Vodní mlýn ve Hvozdnici

Stejně jako jinde po okolí byl zdejší mlýn založen vrchností. Postaven byl kolem roku 1573 majitelem libčanského panství Václavem Nejedlým, synem Petra Nejedlého z Vysoké. Nad ním se nacházela trojice rybníků k nadržování vody, jež probíhala v rámci staletí řadou změn (U studánky v lese na libčanském katastru a Horní a Dolní Renešák ve hvozdnickém katastru, přičemž prvně zmíněný již v době zhotovování stabilního katastru v roce 1840 neexistoval a ke konci téhož století je zaznamenán v mapách pouze třetí z nich).

Mlýn měl dvoje složení mlecí na obilí a jahelku. Poháněn byl vrchní nadrženou vodou z již zmíněné trojice rybníků, kolo mělo průměr okolo 8 m a odpad byl uměle zřízen 4 m hlubokým průkopem půdy a na dně průkopu byl vyveden kanál 30/60 cm světlosti. Počáteční zařízení odtoku vody při mletí se objevilo krátce po svém vybudování značně problematické, protože voda zabahňovala a zaplavovala sousední pozemky. Vznikala tak řada sporů, z nichž některé byly řešeny i soudně.

Objekt užívala vrchnost delší dobu sama, když se objevily různé problémy, došlo v 18. století k jeho emfyteuzi za roční činži 24 kop a 5 zlatých. Roku 1694 žil v mlýně jeho pachtýř Melichar Rydl, v roce 1718 Jan (Johann) Kužel, označovaný za mlynáře na panském mlýně, a krejčí a švec Jiří Kalivoda, který platil vrchnosti 8 kop grošů, roku 1743 Matiáš Viniklář, v roce 1753 Jan Viniklář (první emfyteutický vlastník mlýna, nejspíše za něj byla postavena jahelka čp. 29 s 1 mlýnicí a 1 světnicí) a roku 1777 Josef Viniklář, jenž uzavřel 1. července 1777 s vrchností kupní smlouvu, v níž byla stanovena cena za mlýn ve výši 100 zlatých rýnských, z nichž 30 zlatých zaplatil na místě a zbytek splácel po 5 zlatých každého roku. Tehdejší položení mlýna a trojici vodních ploch nad ním nám nejlépe ukazuje I. vojenské mapování z let 1764- 1768 a jeho rektifikace z let 1780-1783 (viz http://oldmaps.geolab.cz/map_viewer.pl?lang=cs&map_root=1vm&map_region=ce&map_list=c112). Problém však měl s potomky, protože jen v roce 1790 mu zemřela 17denní dcera Kateřina a 3,5letý syn František a o 4 roky později šestiletá dcera Kateřina, všichni na psotník. Tímto výrazem byly označovány všechny křečemi a bezvědomím se projevující nemoci, což dokazuje i zmínka Josefa Pečírky v jeho knize „Domácí lékař. Učení o člověku ve stavu zdravém a chorobném“ z roku 1886, kde se píše: „Avšak psotníkem lze nemoc jen tenkráte nazývati, když se okazuje následujícími znameními: Dítě o sobě neví a náhle upadne ve spaní, při čemž má na polo zavřené oči a často při tom zbledne; tak to trvá nějaký čas, a pak je zas dobře. Někdy se k tomu připojí kroucení očima, škubání oudy a stahování obličeje, načež následuje hluboký chrapot, a pakli je psotník velmi prudký, vyhlíží jako padoucí nemoc, provázen jsa velkým dušením, načež následuje nesmírná slabost a chrapot.“ Hospodáři se však později narodily další děti, a tak nemusel mít starosti o to, kdo jeho živnost převezme a bude v ní dále pokračovat.

Po Josefu Viniklářovi, který byl od roku 1809 vdovcem (jeho manželka Ludmila mu zemřela v 54 letech), byli dalšími majiteli čp. 12: František Viniklář (v katastru zapsán jako Franz Wniklarž, ale v některých listinách nalezneme i tvar Winklarž, později i ve tvaru Vyniklář; od 30. dubna 1819, v roce 1826 přestavěl jahelku, ale ještě roku 1840 byla všechna obytná i hospodářská stavení roubenými objekty; zemřel 9. dubna 1871 v 71 letech jako výměnkář; jak vypadal mlýn tenkrát, tak to nám prozrazuje II. vojenské mapování z let 1836-1852, viz http://oldmaps.geolab.cz/map_viewer.pl?lang=cs&map_root=2vm&map_region=ce&map_list=O_7_VIII, z něhož je též zaznamenatelné to, že mu mlýn přinášel značný zisk, protože postupně skupovával pozemky v celém okolí), Václav Viniklář (zemřel 3. května 1854 v 58 letech, když byl již na výměnku), František Viniklář mladší (od 19. dubna 1855, za něho došlo k přestavbě roubených budov ve zděné objekty a prokazatelně zde fungovala pekárna, v níž pomáhala Kateřina, vdova po nechanickém pekařském mistrovi Prokopu Štolbovi, která tu zemřela 19. května 1869; i u tohoto mlynáře se projevilo dědičné zatížení, kdy mu zemřelo několik dětí – v roce 1857 se jednalo o 2měsíčního syna Josefa a následujícího roku o 15denního stejnojmenného syna a tomuto se nevyhnuli i jeho potomci; zemřel 25. února 1878), bratři František a Josef Viniklářovi (od 31. července 1878), Josef a Františka Benešovi (od 5. července 1879), jejich syn František Beneš (od 22. července 1892) a František Beneš (od 8. února 1922), přičemž kolem roku 1890 bylo úplně zrušeno mlýnské zařízení a z mlýna se stalo pouhé obytné stavení, jehož majitel byl od té doby pouhým rolníkem. Přitom ještě v roce 1877 je o něm v díle "Topografický popis všech osad hejtmanství kralohradeckého, jenž obsahuje soudní a berní okresy: Kralohradecký, Hořický a Nechanický" napsáno Josefem Horákem toto: „Pode vsí „v Petříně,“ lese Libčanském, stojí na nepatrném potůčku mlýn o jednom složení.“

Podobně dopadla jahelka, která byla již v indikační skice stabilního katastru z roku 1840 vedena jako obytné stavení a stejně tak v jeho reambulaci z roku 1871 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=omc&idrastru=B2_a_4C_8004_2), což znamená, že v té době již nefungovala. Až do prusko-rakouské války v roce 1866 v ní žila chudá žena Tesařka, jež se živila vyšíváním ženských čepců. Po jejím úmrtí byla jahelka rozbořena a materiál z ní byl využit při stavbě primitivní cihelny, která však fungovala jen pár let a jako zdejší cihlář je nejvíce známý Jan Koutník, který byl v čp. 12 zároveň podruhem. Vlastník cihelny totiž neměl dostatek peněz k jejímu udržování a kvalita cihel nebyla dobrá, takže poptávka po nich rok od roku klesala. Od té doby slouží několikrát přestavěný objekt pouze k bydlení a v současné době je jeho majitelkou Mgr. Martina Forejtková z Třebechovic pod Orebem. Ta je též spolu s Davidem Buřilem z Hradce Králové majitelkou rybníků Dolního a Horního Renešáku. O mlýnu lze najít zmínku i zde, i když příliš stručnou: https://www.vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/7162-hvozdnicky-mlyn.