Libušina studánka v Libčanech

Mezi Libčany a Hvozdnicemi se nachází od nepaměti Zádušní les, který získal své pojmenování podle toho, že byl zdejší vrchností již v raném středověku věnován k záduší libčanského chrámu Páně. Tímto lesem procházelo dříve jedno z ramen tzv. Kladské stezky, která vedla mezi Prahou a Kladskem. Jeho pozůstatkem je několik zdejších úvozů a rovněž řada archeologických nálezů, zejména jde o cínované oděvní kování z doby hradištní, několik středověkých ostruh, podkov, hrotů šípů a dokonce zapomenutý mincovní poklad z konce 14. století. Z lesa se tato cesta přesunula přibližně do trasy dnešní silnice až někdy na přelomu 16. a 17. století, nejspíše však až po třicetileté válce, jež znamenala konec osídlení v předválečném rozsahu a přesuny zbylých obyvatel do jiných míst.

Nejznámějším místem Zádušního lesa je však Libušina studánka (oficiálně získala svoje pojmenování až v roce 1918), která je počátkem bezejmenného potoka, na jehož toku vznikla trojice rybníků - „U studánky v lese“, „Horní Renešák“ a „Dolní Renešák“. Díky vodě z posledních dvou vodních ploch mohl v Hvozdnicích fungovat mlýn. Odtud pak potok pokračuje skrz ovocné sady pod Libčany, kde se nad Roudnicí vlévá do Roudnického potoka, jinak zaného jako Roudnice. K výše zmíněné studánce, u níž se svého času hrávala divadelní představení v přírodě a provozovaly různé koncerty, se vztahuje pověst, kterou literárně zpracoval František Ladisla Sál ve svých „Pohádkách, pověstech a národních písních Královéhradeckého kraje“:

„Libušina studánka.

Stěžery, Nechanice, Bohárna a Libčany ohraničují krajinu s lesy, které jsou nejkrásnějšími v okolí, neboť najdou se v nich jasné březové hájky, tmavé jehličnaté hvozdy, rovinky s borovicemi, úpady s olšemi, návrší s duby a podobně. Ptactvo tu z jara jásavě pěje, jako by hlásalo celému světu, že není krásnějšího místa v celých Čechách. Mladí lidé procházívají se tichými pěšinami těchto lesů, kochají se v jejich krásách a zpívají.

Zelená se louka, zelená se les, *)
jen ty, má milá, na mne nepověz;
zelená se louka, zelená se les,
jen ty na mne nepověz:
a jestli povíš, povíš na sebe,
že jsem bez hubičky nešel od tebe;
zelená se louka, zelená se les,
jen ty na mne nepověz!

*) Národní píseň z Hradecka. (Erben, 163, 121.)

U silnice mezi Libčany a Řibskem leží neveliký, ale pěkný les „Ohrada.“ Na jeho kraji ve stínu stromů krčí se voznické chaloupky s doškovými střechami, v nichž si lid rád vypravuje o Libušině studánce a Rábově dolíku.

V rozkošné úžlabině „Ohrady“ teče potůček, pramenící uprostřed lesa v památné studánce. Od nepamětných dob byla četně navštěvována chorými lidmi, kteří zde nabyli zraku, zbavili se zimnice, zahnali lišeje, vředy, oheň ve tváři a jiné nemoci. Podnes jest její voda prohlašována za léčivou. Bývalý libčanský děkan věřil pevně, že voda z Libušiny studánky ho uzdravila. Vyprávěl často, jak trpíval žlučovými kaménky, a když slyšel o léčivé moci studánky, zkusil její vody, docházíval pak denně ji píti, až se neduhu zbavil úplně.

Uzdravení lidé věšeli na památku kolem studánky na stromy obrázky svých patronů a patronek. Před padesáti lety, ano ještě později – v dobách velikých paren a such přicházela k voznické studánce z daleka procesí, aby u ní konala pobožnost a prosila o seslání deště. Prosba lidu nebyla Bohem nikdy oslyšána, a proto se v celém kraji věřilo v její zázračnou moc.

Lid nazývá studánku Libušinou a vypráví, že česká kněžna Libuše slyšela o krásném libčanském kraji, ypravila se s komonstvem do zdejší krajiny, a když přišla do viznického lesa, pokochala se pohledem, odpočinula a napila se vody ze studánky. Pak zahleděla se na chvíli do neurčita, vztáhla ruku nad studánku a prorokovala, že její voda nikdy se neztratí, bude věčně chutná a bude míti léčivou moc.

Jeden lech z Libušina průvodu zabodl si u studánky olšovou hůl, ale jak se podivil, když místo hole stál tam najednou stromek. Hůl se ujala, zapustila kořeny a vyhnala větvičky. To bylo divení! Nikdo nechtěl ani zraku svému věřiti... Usouzeno z toho hned, že to místo je zázračné. Studánka dostala Libušino jméno a její voda prohlášena za léčivou. Aby studánky nikdo nezneuctil, byl les ohražen a dostal jméno „Ohrada.“

Od té doby léčil lid vodou z Libušiny studánky všechny možné nemoci, pohanští kněži (žreci) zřídili poblíž ní své obětiště, a lid nechtěl býti jinde pochováván než opodál na návrší. *)

*) Nalezeny tam vskutku do kruhu postavené popelnice, bronzová jehlice a p.

Čas letěl... Libuše již dávno zemřela, na knížecím stolci vystřídala se různá knížata, přišlo křesťanství, zašla pohanská obětiště, ale jméno a studánka zůstaly. Pokolení po pokolení dědila víru v její moc až na naše časy.

Ještě asi před šedesáti nebo sedmdesáti lety, když přihnala se strašná bouře a zle řádila nad krajem, sjel blesk do památné, úplně vykotlané olše, rozštípl ji, ale nikdo po mnoho let se neopovážil odstraniti ani odštěpu ani pařezu se zbytkem dutého kmenu. Teprve při mýtění lesa došlo na něj, nesáhli na něj však lidé domácí, nýbrž cizí. Odřízli kotlavý kmen a hle – v pařezu objevilo se mnoho (více jak bývalá čtvrce) starých měděných peněz. Dělníci je rozebrali. Byly to však peníze divné, neboť nepamatovali jich již ani nejstarší lidé ve Voznici. Bez pochyby byly to dary, které házeli do vykotlané a památné olše uzdravení lidé po mnoho a mnoho let.

Tím upoutala „Ohrada“ na sebe pozornost voznických, kteří upamatovali se na pověst dávno zemřelých pradědů, jež tvrdili, že v „Ohradě“ jest zakopán veliký poklad hraběte Straky.*) Ten byl totiž náramně zlý a lakomý, týral své poddané a ničeho jim nepřál. Jak se ujal panství, zřídil si kolem Libušiny studánky panskou zahradu, pevně ji ohradil a nikoho dovnitř nepustil. Tak Libušina studánka na čas osiřela. Hraběnka své peníze před ním skryla v kamenném žlabě, dala je sluhou Rabem v „Ohradě“ zahrabati, a aby se nikdo k nim jen tak lehce nedostal, dala poklad přikrýti velikým kamenem. Rába zapřisáhla, že bude mlčeti, ale ten na smrtelné posteli pověděl svým přece, kde je skryt hraběcí poklad.

*) Libčanský pán Petr Straka z Nedabylic.

--------------------

Krajinu navštívily zlé nemoci, lidé houfně umírali, a proto pobořil lid ploty kolem zahrady, aby se mohl uzdravovati z Libušiny studánky. Když zlý hrabě Straka i jeho paní zemřeli, vnikli Rábovi potomci do „Ohrady,“ kopali a hrabali – hledajíce poklad. Pracovali vždy jen v noci celý měsíc, ale pokladu nenašli. Tak povstal veliký, dosti prostranný dolík, který dostal jméno Rábův a v r. 1866 za prusko-rakouské války se v něm mnoho starých lidí i s dobytkem skrývalo a ochrany nalezlo.

Jednou dobývali dva vozničtí dřevaři pařezů. Jak vyvalili jeden ohromný, s nímž se pachtili přes půl dne, nalezli pod ním kruhovitý kámen, na němž pařez seděl a kolem dokola kořeny držel se v zemi. Domnívali se, že přišli na poklad hraběte Straky. Když však kámen odvalili, nenalezli koryta s penězi, nýbrž jen vodu.

Pomalu zapomíná se na Libušinu studánku i na zakopaný hraběcí poklad.-“

Pověst krásná jak kraj sám, ale neblahé proroctví Františka Ladislava Sála se nevyplnilo. Když byla Libušina studánka pozapomenuta jedněmi, druhými byla opět dána do pořádku a celé její okolí krásně upraveno. Navíc zde byla zřízena naučná stezka „Cesta do minulosti Libčan a Hvozdnic“, jejíž přípravu a realizaci měla na starosti Eliška Horníková, jež spolupracovala s Janem Skalou a Lukášem Procházkou z Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové, navíc pod odbornou záštitou Mgr. Radka Bláhy z Muzea východních Čech v Hradci Králové. K jejímu slavnostnímu otevření došlo 9. června 2018. Více o ní lze nalézt zde: https://www.hradeckyvenkov.cz/akutality/otevreni-naucne-stezky-cesta-do-minulosti-libcan-a-hvozdnic.