Horní Lačnovské skály

Pokud by se u nás na východní Moravě pořádala soutěž o "Pískovcovou skalní MISS Valašské republiky," horkou favoritkou na vítězství by se zcela jistě stala Horní Lačnovská skála. Před jejími mírami - (délka 90 a největší výška 10 a půl metru), by asi na kolena nepadl žádný z porotců, ale pokud by se stala hlavním kritériem KRÁSA vybraných účastnic, byl by v takovémto případě závěrečný verdikt sudích neodvratný - je to totiž nejspanilejší skalní stěna v celé oblasti! Tato tak trošku utajená valašská "krasavica" se nachází pod hlavním hřebenem Vizovických vrchů v té jejich nejvýchodnější části, konkrétně na kopci jménem Vrátnica (682 m). Kopec se zvláštním přízviskem je zajímavý tím, že je jeho vrcholové temeno ploché a zcela zarostlé mladým smrkovým lesem. Nebýt 200 m dlouhé odbočky - z nové, žlutě značené turistické trasy a NS Vařákovy paseky, vedoucí z Horní Lidče na rozcestí Laz - Horní Lačnovské skály by jste asi jen velmi těžko hledali, neboť nejsou od hlavního hřebene vůbec vidět! To, že vrcholky skal nevystupují do výše nad okolní plochý terén, má zcela prozaický důvod: "Horní Lačnovky" jsou totiž "jen" - i když přímo učebnicovým) - skalním mrazovým srubem.

Vrchol Vrátnice spadá k jihu velmi prudkým svahem a na jeho hraně se před dávnými věky vytvořil zárodek mrazového srubu, který se v průběhu času zvětšoval a rozšiřoval, ale především se zahlodával dál do ustupujícího vrcholku kopce, takže jsou dnes skály od strmého svahu odděleny širokou rovinatou terasou. Proč se tedy stěna Lačnovských Horních skal řadí k těm nejkrásnějším na Moravě? Odpovím vám otázkou: byli jste už někdy ve východních a severních Čechách a navštívili alespoň jedno z jejich proslulých skalních měst? Pak tedy vězte, že "výzdoba" dlouhé stěny Horních Lačnovek za nimi v žádném případě nezaostává! V médiích omylem někdo přirovnal jejich podobu k podobě Prachovských skal, což je samozřejmě nesmysl! Ta Lačnovská skalní stěna má sice všechny atributy, známé z věhlasných pískovcových skalních oblastí, jako jsou výrazná přediva voštin, skalní římsy, převisky a podobné projevy selektivního zvětrávání pískovců, ale přes to všechno se od nich liší jedním znakem, který je hlavním "poznávacím znamením" trojice hlavních Lačnovských skal - všechny tyto skalní útvary totiž při pohledu z dálky připomínají v řadě za sebou poskládané a naporcované ohromné bloky ementálského sýra!

Když se přiblížíme ke stěně Horní skály, teprve zblízka vidíme, že je její povrch, tvořený slepenci a hrubozrnnými pískovci, perforován velikým množstvím kulatých dutin a otvorů nejrůznějších tvarů a velikostí . Ty největší a nejhlubší dutiny pravidelného tvaru - (až 50 cm) - mají specifické označení tafoni. Svislá a místy mírně převislá skalní stěna je rozdělena svislými puklinami na dlouhý pás dílčích skalních bloků. Na dvou místech hlavního masívu se tyto skalní praskliny rozšiřují na jakési úzké soutěsky. Ta první je pozoruhodná velikým zaklesnutým balvanem nad našimi hlavami. Druhá soutěska je pro návštěvníka ještě zajímavější, neboť ho pohodlně vyvede až na nejvyšší místo mrazového srubu. Tady tak trochu hřibovitá nádstavba skal skrývá ve svém okolí další zajímavost: na ploché skalní "střeše" nalezneme množství skalních dutin vyplněných dešťovou vodou. Tyto přírodní misky a skalní studánky se odborně nazývají skalními mísami. Na místech kdysi spojených a pak zaniklých velkých dutin, odkud už voda dávno odtekla, pak můžeme nalézt hezká skalní křesla.

Ačkoliv není dlouhé vrcholové temeno Horních skal od přibližovacích lesních cest odnikud vidět, ono samo je prvořadým výhledovým místem. Za dobrého počasí je odtud vidět celé Lačnovsko, dva hlavní hřebeny Bílých Karpat,tvořících státní hranici se Slovenskem a ústí Vlárského průsmyku. Za velmi dobré viditelnosti nebo za pomoci dalekohledu pak dokonce jakousi horu Strážovských vrchů za slovenským Povážím... I když jsou Horní Lačnovské skály od civilizace pro pěšího turistu poměrně vzdálené - z H.Lidče přes Lačnov je to sem po žluté 7.5 km, od Čertových skal u Lidečka po modré 6 km a přibližně stejně daleko je to přes Trubiska z Neratova či Pozděchova a ať k nim přicházíme odkudkoliv, stejně nás jedno vetší stoupání nemine - staly se vyhledávaným a oblíbeným místem nejen turistů a bikerů, ale také horolezců. Ti sice mají k dispozici i Dolní a Prostřední skály, ale zdá se, že i u nich zvítězila pohodlnost, protože ty Horní jsou z hlavního hřebene nejpřístupnější a navíc jsou velmi "atraktivně" umístěny na okraji plochého vrcholu Vrátnice v téměř horizontální podobě. Skálolezci na nich mají k dispozici na 31 výstupových cest. Zvláště za krásných Jarních a letních dnů někdy bývá na skalách trochu přeplněno a v takovémto případě vám poradím návštěvu Dolní a Prostřední skály, které jsou stranou veškerého zájmu turistické veřejnosti. Přitom jsou i ony stejně krásné a zajímavé, jako ta jejich nejvýše položená sestra, jen měly bohužel smůlu na místo, kde se "narodily": k oběma skalním stěnám je totiž poněkud krkolomný výstup - táhnou se v prudkém lesním svahu.

Na závěr bych rád citoval část odborné věty z valašské geologie a geomorfologie, kde se velmi učeně praví, že... " jsou Lačnovské skály tvořeny luhačovickými vrstvami zlínského souvrství z eocénu a že přináleží račanské jednotce magurského flyšového pásma..." nad níž se odborníkovi určitě nadšeně rozzáří zrak a nám laikům nejspíš notně poklesne čelist... Ale my, co tato místa důvěrně známe, víme, že přes tuto suchopárnou informaci je tu opravdu moc hezky a to za každého počasí a v každé roční době!

( Já už můžu jen s nostalgií vzpomínat na dobu krátce po mé vojenské službě, kdy jsem se k nim s jednou kamarádkou vydal poprvé. V roce 1983 samozřejmě Lačnovské skály nebyly zakresleny na žádné turistické mapě a i někteří domorodci věděli jen to - "že tam jakési skaly gdesi nad dědinů hluboko v lesoch gdesi sů" ... Podle toho také tato první výprava skončila naprostým fiaskem - žádné skály jsme nenašli. Stačilo ale vyměnit galánku a s ní zvolit v příštím roce zjara trasu nahoru údolím nad Lačnovskými rybníky. Na dohled od horního konce dědiny Lačnova jsme potkali lesáka se psem a když jsme se ho na skály ptali, tak nám docela detailně popsal cestu k tzv."Trčkovým skalám, gde prý gdysi stával mlýn". Dost dlouho jsme se s přítelkyní drželi jeho rady, pak jsme ale v členitém terénu odbočili o 1 údolí dřív a objevili tak v odlesněném svahu Prostřední Lačnovské skály. Od nich jsme se drápali svahem k nejbližšímu vrcholu a na něm se nám zjevil ve večerním podvečeru a od odrazu červánků zapadajícího slunce doruda ozářený snový a pohádkový skalní hrad. \ Škoda přeškoda, že jsem sebou neměl fotoaparát, ale kinofilm byl zrovna nedostatkovým zbožím, zato měly v obchodech v té době na chvíli dostatek toaletního papíru a dámských vložek... \ Do těchto nádherných skal jsem se zamiloval na první pohled - a podle mnoha přístřešků z chvojí, budovaných tady "lesními manekýny" a čundráky už od konce I.republiky i za protektorátu - jsem se o tento cit musel dělit s mnoha dalšími jedinci. I když nejsem tvor nijak přelétavý, přesto od té doby podvádím svoji největší lásku - Pulčinské skály - na střídačku s těmi všemi třemi Lačnovskými, oboje tyto skalní útvary se staly mými největšími důvěrnicemi a já jsem jim rád chodil ukazovat moje další "kamarádky", přátele, rodiče, děti a svoji druhou ženu. Velmi rád se tu samozřejmě toulám i sám a s hrůzou v očích sleduji, jak se všechny troje nádherné skály čím dál více ztrácejí ve vzrůstajícím mladém lese a pod náletovými dřevinami a tak jako mnoho jiných asi nikdy nepochopím, proč spočívá OCHRANA NĚČEHO hlavně v tom, že se to nechá všechno do mrtě zarůst !!! )