Chalupy, v zemi a v čase propadlé. Končiny. Rajnochovice.

Všichni ten hřeben znáte. Na kole, na běžkách. Nebo jen tak procházkou. Jeho krása je nenápadná. Žádné skalní štíty, žádné dechberoucí vodopády či propasti. Jen lesy, louky, zvlněné obzory. Ale kdo někdy koukal na Bludném na západ slunce, bude se sem už navždy vracet.

Z Trojáku na Lázy. Zelená turistická značka.

Bylo nám tak pět, šest let, když mě s bráchou začali rodiče tahat na běžky. Na Trojáku vystoupit z autobusu, nazout běžky. A třináct kilometrů sněhem do Ratiboře.  Tehdy jsem kňoural, odmlouval, nechtělo se mi. A jak jsem dneska vděčný a s jakou nostalgií vzpomínám…

Mám to na tomto hřebeni prostě rád.

Asi v půli cesty k Lázům se po levé ruce otevře jedna z mnohých horských luk této trasy. Nakloněná směrem Do Rajnochovic, ostře ohraničená hranou lesa.  Odbočuje tu cesta do Ratiboře, na běžkách jsme tu vždycky opouštěli hlavní hřeben. Lavička, odpočívadlo. Ohniště. Několikrát už jsem tady tábořil, pod širákem spal.

Od nepaměti se tomu tady říká „Končiny“.

A klidně bych o sobě řekl, že Končiny dobře znám. A proto mne tak překvapil náhodný pohled do indikační skicy, skoro 200 let staré katastrální mapy. Na nápadně vyznačené louce na Končinách tři nezaměnitelné žluté obdélníčky. Před dvěmi stovkami let tady stály tři domy…

Nadšen nečekaným objevem pustil jsem se do zevrubného zkoumání indikační skicy. Vše tu bylo. Jména, parcely, katastrální čísla i čísla popisná. Vrajova, Vávrova a Chytilova chalupa.

Vox populi, vox dei. Pustil jsem se do vyptávání. Očekávaně jsem neuspěl u chatařů a chalupářů z okolí. „Chalupy na Končinách? Nesmysl. O tom bychom přece věděli…“. Obvykle bych si neodpustil pár poznámek o nezájmu chatařů o svoje nejbližší okolí. Teď tak rozhodně neučiním. O existenci pasekářských usedlostí na Končinách jsem ještě před pár dny neměl tušení ani já. A to jsem zdejším hřebenem brouzdal asi tisíckrát…

Mnohem víc štěstí jsem měl v Ratiboři a Kateřinicích. Pamětníci vzpomínali. „Ano, byly tam. Tři události. A říkalo se tam U Vávrů. Ale už za války to byly jen zříceniny. Jo, a v těch zříceninách se za války ukrývali partyzáni. A nějaké Němce tam v pětačtyřicátém popravili…“ V Rajnochovicích jsem zachytil i alternativní název této lokality. V Rajnochovicích se tomu tady říká „Poruba“.

Nemyslím, že by komukoliv z nás dostačovala fantazie na představu toho, jak těžký život tady pasekáři museli mít…

Vyšlapal jsem kopec z Ratiboře na Končiny, na kraji louky seskočil z kola. Sedl na lavičku, setřel pot z čela. Ale oči už zvědavě bloudily po louce. No samozřejmě. Že mě to nenapadlo samotného. Ty remízky na louce asi nebudou jen tak. A támhle z toho vyčuhuje vzrostlá lípa. Neklamné znamení. Ještě jsem z brašny vytáhl kopie map, rozložil je na dřevěné lavičce. A srovnával s reálným terénem. Lokalizace by neměla být těžká.

Začal jsem se prodírat houštím remízků a okrajů lesa.. Co houštím… Divočinou. Polámané stromy, zátarasy z větví. Nohy svázané maliním… Pach vlhkého listí.  Kdysi tu byl ovocný sad, zeleninové záhonky. Ovčí ohrada, pole s bramborami, cibulí a zelím. Možná včelí úly. A domy. Dřevěné chalupy, kamenné náspy. Do stráně zaklenutý sklep. Zápraží s lavičkou… Všechno už si příroda vzala zpátky.

Nakonec jsem přece jen našel nepatrné stopy po Vrajově a Chytilově usedlosti. Rovnější plocha v jinak příkrém lese, sem tam nějaký opracovaný kámen. Terénní vlny, pod nimi možná kamenné náspy a základy. Hluboko pohřbené pod hlínou, humusem a sítí kořenů a kořínků. Tady nápadná vpadlina do země, možná sklep.  Všudypřítomné maliny a ostružiny, suché stvoly starčeků. Koberec barevného listí to takhle se začátkem podzimu všechno přikrývá.

Lípy a staré ovocné stromy. Bylo by efektní napsat, jak jsem se zakousl do sto roků starého jablka. Ale až tak moc fabulovat nemůžu. Všechno už je tady mrtvé…

Až se někdy zastavíte na Končinách, ať už na kole, na běžkách nebo jen tak procházkou, vzpomeňte si. Na lidi, kteří tady žili. Zde, na konci světa.

Předevčírem jsem tady zase přišel i já. Jen tak, měl jsem chuť na procházku. Sedl jsem si na lavičku, opřel se zády o strom. A dlouho jsem se díval na horskou louku, zeleně svítící v šikmém slunci říjnového večera. A najednou, najednou mi v tom obraze začalo něco velmi chybět…