Mlýny Budín a Automat v Předměřicích nad Labem

První zmínka o existenci mlýna v Předměřicích nad Labem je z roku 1533. Tehdy zdejší mlýn prodal Vavřinec Zajíček za 800 kop grošů míšeňských Mikuláši Kydlinovi, a to s podmínkou, že obci královéhradecké povolí, aby mohla od jeho mlýna vybudovat strouhu na svůj nový mlýn v Březhradě. O 5 let později byl mlýn prodán Janu Kydlinovi ze Správčic, ale již v roce 1540 byl zase postoupen zpět Mikulášovi Kydlinovi.

Roku 1547 byly Předměřice městu Hradci Králové zkonfiskovány králem Ferdinandem I., ale o 2 roky později mu byly navráceny. Ale náhon, který byl vybudován od předměřického mlýna až na Březhradský rybník, byl prodán spolu s Březhradem a tamním rybníkem Janovi z Pernštejna, z čehož vznikla řada sporů. V následujícím roce přísežní mlynáři srovnali spory mezi Janem z Pernštejna a městem Hradcem Králové o hražení jezů, prahů držení a stavidel a vycejchování v Předměřicích a na struze Březhradské. Úplným urovnáním sporů města s Pernštejny ohledně onoho náhonu se stalo jeho odkoupení spolu s Březhradem a místním rybníkem, k čemuž došlo roku 1559. V té době byl předměřický mlýn již v rukou jiného vlastníka, protože v roce 1545 koupil mlýn od Mikuláše Kydlina Václav Valeš, mlynář od Poděbrad. Ten roku 1566 ve své poslední vůli odkázal 20 kop grošů na faru a opravu sešlého kostela sv. Pavla v Hradci Králové. V roce 1575 byl vlastníkem mlýna Bořek Hamza ze Zábědovic, po něm před rokem 1580 královéhradecký císařský rychtář Jiří Balbín Škornice a roku 1580 mlynář Zahrádka a jeho dcera.

Znovu se objevuje zdejší mlýn v popředí v roce 1608, kdy náležel Janu Makovci (s manželkou Annou ho koupil roku 1596 od Zahrádkovy dcery), který byl ve sporu s rytířem Janem Králem z Dobré Vody a na Plotištích. Ta vygradovala při návštěvě obou u nejvyššího mincmistra Hanibala z Valdštejna na Velichovkách. Sice byl tento spor tímto srovnán, ale při cestě z Velichovek znovu vypukl a na drahách u Holohlav Král Makovce z ručnice „naskrz prostřelil.“ Rána byla sice těžká, ale mlynář se přeci jen uzdravil. Aby toho nebylo málo, tak jeho syn Václav mladší Makovec v noci ze středy na čtvrtek po sv. Kryšpínu roku 1611 v domě Jana Šepse (též psáno jako Šepce) v Jaroměři zastřelil z dlouhé ručnice královéhradeckého měšťana Mikuláše Kavku Předdvorského z Traskovce. Vzat byl sice do vězení, ale trestán za vraždu nebyl, protože došlo k dohodě mezi oběma stranami, jejímž výsledkem bylo to, že Makovec musel vdově a dětem ne za tuto vraždu, ale za velké její náklady a pojezdy ve 2 termínech vyplatit 11,5 kopy míšeňských. Ten pojistil tuto sumu na svém mlýně a hned byl z vězení propuštěn na svobodu. Dodejme však, že mezi oběma mlynáři Makovci je menší proluka, protože Jan a Anna Makovcovi prodali mlýn s pilou, kovárnou a hospodářstvím v roce 1609 Janu Hubatkovi, který ho obratem ruky téhož roku prodal městu Hradci Králové. Zde je prostě sled majitelů nejasný.

Opět byly Předměřice zkonfiskovány v roce 1620. K jejich vrácení došlo až o 8 let později. Roku 1651 byla zmíněna mlynářka Dorota se syny Václavem, Mikulášem, Samuelem a Matějem. V roce 1683 byl na mlýně zadržen hradeckým písařem sedlák Matěj Košťál, který byl jedním z rebelantů a nespokojenců. Do městské šatlavy putoval za to, že se chtěl vypravit do Prahy, kde si chtěl stěžovat na královéhradecké panstvo a poprosit o úlevy na robotě. Z věže Kropáčky byl propuštěn roku 1684.

Někdy v této době vznikl nejspíše druhý mlýn, protože v roce 1699 se objevuje poprvé zmínka o 2 spolu sousedících mlýnech v Předměřicích, jež měl od města Hradce Králové najaty Jakub Kumpricht. Počátkem následujícího století se začaly rozlišovat jménem – Na starých a Na nových. Jeden byl o 7 složeních s jahelkou, druhý jen o 2 složeních. Roku 1716 město Hradec Králové prodalo oba mlýny Václavu a Marianě Maršonovým. O rok později Jakub Kumpricht koupil od města Hradce Králové pusté místo o výměře 30 loktů délky a 20 loktů šíře, kde se říkalo na Budíně. Na něm při Březhradském náhonu postavil s povolením královéhradecké městské rady nový mlýn o 2 složeních, který od té doby nese jméno Budín. Mouku z něho byl Jakub Kumpricht povinen zdarma dávat městským radním k výročním slavnostem a na posvícení. František Ladislav Sál ve své knize "Pohádky, pověsti a národní písně Královéhradeckého kraje. Díl I." napsal o tom následující: "V Předměřicích jest mlýn "Budín". O něm dočítáme se, že "na místě pustém, u Budína zvaném, postavil Jakub Kumpricht r. 1717 s povolením královéhradeckého magistrátu mlýn, který nazval dle polohy Budín. Dle lidového podání patřilo ono pusté místo jakémusi Budovi." V roce 1735 koupili tento mlýn od Jakuba Kumprichta Václav a Majdalena Šťastní, ale již o 5 let později je připomínán jako jeho vlastník František Štěpán. Ten ho prodal roku 1747 předměřickému mlynáři Janu Střemchovi a kydlinovskému mlynáři Matěji Maršonovi za 1 900 zlatých rýnských, čímž mezi nimi byly ukončeny dlouholeté spory kvůli stavidlům u mlýna Budína. Oba kupující prohlásili, že mlýn zruší a zavázali v kupní smlouvě sebe, své dědice i budoucí, že na tomto místě více žádný mlýn nepostaví. Vedle toho však museli převzít povinnost, že i ze zrušeného mlýna budou městu Hradci Králové platit nájemné tzv. dominikální 120 zlatých rýnských ročně. To se jim však asi nelíbilo, takže nakonec ke zrušení Budína nedošlo. V letech 1750-1765 byl majitelem Budína Jan Střemcha se svou manželkou Annou, rozenou Maršonovou. Za nich měl již 3 složení. V letech 1765-1770 ho užíval Jan, starší syn Jana Střemchy. 1. dubna 1770 ho převzal jako dědictví mladší syn Václav, a to i s chalupou, zvanou Fruktovou, s rolí Moravankou, obíckou mezi mlýnem a zmíněnou chalupou a částí luk u Malšovic. Ve mlýně zřídil v roce 1794 čtvrté složení. Roku 1803 Václav Střemcha prodal mlýn s 18 jitry a 728 čtverečnými sáhy pozemků Janu Morávkovi a jeho manželce Kateřině z Předměřic a ti opět prodali jej v roce 1809 manželům Josefu a Anně Duškovým. Roku 1827 se ujal Budína jejich syn Jan s manželkou Ludmilou. O 6 let později mlýn koupili Václav a Barbora Šubrtovi. V roce 1836 byl královéhradecký magistrát požádán o povolení zřízení olejníku na tlučení oleje z řepkového semene, který by byl postaven při mlýně na levém břehu náhonu. Této žádosti bylo následně vyhověno. Od roku 1850 byl majitelem Budína Josef Černý, rolník a hostinský z Černožic, který jej koupil a postoupil svému synovi Josefovi. Ten v letech 1860-1864 přestavěl mlýn na amerikánský. V roce 1881 ho koupil Josef Formánek, rolník a okresní starosta v Mnichově Hradišti, ale již o 8 let později byl dán do dražby. Na mlýně měl pohledávku 15 000 zlatých František Špringer, statkář z Vratna, jemuž byl při dražbě přiklepnut. Hned po ní ho od něj koupil Josef Voženílek, který jej roku 1890 přestavěl a zaopatřil novými stroji. Aby si zajistil dostatečnou známost a popularitu, tak se účastnil řady různých výstav, např. na krajinské výstavě v Červeném Kostelci v roce 1899 vystavoval sklenice se vzorky meliva.

Předměřický mlýn se oproti Budínu vyvíjel jinak. V roce 1739 prodal Václav Maršon mlýn manželům Janu a Anně Střemchovým za 2 500 zlatých rýnských. Roku 1781 přiměla obec královéhradecká Jana Střemchu ml., aby postavil novou pilu u starého mlýna, kde by se mohly dát řezat klády. Proti tomu budínský mlynář Václav Střemcha a kydlinovská mlynářka, vdova Ludmila Maršonová, namítali, že, když Labe stoupá, mlynář předměřický Jan Střemcha na pile řeže a vodu pouští do staré stoky u starého mlýna a ne do stoky Březhradské, kterou voda teče na mlýny budínský a kydlinovský, čímž oba mlýny úhonu trpí. I žádali, aby byla pila u starého mlýna odstraněna a postavena u toho nového. V roce 1791 zemřel Jan Střemcha a hospodaření v mlýně se ujala jeho vdova Anna, která roku 1803 zřídila při starém mlýně šrotovník. V roce 1794 byl u něho postaven nový splav, u něhož bylo roku 1810 postaveno kamenné okřídlí. V roce 1814 prodala Anna Střemchová spolu s ostatními dědici po svém muži oba mlýny s jahelkou, stoupami, hospodářskými staveními a svobodnými grunty za 52 000 zl. Janu Libichovi a jeho manželce Anně. O 4 roky později postavil u mlýna nový splav zednický mistr J. Kratochvíl. Ale ani ten neměl dlouhého trvání, protože roku 1831 byl opět vystavěn nový mlýnský splav. V roce 1833 se připomíná jako majitel mlýnů Jan Dušek, který je roku 1869 prodal za 125 550 zl. Josefu Jarkovskému, rolníkovi z Bělče nad Orlicí. Od něho je v roce 1887 koupil MUDr. Josef Reichert z Josefova a v prosinci 1902 v exekuční dražbě Josef Voženílek, jenž za ně zaplatil 184 000 K.

Téhož roku ve dřevěném mlýně, který byl zván „Na nových“, zbořil přední mlýnici, zvanou obchodní, a vystavěl místo ní v roce 1903 třípatrový mlýn s vodní turbinou na 100 q semleté pšenice za 24 hodin. Náklad na výstavbu činil přes 160 000 K. Od té doby byly zdejší mlýny spojeny s rodem Voženílků, kteří byli nejvýraznějšími členy zdejšího mlynářského cechu, o němž se objevuje první zmínka roku 1884. V roce 1905 se přestalo mlet ve dřevěném mlýně „Na starých“. O 2 roky později shořela zadní dřevěná mlýnice u mlýna „Na nových“, zvaná selskou, jež nebyla obnovena. Nově vystavěný mlýn byl menší rekonstrukcí zvětšen asi na 200 q semleté pšenice za 24 hodin. V roce 1911 byl zbořen mlýn „Na starých“ a pila, na níž se řezalo ještě roku 1910. Místo ní tu byly postaveny 2 turbiny a malá elektrárna. O rok později byl v místech, kde stával mlýn „Na starých“, postaven nový žitný mlýn o výkonu 200 q semelku žita za 24 hodin. Ten však vyhořel v noci na 1. září 1913 a nebyl již obnoven. Jeho budova byla využita jako skladiště mouky a obilí. Nový žitný mlýn byl umístěn do budovy mlýna pšeničného „Na nových“. V roce 1922 bylo vybudováno moučné skladiště a autogaráž a o 2 roky později se stal novým prokuristou Josef Voženílek ml. 6. července 1927 vyhořelo 3. poschodí mlýna „Na nových“, přičemž bylo poškozeno strojní zařízení. Po ohni byla provedena rekonstrukce mlýna a přistavěno 4. poschodí. Jeho výkon se tak zvýšil na 800 q semleté pšenice a žita za 24 hodin.

Kromě několika požárů bylo pro mlýny velkou katastrofou zřícení Voženílkovy elektrárny v roce 1932 a jejich znárodnění roku 1948, když sám vlastník byl odsouzen k 15 letům těžkého žaláře a ztrátě veškerého majetku. Rozsáhlá rekonstrukce mlýna proběhla v roce 1958. Mlýn zahájil provoz v listopadu téhož roku, přičemž tehdy zpracovával již 2 000 q obilí za 24 hodin. Zároveň došlo ke spuštění pneumatické potrubní pošty. V mlýně Budíně se naopak od července 1960 soutěžilo o titul brigáda socialistické práce. 1. srpna 1972 byla dokončena u mlýna autobusová čekárna. Tehdy oba bývalé Voženílkovy mlýny patřily pod podnik Mlýny a těstárny n. p. Pardubice. Denně se v Automatu semlelo 230 tun pšenice. Mlýn Budín byl naopak zrekonstruován v roce 1985, a to nákladem 12,5 milionu Kčs. Její výjimečnost spočívala v tom, že zde byla poprvé v historii československého mlynářství namontována víceúčelová technologie, která umožňovala zpracovávat více druhů obilí. K původnímu sortimentu tak přibyly v rámci tzv. kukuřičného programu novinky v podobě kukuřičné krupice a dalších produktů z této plodiny (hladká, polohrubá a hrubá mouka).

Pak přišel listopad 1989 a bylo jasné, že se oba provozy navrátí potomkům původních majitelů. Těm byl navrácen v rámci restitucí roku 1993, kdy také mlýn Automat prošel sedmiměsíční rekonstrukcí. Od té doby zde působí jejich firma Mlýny J. Voženílek, spol. s r. o., přičemž mlýn Budín se podílí na celkové produkci přibližně 10 %. V letech 2008-2010 došlo k výměně původní technologie za novou od švýcarské firmy Bühler a v roce 2017 došlo k modernizaci spotřebitelského balení mouky, což však nejsou jediné práce, jež v obou mlýnech proběhly. Více podrobnějších informací o nich lze dohledat zde: http://www.mlynyvozenilek.cz.