Kostel sv. Stanislava, biskupa a mučedníka ve Smidarech

Zdejší kostel byl farním již v roce 1332, kdy nalezneme zmínku o bývalém smidarském plebánu Stranimírovi. Roku 1360 rezignoval plebán Jiljí a jeho nástupcem se stal kněz Jan ze Žitětína. V roce 1362 bylo odváděno ze Smidar 48 grošů papežského desátku. O 5 let později odešel plebán Jan do Kostelce, odkud do Smidar přišel plebán Vojslav. Roku 1374 zemřel plebán Vojslav a byl nahrazen knězem Václavem, který zemřel v roce 1387 a jeho úřad zaujal kněz Hynek. Roku 1401 opsal jakýsi traktát Šimon, toho času vikář ve Smidarech u Hynčíka, plebána a děkana ve Smidarech. Z roku 1408 je opět zmínka o děkanovi Hynčíkovi, plebánu ve Smidarech. Je možné, že Hynek a Hynčík byli jedna a táž osoba. V roce 1413 byl potvrzen za smidarského plebána Jan.

Původní zasvěcení chrámu nám není známé, teprve v polovině 17. století po skončení třicetileté války byl zasvěcen sv. Stanislavu, což se stalo díky tomu, že zde působili polští kněží. Prvním katolickým farářem byl Polák P. Jan Romeneicz, jehož jméno bylo uvedeno na velkém zvonu z roku 1622, který se roztavil při požáru v roce 1825. Zvon měl nápis: „Jako Mojžíš povýšil hada na poušti, tak má povýšen býti syn člověka, aby každý, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. Lauda anima mea Dominum. Dwogi czti hodny Pan Jan Romeneicz, kniez na Smidarzich, Slowutny Pan Jan Fingar Hostinskeg, aurzedlník na Smidarzich, Girži Pfail, Girzi Tyll, Bartolomieg Hartel, Jan Effmert, Jakub Tyll, Krystoff Menczel.“ Po faráři Romeneiczovi spravoval smidarskou faru s připojenými kostely kněz P. Maxmilián Rudolf, svobodný pán ze Schleinitzů, po jehož odstěhování na frýdlantské děkanství spravoval Smidary kněz P. Rudolf Roder z Feldsburka, arcibiskupský okresní vikář vévodství Frýdlantského. Roku 1637 byl zdejším farářem P. Václav Alexius Bernard Kopidlanský, po jehož odchodu tu krátce působil polský kněz P. Ludvík Zembovský, v originále snad Zębowski. Poté byla fara nějakou dobu bez svého správce. Teprve v roce 1643 byl dosazen za smidarského faráře kněz P. Kryštof Vincenc Römer a již roku 1649 zde působil P. Valentin Karel Tabernator. O rok později se však o zdejší faře hovoří jako o osiřelé. V roce 1650 byla zdejší fara přivtělena novobydžovskému děkanovi, což vydrželo až do roku 1663, kdy se stal smidarským duchovním správcem P. Matěj Samotulský. V roce 1660 byl pro kostel ulit zvon o hmotnosti 12 centů s nápisem: „Si vocem ejus audieritis, nolite obdurare corda vestra.“ Také tento zvon se rozlil při požáru roku 1825. V letech 1666-1679 působil jako zdejší farář P. Jan Heinšmidberský, který byl zároveň starobydžovským a petrovickým farářem. Zasloužil se zejména o opravu a vnitřní úpravu kostela. 8. května 1667 se uskutečnila v chrámu odpustková slavnost. Jeho nástupce P. Kryštof Samuel Bernard Šreiter z Šreitenthalu nechal v roce 1690 opravit a rozšířit faru. Roku 1716 se odtrhly od zdejší fary Petrovice s filiálním kostelem v Lískovicích. Starý dřevěný kostel s dřevěnou zvonicí vyhořel roku 1749. 2 větší zvony z let 1622 a 1660, 2 menší zvony a umíráček z roku 1729 byly zachráněny.

Se stavbou nového svatostánku se začalo položením základního kamene 29. září téhož roku (kámen byl požehnán P. Janem Františkem Michálkem z Hradce Králové) a největší zásluhu o jeho výstavbu měli farář P. Matěj Vít Stuchlík a purkmistr Jiří Štěpán. Práce zednické měl na starosti Jiří Jirsák z Dymokur a tesařské Jan Kubálek ze Svídnice. 7. května 1752 však vypukl v městečku opět požár. Jeden z uhlíků byl zanesen větrem na šindelovou střechu nedostavěného kostela, a ta během půl hodiny shořela spolu s farskými stájemi, stodolou a sýpkou. Barokní zděný kostel byl dokončen až v roce 1769, i když požehnán byl již o poutní slavnosti roku 1753. Stavba věže byla dokončena v roce 1761, 3. srpna téhož roku byl vztyčen na jejím vrcholu sv. kříž o hmotnosti 70 liber a 25. září 1761 byly zavěšeny zvony ze starého kostela. 6. ledna 1769 však shořela šindelová střecha a vazba kostela. K posvěcení kostela tedy došlo až v den sv. Stanislava téhož roku. V roce 1810 muselo být kostelní náčiní ze zlata a stříbra odvedeno do mincovny na válečné účely. Tím přišel kostel o stříbrnou monstranci z roku 1780, místo níž byla zakoupena o rok později nová, jež však byla plechová a pouze postříbřená. V roce 1810 byla snešena rovněž šindelová střecha a nahrazena novou a opraveny byly i varhany. Roku 1819 byl kostel opět částečně pokryt šindelem. O rok později došlo k vnitřnímu i zevnímu omítnutí objektu, jeho obílení a pořízení nových, plechem pobitých okenic do věže. V roce 1822 byla šindelem pobita sakristie. 17. dubna 1825 shořela střecha chrámu a zvony na věži se rozlily. 18. září 1825 byly zavěšeny 2 nové zvony. Roku 1830 byly obcí pořízeny věžní hodiny. V roce 1847 byl opraven hlavní oltář a roku 1848 byl vyštafírován podstavec křtitelnice. V roce 1848 byla rovněž vyměněna šindelová střecha za pálené tašky. Zároveň byl objekt nahozen a obílen, a to vnitřně i zevně. Tyto práce provedl novobydžovský stavitel J. Douša. Tehdy došlo rovněž k otevření kostelní krypty. Do roku 1841 patřila smidarská farnost pod petrovický vikariát. Od 1. ledna 1842 byla přiřazena k novobydžovskému vikariátu. V letech 1856, 1861, 1868 a 1870 byla opravena střecha a okna, jež byla poškozena vichřicemi. V roce 1852 byl vyštafírován hlavní oltář. Roku 1865 bylo nahozeno a obíleno průčelí chrámu. V letech 1880-1881 byla pískovcová dlažba vyměněna za cementové dlaždičky. V roce 1882 byl vyštafírován hlavní oltář a pořízena 4 nová kostelní okna. O rok později byl chrám vymalován a obohacen o fresky od novobydžovského malíře Ludvíka Nejedlého. Navíc stavitel Jan Douša z Nového Bydžova opravil střechu kostela. 12. srpna 1885 uhodil blesk do chrámové věže. Roku 1886 byla vybudována nová věž. Plány zhotovil novobydžovský stavitel Alois Jedlička a stavbu provedl jeho krajan a konkurent Bedřich Špatný. Zároveň byla provedena oprava věžních hodin. 8. srpna 1886 došlo ke svěcení věže. V roce 1890 byl kostel obílen a ozdoben štukaturou. Roku 1894 byl instalován hromosvod. O 2 roky později byl částečně opraven hlavní oltář, kazatelna a křtitelnice. V roce 1904 byly pořízeny nové věžní hodiny od čáslavské firmy Karla Adamce. Další opravy kostela byly provedeny v letech 1912, 1924 a 1966, kdy byl odstraněn sanktusník. Od 22. ledna 1964 je objekt zapsán ve státním seznamu kulturních památek (viz https://www.pamatkovykatalog.cz/kostel-sv-stanislava-13936663). V roce 1976 byla opravena fasáda věže. V letech 2006-2009 došlo k celkové opravě staticky narušeného krovu, včetně výměny střešní krytiny. V letech 2009-2010 byla provedena rekonstrukce objektu, jež spočívala v zajištění prostorové tuhosti sepnutím stavby předpjatými táhly a sanaci trhlin. Tyto práce pokračují i v současnosti, kdy objekt získal novou fasádu a zevní nátěry. Dnes je místní farnost spravována ex currendo z Vysokého Veselí.

Jde o jednolodní, orientovaný objekt s obdélnou lodí se zkosenými rohy, pravoúhlým presbytářem a hranolovou věží před západním průčelím. Stěny uvnitř jsou členěny mohutnými polopilíři se sdruženými pilastry, presbytář je sklenut plackou (na jeho klenbě je freska Nejsvětější Trojice), triumfální oblouk je půlkruhový. V lodi jsou 2 pole valené klenby s výsečemi do pásů, v západní části lodi stojí konvexně prohnutá kruchta na 2 sloupech. Vnější fasáda věže je členěná lizénovými rámy, okna jsou půlkruhová s rovnými nadokenními římsami. Střecha kostela je valbová. Nad presbytářem je čtyřboký sanktusník s lucernou a jehlancovou střechou s makovicí.

Hlavní oltář a čtyři boční oltáře mají malovanou iluzivní architekturu z doby kolem roku 1770, vše nejspíše od Václava Kramolína. Hlavní oltář je rámový s řezbami, které mohl zhotovit řezbář M. Krupka z Jaroměře. Oltářní kámen s ostatky sv. mučedníků Altina a Justiny pochází ze starého kostela a byl konsekrován v roce 1722 královéhradeckým biskupem Msgre. Václavem Františkem Karlem svobodným pánem z Košínů. Obrazy na oltářích pocházejí rovněž z doby kolem roku 1770, stejně jako dřevěná kazatelna. Pseudoslohové sochy na oltářích u triumfálního oblouku jsou z doby před rokem 1900, zejména jde o sochy sv. Prokopa a sv. Vojtěcha. Oltářní kámen oltáře sv. Antonína Padovského byl posvěcen 31. října 1703 královéhradeckým biskupem Msgre. Tobiášem Janem Beckerem. Oltář Panny Marie byl do kostela darován v roce 1854 a roku 1857 byl ozdoben obrazem Matky Boží od pražského malíře J. Vacka, a to za 112 zlatých. Avšak již v roce 1858 byl nahrazen novým od J. Suchardy z Nové Paky. Vyšel tehdy na 230 zlatých. Ze stejné dílny byl pořízen i nový oltář sv. Anny za 210 zlatých (oltářní kámen původního oltáře byl posvěcen 8. srpna 1768 královéhradeckým biskupem Msgre. Heřmanem Hannibalem hrabětem z Blümegen). Protože však svým gotickým pojetím neodpovídaly renesančnímu slohu chrámu a jeho hlavnímu a 2 pobočním oltářům, byly roku 1884 odkoupeny do loučnohorského kostela. Také Křížová cesta ze 30. let 19. století byla nahrazena novou, jež byla posvěcena 15. dubna 1859 redemptoristou Antonínem Maštalířem. Boží hrob byl pořízen v roce 1871 za 148 zlatých od firmy Zbytkovy z Olomouce. Původní varhany postavil kolem roku 1667 Georg Tauchmann. Ty byly v roce 1769 nahrazeny novým nástrojem od Kašpara Welzela, jenž byl opraven v letech 1785, 1810, 1819, 1821, 1840 (Václav Kunz z Josefova), 1861 (Antonín Sieger z Příbrami), 1874 (Ludvík Fukátko) a někdy koncem 19. století Josefem Kobrlem (viz http://www.varhany.net/cardheader.php?lok=2329).

Věž kostela, kterou původně završovala barokní cibule s lucernou, byla v 19. století novorenesančně přestavěna a ukončena vysokou stanovou střechou. Všechny původní zvony se rozlily při požáru v roce 1825. Tehdy byla pořízena dvojice nových zvonů, jež byly ulity v závodě Karla Bellmana v Praze, k čemuž bylo upotřebeno litiny starých zvonů. Větší zvon Panny Marie a sv. Prokopa o hmotnosti 8 centů 1 libry a průměru 93 cm byl opatřen nápisem: „Haec campana anno MDC CCXXV die XVII aprilis deletis incendio nocturno quadraginta octo domibus cum horreis, arce, cancellaria ac villa dominicali, curia, schola, turre, tecto Ecclesiae atque Parochiae fracta, fuit eodem anno ad honorem Dei omnipotentis, Beatae Mariae semper Virginis Genitricis Dei, Sanctique Procopii Abbatis impensis Ecclesiae Smidariensis noviter refusa. Cura Illustrissimae Dominae Dominae Rosinae viduatae Comitissae Colloredo natae Comitissae Hartmann Dominae in Dimokur, Smidar et Hlušic. Procurationem dominiorum ob bonum illius gerebat Excellentissimus ac Illustrissimus Dominus Dominus Procopius Joannes Hartmann Comes de Clarstein, Caes. reg. Camerarius, suae caes. Majestatis Consiliarius intimus, Caes. Major, Eques s. Ordinis de Maltha etc. etc. Praepositorum Dominii. Ignatii Weissheipl, supremi oeconomiae praefecti, Caroli Schneider, Justitiae Directoris, Antonii Nussbauer, directoris oeconomiae, Joannis Sacher, Quaestoris, Leopoldi de Georgii Burggravii, Joannis Michalek villici et Ignatii Jermašek aedilis. Praepositorum Oppidi. Francisci Hawelka, Consulis, Joannis Megstřik, Wenceslai Proboscht et Francisci Kobrtsch Senatorum. Quinque hebdomadibus pascente gregem Domini P. Ignatio Hanus Curato, patria Altomautensi, P. P. Capellanis Francisco Hak Exposito VeteroBidschow. Patria Lomnicensi et Joanne Pržihoda patria Chrudimensi. Refusa a Carolo Bellmann Pragae die 16. Augusti 1825.“; menší zvon sv. Stanislava o hmotnosti 3 centů 94 liber a průměru 75 cm získal text: „Tento zvon skažen od strašlivého pádu ohně, kterýž dne 17. dubna 1825 věž, kryt kostelní, faru, školu, všecka vrchnostenská stavení s dvorem, 48 domů se stodolami při nesmírném větru v popel obrátil, přelitý byl nákladem zdejší záduše ke cti a chvále Stého Stanislava, biskupa a mučedlníka Páně, v Praze prací Karla Bellmana 1825. Si vocem ejus audieritis, nolite obdurare corda vestra. Psalm. 94.8.“ V témže závodě byl v roce 1830 slit umíráček o průměru 32 cm, jenž byl posvěcen ke cti sv. Jana Nepomuckého, a zvon sv. Ignáce o hmotnosti 49 liber, průměru 36 cm a s nápisem: „Haec Campana Sti Ignatii de Lojola nomine insignita; cura Ignatii Hanus, decani, fusa est die 31. Julii 1843 Pragae a Carolo Bellmann“. Oba tyto zvony byly posvěceny pražským sufragánem Františkem Vilémem Tippmanem. Ve vížce nad presbytářem byl ještě umístěn zvon sanktusník o hmotnosti 15 liber. 14. prosince 1916 došlo k rekvizici obou zvonů. Zatímco „sv. Prokop“ byl shozen z věže a rozbit, tak „sv. Stanislav“ byl kvůli zdokumentování snesen z věže a po ukončení války se vrátil zpět do Smidar. O historii kostela i Smidar vůbec podává řadu informací věstník „Ozvěny Smidarska“, který lze nalézt zde: https://www.smidary.cz/zivot-v-obci/ozveny-smidarska-1/.