v nejlepším pořádku a po jejich odjezdu se obilí ze stodoly odváželo zase do mlýna."

Po vzniku ČSR začaly zdejší družstevní podniky prosperovat ještě více, neboť tehdy bylo družstevnictví podporováno ze všech stran. V roce 1920 navázal mlýn se 3 žitnými a 2 pšeničnými stolicemi spolupráci s Družstvem pro zřízení obilního skladiště, jemuž semílal obilí. Tehdy byl mlýn poháněn motory o 85 HP, 26 HP, 7 HP a 2 HP. Teprve hospodářská krize na přelomu 20. a 30. let 20. století znamenala velké překážky, pokud nepočítáme to, že při větrné smršti 4. července 1929 byla odnesena střecha pekárny do vzdálenosti 10 m od budovy a vedle toho došlo i k dalším škodám, kdy byla např. roztříštěna některá okna a poškozen tak byl celý družstevní areál. Objem jeho výroby je vidět na číslech z roku 1926, kdy sušárna usušila 110 vagonů čekanky a z pekárny o 3 pecích se 6 plotnami, v níž se za 3 hodiny upeklo 240 čtyřkilových bochníků chleba, se dovážel každodenně chléb nejen po celém okolí, nýbrž dokonce až do Prahy, kam denně mířilo podle potřeby 800 - 1 000 chlebů. Jak se dařilo sušárně čekanky v meziválečném období, to lze zjistit srovnáním hospodaření v některých letech. Zatímco v roce 1903 mělo družstvo 31 členů s podíly vevýši 9 300 Kč a jeho tržba činila 62 237 K za 44 vagonů usušené čekanky, tak roku 1914 mělo již 75 členů s podíly za 53 700 K a tržbu 161 617,20 K a v roce 1920 mělo 136 členů s podíly ve výši 133 200 Kč a tržbu 4 252 514 Kč za 120 vagonů usušené čekanky. Ve 30. letech 20. století se stala terčem kritiky pekárna, že svými směnami nedodržovala ustanovení o nedělním klidu, noční práci a osmihodinové pracovní době, protože první směna počínala práci v neděli večer a pracovala až do pondělního odpoledne a druhá směna začala pracovat opět večer, aby skončila s úterním odpolednem.

Za německé okupace nastaly závažné problémy. Nejednalo se jen o požár pekárny koncem dubna 1942 (do provozu byla uvedena o 5 týdnů později), ale rovněž o řadu udání z května 1943, že se ve mlýně mele bez poukazů a ukrývá se zde velké množství mouky. Díky kontrole za vedení komisaře Javůrka nebylo nic závadného zjištěno, ale 3 dny po ní sem přijeli němečtí policisté v doprovodu velkopekaře Ladislava Durana z Hradce Králové. Ti měli plánek, podle něhož našli ve skladišti sušárny na čekanku zatajenou mouku, jež byla ukryta pod čekankovým prachem. Celkem se našlo 530 q žitné a 60 q pšeničné mouky, která byla zabavena a odvezena do Duranovy pekárny. Správce mlýna Ludvík Mareš byl zatčen a odvezen na královéhradecké gestapo a následně do pankrácké věznice v Praze. Vedení družstva se ho snažilo peněžními i naturálními úplatky zachránit, ale podařilo se mu pouze to, že byl převezen do Terezína, aby byl v prosinci 1944 německým zvláštním soudem v Praze odsouzen k trestu smrti, od něhož ho zachránil pouze konec války. K tomuto je nejlépe si přečíst bakalářskou práci Jaroslava Nečase "Mimořádný lidový soud v Hradci Králové 1945 – 1948 a jeho ohlas v dobovém tisku" (viz https://is.muni.cz/th/nv41t/MLS_Hradec_Kralove_a_jeho_ohlas_v_tisku.pdf).

Po zániku družstev připadla sušárna čp. 64 n. p. Kávoviny Pardubice, mlýn čp. 83 n. p. Východočeské mlýny a pekárna čp. 98 témuž podniku. 10. září 1953 došlo k požáru obilního sila ve mlýně. Oheň vznikl od koženého řemene, který se třením vznítil. Díky včasnému zásahu byl brzy uhašen, takže škoda byla velmi malá. Ve stejné době měla problémy i sušárna čekanky, neboť díky špatnému počasí na podzim 1952 nebyla sklizena část čekanky a dostalo se na ni až na jaře 1953, proto musela sušárna mimořádně sušit na jaře. V roce 1956 se zde kromě čekanky sušily rovněž brambory a o 3 roky později dokonce šípek. Roku 1960 pekárna Východočeských mlýnů vyrobila 2 245 tun chleba a 195 tun pečiva, přičemž zásobovala 98 obcí se 114 prodejnami a zaměstnávala 28 osob. Mlýn měl již pouhé 2 zaměstnance a sušárna n. p. Kávoviny usušila 60 vagonů šípku, 197 vagonů čekanky a 75 vagonů cukrovky a zaměstnávala sezonně 20 osob. O 2 roky později vyrobila pekárna Východočeských mlýnů a pekáren 2 986 tun chleba a 14,3 tuny strouhanky, mlýn dodal 769 tun mouky a v sušárně n. p. Vitana Pardubice se za 76 dní usušilo 16 922 q cukrovky, 5 028 q čekanky a 4 911 q šípku.

60. léta 20. století pak přinesla areálu řadu změn i problémů. V dubnu 1964 byla zrušena a odstraněna železniční vlečka z nádraží do sušárny. O 3 roky později byla pekárna pranýřována kvůli špatné hygieně a nepořádku a v sušárně se naopak nedostávalo pracovních sil. 13. září 1969 vyhořela budova mlýna, ale hasičům se podařilo zachránit přilehlý objekt pekárny. Dřevěné stropy mlýna se zřítily a za své vzalo veškeré strojní zařízení a uskladněné obilí, takže škoda dosáhla 1 000 000 Kčs. Mlýn nebyl po vyhoření obnoven, sušárna s novým čp. 199 po zrušení původního provozu naopak prošla v 1. polovině 70. let 20. století pozvolnou adaptací na sklad náhradních dílů pro zemědělské stroje Ústředního podniku zemědělské techniky z Týniště nad Orlicí (původní stav areálu je krásně viditelný z leteckého měřicího snímku z roku 1964 - https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1964.HKRA92.15376), a tak zde až do dnešní doby funguje jen v roce 1991 zprivatizovaná pekárna s novým čp. 225 (viz https://www.facebook.com/Praskatecká-pekárna-171848649526282/, 2. března 1996 byla požárem přízemí a 1. patra zničena stará cihlová pec a zásoby mouky a jiných surovin, takže následně musela být pekárna opravena) a zrekonstruovaný a na skladiště stavebně upravený objekt bývalé sušárny náleží společnosti Areál Praskačka s. r. o., přičemž se v tomto areálu vystřídala řada nájemců: PROINOX Bohemia s. r. o. (1998-2019), Matos HK, s. r. o. (2004-2008), zámečnictví Romana Kobližka (2003-2016), Stock-Trade Industry s. r. o. (od roku 2014, viz https://www.stock-trade.cz), CZ HERMEX, s. r. o. (od roku 2018) atd. Přestože většina z budov změnila svůj vzhled, tak i nadále je vzpomínkou na to, jak zdejší družstevnictví prosperovalo a bylo na takové úrovni, že ho chtěla na vlastní oči vidět řada významných osobností z různých částí světa.