Osudy strojírny v Předměřicích nad Labem

Původní objekt čp. 103 byl pouhým rolnickým statkem, jehož majitelkou byla v roce 1890 vdova Anna Morávková, jež se živila polním hospodářstvím a činžovním bydlením, přičemž zde ubytovávala zejména dělníky z místního cukrovaru i s jejich rodinami. Krátce poté zde bylo zřízeno zámečnictví a opravárna zemědělských strojů, jež náleželo Iljovi (původně psán jako Ilija, později pouze jako Ilja) Radulovičovi, který sem přišel z Berlína. Tento profesor státní odborné školy pro umělecké zámečnictví v Hradci Králové zde zaměstnával několik absolventů a spolužáků z téže školy. Z počátečních až nuzných poměrů se vypracoval k prosperujícímu závodu, který vyráběl náhrobní mříže, portály, železná kovaná vrata, železná okna, dveře a schody, oplocení a jiné kovové výrobky, mnohdy přímo na zakázku. Z jeho nejvýznamnějších prací zmiňme: umělecko-zámečnické práce na v letech 1901-1902 vybudovaném paláci Pražské úvěrní banky v Praze a ústavu pro hluchoněmé „Rudolfinu“ v Hradci Králové, v letech 1903-1904 tepané práce na přístavbě Okresního domu v Hradci Králové, v letech 1904-1905 kované práce na ville Anně v Černožicích a v letech 1909-1912 umělecko-zámečnické práce v nově postaveném muzeu v témže městě a dodejme, že pravidelně vystavoval v rámci Vánočních výstav Umělecko-průmyslového muzea v Praze.

Hned roku 1914 byl po vypuknutí 1. světové války zatčen na základě udání, že smýšlí nepřátelsky o Rakousku a navíc mu přitížilo, že byl srbského původu. Následně byl dopraven k diviznímu soudu v Josefově. I když nebyl odsouzen, byl do roku 1918 internován v Mellersdorfu u Vídně. Z tohoto důvodu byl tento provoz uzavřen. Na jeho internaci vzpomíná Alois Žipek v knize „Domov za války. Svědectví účastníků, Díl 1“, která vyšla v roce 1909. Když vznikla ČSR, tak se Ilja Radulovič odstěhoval s rodinou do Bělehradu. Ještě předtím, tj. v listopadu 1918, jeho syn Jiří odjel se srbskými zajatci ke svému dědovi do Kragujevace, a to bez vědomí rodičů.

Od Ilji Raduloviče zakoupil podnik strojní konstruktér Ladislav Militký z Hradce Králové, jenž zachoval zaměření tohoto podniku a v roce 1922 je zapsán i jako vlastník celého areálu. Kromě různých drobnějších výrobků tu byly produkovány rovněž výtahy a transportéry. Řada jeho novátorských výrobků byla též patentována. Firma byla vyhledávána i kvůli jiným zakázkám, např. roku 1925 byla pověřena zavedením elektrické sítě k domkům za Vašovými v Předměřicích nad Labem, o rok později dodala železná okna do družstevní mlékárny na Pražském Předměstí u Hradce Králové. Samozřejmostí byla značná prezentace na různých salonech a výstavách, z nichž jmenujme: Výstavu stavebních živností a průmyslu v Hradci Králové roku 1923 a Hospodářsko-průmyslovou výstavu severovýchodních Čech v Jaroměři v roce 1926, kde vystavovala své okenní rámy a různé plány.

Po smrti Ladislava Militkého převzal závod jeho syn Jan, který svůj podnik prodal na nátlak německých okupantů Ing. Birthellmerovi. Ten z něj vytvořil akciovou společnost, ale akcie měla pouze dvojice Němců, nikdo více. Protože tato strojírna nestačila kapacitně, byla rozšířena přístavbou. Kromě ní byla postavena vlastní transformační stanice a primární přípojka a závod byl vybaven i novým strojním zařízením. Výroba však byla převážně válečná, neboť odběrateli jejích produktů byly pouze ozbrojené složky – Wehrmacht a SS. Kromě ní se tu vyráběly akumulátorové vozíky a generátory na výrobu plynu pro pohon automobilů. Takto fungovala továrna až do května 1945, kdy jeho majitel uprchl, např. jeho manželka odjela 7. května 1945 pod ochranou zdejšího ženijního útvaru.

Po osvobození nechali Němci Predmag značně zadlužený a co se dalo odvézt, to tu rovněž nezůstalo. Závod, jenž naposledy náležel Rakušanovi Steinburgovi a poté byl spravován MNV, se dostal pod národní správu (v roce 1946 byl předán národnímu správci Matějkovi), která trvala až do 1. července 1947, kdy byla předměřická strojírna Predmad přijata do svazku n. p. Rubena, gumařských závodů v Hradci Králové, aby se o rok později objekt dostal do správy předměřického MNV. Díky národní správě byly všechny dluhy umořeny a při začlenění podniku do n. p. Rubena vykázal Predmag dokonce malý zisk. V té době tu pracovalo na 50 zaměstnanců. Přesto však byl zpočátku udržován se značnými potížemi a roku 1946 bylo dokonce uvažováno o jeho uzavření a likvidaci.

V roce 1949 požádal o příděl konfiskovaného majetku firmy „Predmag“ čp. 103 náchodský národní podnik Rubena. Příděl těchto budov však byl zamítnut, protože tehdy se plánovalo přenesení výroby do Opočna či Dobrušky. Pokud by k tomuto kroku skutečně došlo, MNV požádá o přidělení jiného průmyslového závodu a kdyby takového náhradního nebylo, vyhradil si MNV odkupní právo. O přidělení konfiskátu bylo následně opět jednáno. MNV se nakonec usnesl, aby mu byl tento objekt přidělen jako komunální podnik. Jako důvod bylo uváděno to, že nový regulační plán obce od Ing. arch. Vlasty Štursové z Prahy řeší v těchto místech novou komunikaci a do doby její realizace, kdy by měl být bývalý Predmag zbourán, mohly by v něm najít dočasné útočiště družstevní podniky.

Z toho však nakonec sešlo a o rok později KNV v Hradci Králové odňal národní majetek čp. 103 ze správy MNV v Předměřicích nad Labem a svěřil ho do správy národního podniku Rubena v Náchodě. Ten zde hned zřídil výrobu. Zajímavostí bylo, že čtvrtina ze všech zaměstnanců byly ženy a ty pracovaly jak na gumokovu, tak na elektrických svářečkách a jiných obráběcích strojích, takže se v mnohém vyrovnaly mužům, mnohdy je dokonce dokázaly předběhnout, neboť tvořily většinu zdejších úderníků. Vedoucím podniku se stal František Štrych. Kompletně stabilizovaný podnik byl později převzat n. p. Gumokov v Hradci Králové, který tu vyráběl formy na lisovní, technické pryže a různá prototypová zařízení pro všechny své závody, ale i pro další gumárenské provozy po celé republice. Z větších zařízení tu byly vyráběny konfekční stroje na hadice, větší část zařízení na výrobu autogenních hadic, konfekční stroj na válce, jeřábové dráhy, prototypy automatických lisů 400 x 400 a 600 x 600, přímo pro Gumokov vozíky, pískovny a konstrukce pro výstavbu. Dále se zde vyráběly tvárnice pro Gumárny Zubří a rozličné náhradní díly pro strojní zařízení, mnohdy takové, jež by jinak dovozem stály velké finanční prostředky a právě domácí výrobou se jich množství ušetřilo. Roku 1971 došlo při stavbě nového transformátoru u Gumokovu k narušení pramenu pitné vody, čímž došlo k poklesu pitné vody v Gumokovu, cukrovaru a ve stavebním sídlišti u školy. Následně se ukázalo, že prasklo potrubí pod halou Gumokovu, přičemž oprava probíhala jen zvolna o víkendech, aby nebyl narušen provoz v tomto podniku.

Přesto byla od konce 60. let 20. století výroba postupně omezována, a to kvůli nedostatku pracovníků i místa, protože byla zvětšována výroba kovových dílů. V roce 1969 sice došlo k rozšíření provozovny, ale na výši produkce to nemělo vliv. Takto fungovala až do sametové revoluce a rovněž i po ní. Strojírna, náležející stále ke královéhradeckému podniku Gumokov a. s., zaměstnávala v roce 1995 54 lidí a specializovala se na výrobu kovových dílů určených k pogumování, některé z nich byly využívány při výrobě automobilů Škoda Felicia. V té době došlo rovněž k rekonstrukci kancelářského objektu (stavební a technický dozor: Čestmír Jelínek - AGOS). Od roku 2007 působí v areálu bývalé strojírny firma OTEZ s. r. o., zabývající se zpracováním dřeva, obchodem a technologií efektivních zařízení. Ta je rovněž majitelkou areálu.