Mlýn Medříč u Smidar

Název Medříč či Meziříčí býval původně pojmenováním středověké obce, jež se v místech dnešního mlýna nalézala a zanikla někdy na přelomu 15. a 16. století, protože ještě v roce 1488 byla provolána odúmrť v Meziříčí v Mstihněvi po Markétě, dceři Kuneše Vlašťky z Oděrad (též psán jako z Voděrad) a v následujícím století byla tato ves s tvrzí zmíněna již jako pustá. Jediným objektem, který z ní zůstal, byl poplužní dvůr a posléze jen mlýn při Javorce, jemuž se začalo říkat právě po zaniklé obci ("Medříč", "Na Medříči").

Již od svých počátků byl mlýn panským majetkem a vrchnost ho pronajímala za roční plat a jiné peněžité i naturální dávky. V letech 1665-1667 byl zdejším mlynářem Kryštof Martinů a v letech 1667-1671 Tobiáš Černý, pocházející ze Dvora Králové nad Labem. Po něm tu mlynařil Jan Říbek, který 12. března 1691 řešil před smidarským magistrátem spor s nerošovským mlynářem Janem Štěpánovským, jehož jádrem byla netaktní slova, která se nerošovského mlynáře dotkla. Skončilo to tím, že Říbek prohlásil Jana Štěpánovského za "dobrého a poctivého člověka" a poprosil ho za odpuštění. Podobně učinil i druhý mlynář a od té doby byly mezi nimi oběma velmi dobré vztahy.

Roku 1699 zemřel Jan Říbek a jeho nástupcem se stal stejnojmenný syn, jenž zemřel v roce 1712. Poté byl medříčským mlynářem Adam Šubrt, který zesnul roku 1732. Jeho syn Jindřich pak zemřel 22. června 1765. Dalšími zdejšími mlynáři byli Jan Liška a Václav Kumpert, přičemž posledně jmenovanému se zde mnoho nedařilo, protože mu zemřelo mnoho jeho dětí a i ve stájích mu hynul ve velkém dobytek. Když se tak dělo již několik let, rozhodl se pro pouť do Maria Cell, odkud si přinesl obraz Matky Boží. Vedle toho nechal proti mlýnu, který původně obdržel čp. 124 (roku 1771, při konskripci v roce 1805 získal čp. 148), postavit roku 1770 pískovcovou sochu sv. Václava s nápisem: "Honori s. WenCesLai DVCIs regnI BoheMIae Patroni. F. W. K. 1770." (viz https://pamatkovykatalog.cz/socha-sv-vaclava-na-podstave-13936811). A jako by se stal zázrak! Najednou se cosi zlomilo a vše mu začalo vycházet. Po jeho smrti 9. ledna 1788 nastoupil na jeho místo syn František, jenž byl zdejším mlynářem až do své smrti 25. července 1814, a tudíž zde nemohl mlynařit do roku 1816, jak se mnohdy uvádí.

Po Kumpertových na Medříči hospodařil do roku 1824 František Riegl, který se následně stal kupcem ve Smidarech. Mlýn se tak dostal do rukou Antonína Kobrče, za něhož v roce 1845 vyhořela zdejší stodola, a po něm ho zdědil syn Bedřich, který ho od základu přestavěl. Bedřichův stejnojmenný syn pak postavil při mlýně parní pekárnu, která se stala ve spojení s mlýnem a vodní pilou dalším zdrojem příjmů. Svoji oblibu zúročil rovněž tak, že byl v roce 1890 zvolen smidarským purkmistrem a po svém 20letém období ve funkci byl 1. ledna 1911 jmenován čestným měšťanem. Ten za 1. světové války mlel pro státní aprovisaci a vojsko, ale vedle toho mlel obilí i jiným lidem, mnohdy na černo a obilí přímo vyměňoval za mouku. Obecním starostou zůstal až do roku 1919. V roce 1920 začala jednat obec o elektrifikaci Smidar, protože však pominula do svého projektu medříčský mlýn, podal proti tomuto plánu protest Bedřich Kobrč. Vedení obce mu nakonec vyšlo vstříc a rozhodlo o výstavbě elektrického vedení až do mlýna čp. 148.

Dalším majitelem mlýna byla Kamila Matysová, roz. Kobrčová, kterou většinou zastupoval červeněvský mlynář Václav Matys, jenž 27. dubna 1925 zakázal jiným občanům používat cestu přes Medříč, čímž zamezil přístup na parcelovaná luka nad mlýnem. Jejich vlastníci však tudy jezdili i nadále a obecní zastupitelstvo se tento problém rozhodlo vyřešit podáním žaloby pro rušení držby. V obecní kronice nalezneme o pokračování sporu tento zápis k roku 1926:

"Přejezd mlýnem Medřič.

Mlýnem Medřič po dvoře byla volná cesta na pozemky a luka. Při parcelaci bylo potřebí nabyté toto právo uplatniti a vložiti do knih. Václav Matys, mlynář v Červeněvsi, v zastoupení majitelky mlýna Kamily Matysové cestu tuto zakázal. Obcí podán protest, kterýž odvolán a obecní zastupitelstvo se usneslo nečiniti dalších kroků u Státního pozemkového úřadu i u jiných úřadů, když Václav Matys bude trpěti povozy s pískem a šutrem a i prázdné povozy pro tento písek do písáku zvaného Pohaniště pro obecní potřebu a pro koliv jiného a zároveň poskytne po 100 dnů koňský párový povoz bezplatně k úpravě cesty Rohlíkem."

Koncem 20. let 20. století byla Václavem Matysem zřízena nová Francisova turbina a došlo rovněž k pořízení modernějšího zařízení. V roce 1941 však byl provoz mlýna zastaven. Roku 1953 byl celý medříčský statek připojen ke smidarskému JZD, i když již po roce 1948 byla jeho část rozparcelována. Mlýn, jehož poslední majitelkou byla Kamila Matysová, byl zastaven a začal postupem času chátrat. K částečné rekonstrukci areálu došlo až roku 1961, kdy zde vznikly přestavbou družstevní stáje, kde byl provozován zejména odchov telat. V letech 1980-1981 došlo k výstavbě nového seníku. Roku 1983 byla dokončena výstavba nové odchovny mladého hovězího dobytka pro 350 ks, zahájeno budování silážního žlabu a dalšího seníku, v roce 1986 dokončena výstavba nového sociálního zařízení a o rok později proběhla rekonstrukce části areálu. V té době již zájem o samotný objekt mlýna opadl, protože se na mnoho věcí nehodil, maximálně jako sklad. Zchátralý areál se počátkem 90. let 20. století opět dostal do soukromých rukou a dnes jsou jeho majitelkami MgA. Jitka Škopová a Jitka Škopová.