Ze světa Volyňských skal - Ptačí skály

Fotografie (29) • Foto: Franta

Dávno už tomu, kdy jsem si na Turistice přečetl článek Aleše Matějíčka o mohutném masívu Ptačích skal nacházejících se na hřebeni pod Volyní a zahořel touhou tohle místo též spatřit. Shodou okolností jsem někdy předtím pod nimi směrem na Kamenný vrch už procházel, jenže na mé mapě ikonka označující skálu chyběla a navíc nebyl z lesní cesty s modrou tur.značkou jejich masív přes velkou množinu stromů vůbec vidět. Vzpomínám, že jsem si v zatáčce pod nimi fotil zvláštní, pestře zbarvené kusy hornin a divil se, jak i ten zdejší jesenický kámen hezky kvete!

Kromě úlomků rul se zde totiž nacházely i žluté a oranžové kvarcity - „menšinové“, ale rovněž metamorfované horniny, která s místními fylitickými rulami setrvává v jakési neživé symbióze. Jelikož je mnohem tvrdší, tak vlastně hostitelskou skálu svými pásy zpevňuje.

Do světa Ptačích skal mi bylo umožněno nahlédnout až letos – poslední teplý a prosluněný den nebývale dlouhého babího léta. Začal mi ten vyžebraný dovolenkový pátek moc hezky: po dlouhé cestě vlakem do stanice Nový Malín (375 m) jsem pod intenzivním slunečním svitem bystře stoupal hore dědinou až na její konec a dalšími serpentinami silničky pokračoval už lesem. I když jsem doma nad mapami.cz terén tentokrát pečlivě studoval, neustálé stoupání mne docela překvapilo. Naštěstí se o kus dál zčistajasna u cesty vynořilo turistické odpočívadlo s vyhlídkou až na Šumperk. Líbivé panoráma bylo bohužel zahaleno nechutným oparem, to mi ale hlad na svačinu nevzalo - šmakovala i tak. Poté jsem znovu prostudoval mapu i displej hodin na mobilu a určil definitivní trasu cesty: Ptačí skály, skály nad rozcestím Mrtvý muž a odtud už po značce na Volyň a Smrčník a sešup Malínskou roklí zpět na vlak do Nového Malína.

K těm prvním mohutným objektům neživé přírody jsem zamířil po lesní zpevněné cestě od zastávky busu U křížku. Stoupání pokračovalo až po předvrchol Kopky (693 m), zvýrazněný nižším rozložitým „majákem“ v podobě volně pohozené skalní kupky. Hledě na vzdálené kamení, na křižovatce lesních cest jsem vykročil namísto vpravo tím druhým směrem a z lesní paseky se pokochal pohledem na namodralý a majestátní kužel Volyně. Na svůj omyl jsem přišel až po deseti minutách přesunu po nezvykle rovinatém hřebeni. Nic se ale nestalo: mapa mi prozradila, že po chvíli už mírně stoupající chůze směřuje z mé cesty k Ptačím skalám jen asi čtvrt kilometru dlouhá odbočka. Vzápětí jsem musel hbitě uskočit na samý okraj lesní komunikace, aby mne nesmetl jakýsi bláznivý bikař (na tachoši měl 50 a v očích smrt!), a pak už radostně vyrazil k neznámým skalním krasavicím.

Och – jakým zklamáním ale byl ten první pohled, kde namísto mohutného skaliska nad srázným okrajem hřebene do výše trčel jen pás jakýchsi nízkých skalek!

Sestoupil jsem ze svahu a zjistil, že ty krajní dvě přece jen tak malé nejsou, protože jejich temena patřily regulerním skalním útvarům. Bohužel tu bylo slunečního jasu přespříliš a focení se moc nevyvedlo. Dobrá zpráva ale zněla, že za tím skalním chaosem, viděným ze svahu napravo, se nachází něco mnohem většího a mohutnějšího! Proplétl jsem se mezi balvany a pln obdivu zůstal stát pod rozeklanou a vyšší černou stěnou.

(Stejně je vám, lidičky, zajímavé, že když je to rulové a fylitové jesenické kamení ozářeno sluncem, září jak bílé šaty nevěsty, ale ve stínu má vždy barvu temné noci.)

Když jsem černý blok odešel, objevila se ve skále velká průchozí puklina s vyznačenými šipkami k vrcholu. Ocitl jsem se v jakémsi minibludišti, proplétl se jím, potěšil se bizarními tvary skal a přitom vystoupil až na podvrcholové temeno. Přes koruny stromů byl na okolí poněkud omezený pohled (navíc proti slunci), a když jsem chtěl do záběru dostat i tu nejvyšší vrcholovou skalku, musel jsem si lehnout a nohy vysunout téměř až nad tu propastnou hlubinu, jejíhož dna vidět nebylo. Jestli by to bylo od tohoto bodu do místa dopadu mého nebohé tělíčka metrů víc jak třicet anebo snad padesát (jak výšku skály odhadoval kolega Bobcart), tož to jsem raději ani vědět nechtěl...

Po návratu z vrcholu na pevnou lesní půdu jsem ještě obkouknul snižující se členitou skalní hradbu, směřující od hlavního vrcholu k severu. Nejvíce se mi líbila skalní polověž, vysoká asi 15 metrů, mající podobu zakletého pekelníka. Než jsem Ptačí skály opustil, zaposlouchal jsem se pozorně, jestli neuslyším i cvrlikání nějakých opeřenců. Ale kdež! Etérem se rozléhalo jen rachocení morotových pil lesních dělníků, kteří poblíž skalnatého pásu U Mrtvého muže likvidovali lesní kalamitu...

Poslední aktualizace: 23.11.2018

Ze světa Volyňských skal - Ptačí skály na mapě