Hubenice (Lhota pod Libčany)

První zmínka o této obci pochází z roku 1395 a její název by měl být odvozen od slova „hubený“, jež však ve staré češtině znamenalo „ubohý, nešťastný“ (Biednice, Bídnice). Jiné teorie tvrdí, že se tak jmenují po svém zakladateli – Hubeném, Hubnovi či Hubovi. Zprvu ves náležela opatovickému klášteru a část rovněž vlastníkům tvrze v Pravech. 23. prosince 1414 prodal Prokop z Prav 20 kop grošů platu v Radovesicích a 8 kop 10 grošů platu v Hubenicích Václavu z Číčevsi za 300 kop grošů. Po vypálení opatovického kláštera roku 1421 vlastnil Hubenice Diviš Bořek z Miletínka. V roce 1455 náležely Janovi z Házmburka a na Kosti a později připadly Pernštejnům, čímž se dostaly natrvalo k pardubickému panství, s nímž sdílely společný osud až do zrušení poddanství a zavedení prozatímního zřízení obecního. Důkazem budiž zápisy urbáře panství pardubického a kunětickohorského, jenž byl založen po roce 1494. Podle urbáře z let 1506 a 1521 bylo ve vsi 5 osedlých a hospoda. Roku 1773 činil hubenický kněžský desátek žito, oves, z krávy 3 krejcary, rubání dříví a obec navíc dávala půl kopy vajec. V téže době byl odváděn jako desátek kantorovi při farní škole 3x 1 věrtel a 3x 2 měřice žita. V roce 1777 zde bylo jen 8 domů. O 5 let později se po neuznání hromadných přihlášek odmítli zdejší nekatolíci spolu s ostatními z okolí dostavit k náboženské komisi do Pardubic, a když nakonec svolili, učinili tak listem, kde se mj. praví, „co se aksamenů dotýče, k těm se, dá Pán Bůh, zejtra dostavíme, ale ku podpisu ne.“

Roku 1849 se staly Hubenice samostatnou politickou obcí, ale již v roce 1868 byly přiřazeny k Polizám. Roku 1873 přistoupila obec k petici českých vlastenců, jež byla zaměřena proti přímým volbám do říšské rady a jako projev souhlasu se smírem různých stran v českém národě. 17. června 1877 byla v komoře vdovy Barbory Koníčkové nalezena mrtvola novorozeněte, jež byla zahrabána v hliněné podlaze. Zpočátku zapírala, později přiznala, že asi před 14 dny porodila na poli mrtvé dítě a ze strachu, aby nebyla potrestána, dítě doma zahrabala. Úřady jí však nevěřily a poslaly jí do vazby u c. k. okresního soudu v Pardubicích. 11. prosince 1877 zamítla zemská školní rada žádost o přeškolení Hubenic od Osic do Lhoty pod Libčany. V roce 1885 byly ve vsi 3 samostatné obchodní a průmyslové závody. 1. srpna 1892 utonul při koupání v obecním rybníku 7letý František Pavlíček. Roku 1899 zde byla u Františka Voltra zřízena plemenná stanice vepře domácího. Tentýž rolník obdržel na Zemské jubilejní výstavě v Praze v roce 1891 7 dukátů ministerstva orby a stříbrnou státní medaili pro chov koní. 22. ledna 1902 byl založen Spořitelní a záložní spolek ve Lhotě pod Libčany, do jehož obvodu náležely rovněž Hubenice, což se projevilo v tom, že se zdejší statkář František Voltr stal členem představenstva. Roku 1904 bylo ustaveno Vodní družstvo pro Hubenice, Trávník a Lhotu pod Libčany, jehož předsedou se stal František Voltr. V letech 1905-1906 zasáhla obec červenka vepřů. V roce 1908 byly zahájeny meliorační a regulační práce, jejichž původní rozpočet činil 19 265 K (regulace místních vodních toků) a 76 880 K (meliorační práce). O 2 roky později zde žilo 122 obyvatel v 19 domech. 20. listopadu 1911 došlo k elektrifikaci obce. Roku 1912 byly Hubenice odškoleny od Osic k Sedlici. 15. října 1915 byl při řezání krmiva zabit elektrickým proudem 49letý obecní starosta Josef Voltr, který trpěl srdeční vadou. O rok později přišli do obce italští zajatci, kteří zde pracovali. Z front 1. světové války se nevrátilo 7 místních mužů (Jaroslav Doležal, Oldřich Heneberk, Stanislav Heneberk, Čeněk Horyna, Josef Horyna, Josef Kmoníček, František Tamchyna), kniha "Lhota pod Libčany" od Františka Cvrčka uvádí dokonce 8 zemřelých z 28 povolaných, přičemž někteří zmizeli beze stopy a museli být soudně prohlášeni za mrtvé (Čeněk Horyna, Josef Kmoníček, František Tamchyna).

V roce 1919 se Hubenice opět osamostatnily. 4. července 1929 zasáhla obec větrná smršť. Těžce poškozeny byly 3 domy a 3 stodoly. O rok později měla obec plochu 120 ha, 23 domů a 114 obyvatel. 17. března 1932 vypukl požár u truhláře a rolníka Františka Pecena, který zachvátil truhlářskou dílnu, chlév, stodolu a částečně i obytné stavení. Protože oheň vypukl právě v den soudní dražby, vyskytlo se podezření, že byl úmyslně založen. Vyšetřováním se však prokázalo, že šlo o nešťastnou náhodu, kdy z kamen vypadly uhlíky do hoblovaček. Roku 1935 zahájila firma Ing. Kunc z Pardubic stavbu silnice Sedlice-Hubenice, a to se 60% zemskou subvencí. V témže roce byla zkolaudována silnice ze Lhoty pod Libčany. O 2 roky později byl zrušen místní hostinec a koloniál. Roku 1938 byl ustaven SDH, do té doby náleželi zdejší hasiči pod sedlický sbor. O rok později vznikla místní skupina Národního souručenství. Během německé okupace nesla obec název Hubenitz. Ke konci 2. světové války se v Hubenicích ukrývalo několik uprchlých zajatců. Místní obětí této doby se stal Jan Peřina. V roce 1957 vzniklo JZD, jež bylo 1. ledna 1971 připojeno k JZD Lhota pod Libčany. V letech 1966-1967 došlo k odvodnění a úpravě návsi na počest XIII. sjezdu KSČ a k výstavbě úřadovny MNV (1969). 22. února 1971 došlo na výroční členské schůzi ke sloučení JZD Lhota pod Libčany s JZD Hubenice. Roku 1975 byla vybudována vodní nádrž. Od 1. ledna 1976 jsou Hubenice součástí Lhoty pod Libčany. Posledním předsedou zdejšího MNV byl František Minařík z čp. 22. V roce 1991 měla ves 23 domů a 73 obyvatel. Roku 1993 byla zlikvidována černá skládka, jež se tu nacházela řadu let. V témže roce došlo k rekonstrukci veřejného osvětlení a bylo vyčištěno dno vodní nádrže. Roku 1995 došlo k výstavbě transformační stanice s instalovaným transformačním výkonem 400 kVA. V roce 1996 byl vybudován vodovod a opraveny rozvody elektrické energie. V letech 2003-2004 byla provedena plynofikace obce. V letech 2017-2018 došlo k opravě dešťové kanalizace.

Mezi největší místní pamětihodnosti patří: kamenný kříž od Františka Kofránka z Hořic z roku 1871, který byl v roce 2014 ochuzen o odcizenou výklenkovou sošku Panny Marie a naposledy opraven roku 2016; sousední zvonička na cihlovém podstavci, jež je datována rokem 1884 a její zvon má v koruně letopočet 1871 a pomník padlým v 1. světové válce, jenž byl zřízen 7. června 1919. Nejvýznamnějšími zdejšími rodáky jsou: stavbyvedoucí Josef Kmoníček, který se v roce 1912 podrobil u c. k. místodržitelství v Praze zkouškám z pozemního stavitelství, byl uznán za způsobilého a roku 1919 vystavěl hřbitovní kapli Zmrtvýchvstání Páně v Sedlici, a profesorka na reálných gymnáziích Marie Voltrová (* 1903). Za zmínku stojí rovněž obecní starosta a statkář František Voltr z čp. 12, jenž býval za své vzorné hospodářství několikrát oceněn, zejména za své koně, např. na Hospodářské průmyslové a národopisné výstavě pro východní Čechy v roce 1894. Vedle toho zaváděl do zemědělství řadu novot, roku 1912 nechal s příspěvkem českého odboru zemědělské rady naočkovat hovězí dobytek tuberkulinem. Stejně tomu bylo u obecního starosty, místopředsedy rolnického družstva, člena dozorčí rady Spořitelního a záložního spolku v Sedlici Josefa Voltra, který zemřel 8. října 1915, když byl zasažen elektrickým proudem při hašení hořícího kabelu následkem krátkého vedení. Statkář František Pechánek byl zase jako jednatel přípravného výboru spojen s úsilím o vybudování pomníku Františku Škroupovi v Osicích a Josef Pechánek naopak zasedal v představenstvu sedlické kampeličky.